Byla jednou jedna kuna, kterou nikdy nikdo neviděl.

Vánoční kuna na konci světa.

Doma je doma, Valenýnka to taky říkala. Taky říkala, že jsou to dva různý světy, dva různý živočišný druhy, jako kočka a kocour a hrdličky jsou samice od holubů. Hodit si korunou.

Nový rok. Další, nic novýho. Žádný rekapitulace, to je zbytečný, jeď dál.
Neprokrastinuj, buď aktivní s mírou, ale buď.
Starej se o svý tělo, jo, každej ho máme.
Nezaobírej se zbytečnostma.
Rozpoznej zbytečnosti.
Druž se se solitérama.
Cherish. Takový krásný slovo, tak si ho přelož.
Nos ponožky z ovčí vlny.
Nejez jehněčí.
Potěš někoho.
Zvedni se.
Zamysli se, jak je to s poctivostí.
Nekrájej život.
Neztrácej se.
Nezapomínej.
Chtěj.
Uč se.

Hlavně ať jsme zdraví, že jo. Ve víně je pravda.

Fotografie se jsmenuje Poslední perníček.

Tak buďte hodní. Šťastní.


Věnováno.

Malá nedělní povídka o takové sobotě

Kdesi za sedmero kopečky a sedmero kanály v jednom hlavním městě uspořádalo se pár krajanů v shluk a bavili se. Bavili se bujaře, hlučně, s vervou, s pivem a bramboráky. Přesně tak, jak se patří v jejich kraji. Nikdo nemohl být překvapen.
Když kde se vzal, tu se objevil švarný jinoch, ujal se se svým kumpánem podia a začali melodicky vypravovat krásné i prazvláštní příběhy, byť žádné bizarnosti, sem tam o prasečí hlavě či že je někdo hezkej, hezkej, hezkej anebo veleznámé francouzské vyprávění  pod názvem By horse, like a king. Krása, prožitek momentu však nebyl jednohlasý. Řečníků a zpěvníků tu bylo více a nebyl to sborový chorál. Byl to balvanskej neomalenej šumohluk.
Málokdo skutečně poslouchal, jelikož bylo sotva slyšet. Teda vlastně bylo slyšet moc, ale moc všeho a ne moc jednoho, na to je čudlík na pultu. A když se pak vyhrožovalo posledními čtyřmi příběhy, byly skutečně čtyři, i přes pětiprocentní protest.
Co následovalo, drazí a milí, bylo lehce surreální. Baviči se dál bavili, o to nic, ale zbylých pár procent krajanů, jakoby zahalil zvláštní dým. Voněl jako bylinka a omamoval jako lesní víla. Linul se mezi krajany, do nich, ven a zase dovnitř. Ten ódér byl jak Brno.
Jinoch připálil cigaretu krajance, tak jak to má být a sám trval na tom, že nekouří. Simuloval při tom pomocí nonverbální komunikace skutečný úkon kuřáka, což ho samotného lehce rozesmálo, až se ztratil v příběhu. Kumpán byl vždy opodál, byť neméně v pozornosti okolních okolků. Valil oči a ukazoval na klatováky, byť sám od Komety.
Sem tam přičundroval nějaký ten brat, či jiný příslušník a zase se všichni bavili. Tlumočili si navzájem, protože občas mogen we ook gewoon Nederlands praten maar dat hoef niet de hele tijd.
Kam se ten zázračný dým posléze vypařil povědět neumím, jelikož nám ujel vlak, ale to nás vlastně zlehka probudilo, někdy totiž jdu po ulici, zastavím se a nevím vůbec nic. Vůbec nic.
Slepice ani kouhoutek tak jak je známe v téhle zemi za devatero lesy nežijí. Všechno je tu about love.

Peace and Love, někdo říká třeba.

A jestli neumřeli, žíjí dodnes.

Moje listopady

Listopad, skutečně listí padá a já pořád zabouchlá jak okno v Holandsku. Zabedněná, na půl v novým levelu a s klíčema. Za chvíli prosinec, nejzajímavější měsíc a 23. Zítra jedu do Rotterdamu a za týden do Amsterdamu, tak na mě myslete :)

  *Přesně před rokem jsem byla zabouchlá jak klíče v autě a hledala jsem si nový klíče. Od kola, od bydlení a od dalšího levelu a pekla jsem svý první sušenky a pila svůj první Jenever.
   *Před dvěma lety jsem byla tady, ale blížila jsem se zas tam, ku Praze. Vůbec jsem nebyla zabouchlá a těšila jsem se na novej level, kterej je dneska starej jak Metuzalém.
   *Před třemi lety jsme rozmontovávali a rozprodávali drahocenou půjčovnu, kde jsem dva roky přendávala DVD z obalu do obalu. Dodnes si pamatuju tituly i lidi pod číslama. Skvělý období, skvělá práce, skvělý Pecky!
   *Před čtyřmi lety jsem se rychtovala na maturiťák, blbla s Vévou a smála se Lennonovi a pomalu jsem se odzabouchávávala
   *Před pěti lety jsem byla zabouchlá jak při průvanu, těsně před plnoletostí a plná zvědavosti i chmur.
   *Před šesti lety jsem nejspíš divočila v Roxetu a jestli se dnes za něco stydím, tak právě za to divočení, byť tenkrát se to tak patřilo.
   *Před sedmi lety jsem byla zase zabouchlá, o něco míň a o dost hloupěji, ale jo, začala nová etapa na střední škole a já ze sebe dělala to, co jsem nebyla.
   *Před osmi lety jsem přestávala být dítě a koupila jsem si první tanga, který jsem jako dala kámošce, ať mi je dá k Vánocům a já to pak nemusím vysvětlovat mamce a taky v rámci přípravy na střední jsem kreslila, malovala a modelovala nejvíc ever a dost možná taky nejlíp.
  *Před devíti lety jsem se vzpamatovávala z táborový lásky a představovala si lásku s joudou z 9.A. Taky jsem se vzpamatovávala z návštěvy Ameriky, jež byla strašná bomba tenkrát! Zlatý to časy.
  *Před deseti lety (teď dlouho tápám v paměti) si myslim, že jsem si koupila první podprsenku, z výprodeje v M-klubu, která mi nikdy samozřejmě neseděla, ale bylo to tenkrát hustý, že už mi měla co schovávat!
  *Před jedenácti lety jsem si četla knížku "Děvčátka, na slovíčko" a schovávala ji před mamkou v kočárku na panenky.
  *Před dvanácti lety jsem ještě lítala po nemocnicích a doufala, že už je to pryč.
  *Před třinácti lety mě začal bolet pravej kotník, jež mi byl dán do sádry a to byla zásadní chyba, která zapříčinila ten příští listopad.
  *Před čtrnácti lety jsem si nejspíš ještě pořád hrála s koňma s Evičkou z druhýho patra.
  *Před patnácti lety jsem lítala s klukama ze statku po poli a předstírala, že řídím traktor.
  *Před šestnácti lety jsem byla s tátou na lovu vánočního kapra, kterej byl posléze měsíc v mrazáku a pak den v nálevu, a kterýho jsem podle taťky vytáhla úplně sama!
  *Před sedmnácti lety mě brácha a ségra učili psát, abych mohla sama napsat Ježíškovi. Uměla jsem přečíst jedno slovo - oko a to tak, že O K O (čti písmeno po písmenu).
  *Před osmnácti lety jsem se chystala na svoje čtvrtý narozeniny a už fakt nevim, co jsem si přála. Možná barbínu s mořským ocasem, kterou jsem viděla u Péti (a kterou jsem nikdy nedostala).
  *Před devatenácti lety se mnou byla mamka doma, protože jsem měla ustavičnej zánět průdušek a víc si nepamatuju.
  *Před dvaceti lety si listopad vůbec nepamatuju.
  *Před jednadvaceti lety taky ne.
  *A před dvaadvaceti lety jsem  se nechala vyfotit jak sotva stojim, což se dnes po těch letech dá lehce zopakovat :)
  *A před třiadvaceti lety byl SAMET, já v bříšku a moje mamka v nemocnici.

Mé listopady.

Runaway

Jmenuje se to Runaway. Člověk aby furt od někud někam zdrhal. Zhora dolů et cetera. Si myslí, že ví, v čem je haromonie, ale najednou strach ze ztráty tý harmonie jí vlastně úplně ničí. Jak se zbavit strachu?

Fuj.

Jak hluboko

Zdrcená si sedla. Zatmělo se jí z toho před očima, vlastně skoro před celým životem, na vteřinu. Vědomí se skoro ztratilo, ale zanechala si pud sebezáchovy. Jak snadno se dá přivodit tahle úzkost a nemohoucnost, pocit ztráty, zrady, bezcenosti.
Hned na to přijde vztek. Nemuselo se to vůbec stát, nic z toho, držela-li by se morálních zákonů a on vlastně taky.
Člověk si pak uvědomí, jak je to celý křehký, že už nepomáhá ani nedělání si scénářů a domněnek. I ty domněnky totiž nešly tak daleko jako tahle nemorálnost. Řekla si, že už to nikdy neudělá, ale pokolikáté už? Protože z kopců se jednou musí dolů.
Doba vychladnutí emocí je relativní, jizva zůstane a je na ní, jak se bude starat o to, aby byla co nejtenčí, ba úplně zmizela. Je to vlastně o sebezapření. Je to prasárna.

Tak jak hluboko??? Sama byla překvapená tím zatměním, snad se to dá svést na ranní nevolnost, ale ještě to do toho. Jak hluboko člověk vidí? Jak hluboko se nechá drtit? Je to překvapující, nejvíc pro ni, další pecka, která snad časem posílí a nezanechá tak hluboký jizvy, jsou to pecky furt, snad dělají člověka skutečně silnějším, ale než se tak stane, je to peklo. Byť vteřinové.

Tak se vrátila do ložnice a čekala. Bolelo to. Slz už bylo dřív dost, nějak na ně není prostor nebo čas, jak se tak s blbou oblibou říká. Zahojí to on? Nebo to rozpáře?

Je solitér.

Bolavej, někdy šťastnej, někdy hloupej, často na facku, ale snad právě ta probouzí.

Fackujte mě!!!

Město balkónů

Ty vole, to jsou žvanilové, furt něco drnčej ty Španělové, zlatá holandština.
Tak si jdu vymuzejnit mozek do Del Prado. Spíš než Titian mě zaujme blbec v ňúbalanskách. S otevřenou pusou tam čučí na Rubense, v ruce pádlo, co mu do ucha šeptá kdo to byl, ten Paul Peter. Kdyby aspoň tu pusu zavřel.
Venku obrovský domy a ještě větší stoproudý ulice a největší portréty mistra Dalího. Nad těma ulicema visej všude, všude si představ balkóny! Na nich nikdo a nic není. Jen kachličky, zdobený zábradlí a slunce svit. Střechy nejsou vidět a nad nima se tyčí megasochy, černý koňský spřežení, jen skočit na protější pětipatrák!
A pak je tu ten zvuk semaforu pro pěší, to si člověk připadá jak někde ve Star Wars, pjů pjů pjů pjů pjů... Ne! Jak videohra z devadesátek! Takový ty rakety...
Slunce tam přes tu výšku domů nesvítí do ulic, v říjnu už to byla docela škoda, v červenci asi ne.
Šok byl, když jsem si uvědomila, že kdybych dala almužnu ve výši jednoho eura každýmu somráčkovi a beggarovi na Gran Via, tak dojdu dolů k Bance švorc. Fuj.
Palác fajn, druhej palác taky fajn, náměstí dobrý, druhý náměstí taky dobrý, plaza, palacio, plaza. Ale žádná Eiffelovka, ani Bridge.

Takže maminko, tatínku, z Madridu se mi nejvíce líbil EL GRAN MASTURBADOR!

Čím víc možností na výběr máme, tím méně jsme ve výsledku se svou volbou spokojení

Zase čtu náhodný příspěvky z ranýho dějství tohodle blogu. Jej, je to síla, ale jinak to nebylo. Moc se nezměnilo, jen jsem starší, byť jen o 2 roky. Ale i to říká hodně.
Já prostě mám talent na slova.
Jednou je toho tolik, o čem psát, jak psát a komu to věnovat, ale nic nejde nějak pořádně dokončit. Asi právě z toho důvodu, kolik toho je. Nikdo na mě nespěchá, já sama. Zároveň.

Jak bylo někde nedávno řečeno - Čím víc možností na výběr máme, tím méně jsme ve výsledku se svou volbou spokojení. 

Já prostě nechci, aby mě z ničeho nic začlo pálit dobrý bydlo. Nechci dopadnout jak Julia Roberts v Eat, Pray, Love. Je to až nechutný, jak jsme rozmazlený a co všechno nám dává impulsy, že je tam někde jinde něco lepšího. Jasně, je fajn mít na výběr, ale ty vole, wake up!

Ale ne, dnes už žádný hloubky.

 Jdu pohladit vypůjčenýho psa, v teplákách ho o půlnoci vyvenčit. Taky mě sere, že je ještě v 8 ráno tma. To bych vraždila, kdyby za timhle stál nějakej člověk. 
Venku potkávám hlučný puberťáky a vždycky si říkám, jak je otravný, že se neuměj chovat. Za prvý, já jsem byla úplně stejná a za druhý zjišťuju, že si vždycky říkám, joo 12, 15, 17, ten věk si živě pamatuju, ale ono se to začíná nějak vzdalovat. Dvanáct mi bylo už před deseti lety. Deset let. To mi bude 32.

Jsem z všech těch tématickejch článků a blogů teď tak zblblá, že píšu, co mi do mozku vleze. Chci jednou nebo dvakrát vydat knihu. Chci taky napsat o půjčovně, o Woods, o Nikol, o Praze, o vypůjčeným psovi, o EC, o Mejtě, o tom, když mi bylo 12, o Evě, o eMku, o Mirkovi a o Aleně.

To zní jak shopping list.

A tak píšu, začnu a přeskočím a skončím tady, dělajíc si seznam toho, co chci napsat, přitom vůbec nevím, co chci.

Začíná zima, eeew, nevím, kde mám šály. Loni jsem touhle dobou začala jednu plést, ale koukám, že je to nepravidelnej zkušební kus, širší než delší a šála nikde, stejně jsem to už zapomněla.

Beru vitamíny s vírou, že se mi viry vyhnou.

Jo, vlastně jedna věc, na co se těšit, jedu do Madridu, jen tak, jak loni Paříž, tak teď tohle, snad tam bude teplejc a víc svítit puchejř.

A pak zas Vánoce a domů! Domů.

No nic, jdu teda s tim psem a spááát, poněvadž jsem kantáre. A furt je tma.

L.

Novej, jinej

http://hojna.blog.respekt.ihned.cz/

Osmnáct králíků

Bylo mi osmnáct a horko. Červenec svítil a o slunci nebylo pochyb. Jela jsem tenkrát na první návštěvu k Jeho rodičům, k pozdějšímu zjištění, k celé rodině (vesnici). Rovnou celý víkend, proč ne. Já prázdniny, On dovolenou. Nažhavil motor pod sluncem rozpálenou kapotou a čau. Trápila jsem se, nešlo to obejít. Takže žaludek na vodě. Cesta trvala slabou hodinku. Hodina od bodu zlomu. Zlomek z té nervozity byl příjemnej, ale pro tenhle pocit nemáme slovo.
Příjezdem vrcholí nevolnost a očekavá se uvolnění.
To přichází.
Jsou milý, tata je toš tata a mama je přísná, ale slušná. Takže ruka, dobrý den, sednout, zeptat se s čím pomoct a sedět. Než mama narychtuje knedlíky, On mi ukáže okolí, kde vyrostl a kde si natrh kalhoty.
Vlastně dobrý, mama mi vyká, VYKÁ! No, jak chce, chudák já, holka sotva z dětsví venku. Takže jídlo, večer u telky a procházka, to by šlo. Vesnička jako každá jiná, každy si příbuzný, krví či manželstvím. To mi mělo taky smrdět už tenkrát. Takže stréc Kaja, stréc Fanda a tuhle stréc Miro. Pak už jsem chtěla jen spát.
Ráno mě probudilo pískání, neznámý zvuk nevlídného tónu, ale nedokázala jsem říct, jestli je to telefon a nějaká sranda nebo snad někdo morduje králika. To je probuzeníčko!
Prošli jsme se ještě na druhou stranu, ale na poledne se chce každej schovat, bylo nám na chcípnutí. Stejně jako tomu králíkovi, co babička servírovala k obědu. Tak to už mi smrdělo hodně.
"Pavliku, chceš ledvinku? Tento byl takové pořádné, ostatní králiky stojou zatim za prd."
Pavlik si vzal ledvinku a já kapesník, předstírajíc rýmu, schovávajíc bledost.
"Ale snad ses nám tady nenastydla, takové šikovné děvče! Dej si, tu mám pálenku, ať se spravíš, taká chudá."
Vymluvila jsem se tenkrát snad na chřipku nebo angínu, co jinýho, vyslechla jsem si pár vtipů o těhotenství a přemluvila jsem Ho odvést mě domů. Moc jsem se všem omlouvala, ale nešlo to. A nešlo to ani doma.
Máma mě totiž přivítala upečeným králíkem.
Jeho máma už mi nevyká, babička už nemorduje králiky a teta mi už neříká jménem Jeho bývalé. A nebo možná mordujou, vykaj a přejmenovávaj, ale už ne mě, já totiž králíky nerada.

Different dream

Sometimes you believe in echoes

Before you go to sleep

Day alternates with night

Reins you put to hands of someone else

Midnights resolution

Drags away the silence through the darkness

Before the time of sleep

Gently takes you away

With head down

You just pretend

That underneath eyelids

You dream different dream

Where you, either me, are not in

You want to escape from captivity

Midnights resolution

Reminds itself with silence

Before you fall in armful of dreams

With head down

You just pretend

That underneath your eyelids

You dream different dream

Where you, either me, are not in

You want to escape from captivity

Why do you pretend different dream

You give way to echoes

When you have me by your side

Why the day alternates the night

When you miss the warmth

It‘s leaving you

With only one second

You change the fate of both of us

Once

ONCE

Male voice:

My dear, how do you feel, so how you feel

I’m the one who  will cover your body once

I’m the one who once will end you

You met someone you shouldn’t though

You are future blood in my bed

I’m the one who will cover your beautiful eyes once

I’m the one who will once shoot you surely

You are my everything and it’s still not enough simply

It’s really strong coffee, cry or anger

You cannot do much about it

Let me only guess for future

How smooth your skin is

Beautiful and immature

Everything has its stain, you know

I’m the one who will hit you once,

My dear, you know me I am almost saint man

And you are the one who will once forgive me everything

That is the plan

Female voice:

Out of sight, out of mind

Only fools believe in nonsense

Love is a wizard, they say

Silence is cure

But the law speaks speach pure

2x

Male voice:

It’s really strong coffee, cry or anger

You cannot do much about it

Let me only guess for future

How smooth your skin is

Beautiful and immature

My dear how do you feel, so how you feel

I’m the one who will cover your body once.

Dva a půl a ta husa chodí bosa.

Dva a půl roku. Ale proč se furt vracet... Je ti dvacetdva, jsi zhruba ve čtvrtině nebo taky ne, máš za sebou dětství, ale ne o moc víc. Stále sbíráš. Tak sbírej, dokud se ucho neutrhne...
Plno nejistot, otázek a piva. Zas se ti chce depkoidně přemítat, ale už to tolik nebaví. Už. Stále neustále se v tobě něco pere, je to dost únavný, ale nejde nad tím mávnout. Prej, když se nad tím musí přemýšlet (pochybovat), tak to není dobře, ale správná hospodyně musí být vždycky nespokojená. Tak jak teda.

Ale ne, je to fajn.

Poslední květen, možná úplně, podle některejch přiblblejch ezoteriků. Červen. Vlastně, máj, půjdeme v háj a červen? To je jak s tím, že jsem si vysloužil kuřátko, kachnu a bosú husu a pak už nevim. Ha.

Neupínat se, stejně jsme ve finále solitéři.

Nezapomínat odkud jsme, stejně se tam nejednou vrátíme.

Nestát na jednom místě, stejně je posun nutnej.

Nebrečet. Tolik.

Ale taky se nezátkovat. Tolik. Třeba jo, třeba ne. Až mi bude šedesát tak budu mít nejchytřejší blog na světě!

Ciao,

L.

Některý šuplíky jsou plný, některý chyběj.

                                                Bylo se doma. A předtím se bylo na pohovoru.

Česká příroda je nekonečná. Městský nebezpečí ale bohužel taky. Každopádně je to boj a je to boj všude. Teď se třeba bojuje s byrokracií. Proč jednoduše, když to jde složitě. No nic, je to tam, ale stojí to úsilí, čas, trpělivost a upřímně, hlavně prachy.

Zas se to nějak zpomalilo, takovej hukot už to není, ale pozor, zdání může klamat. Rýsuje se změna, ale mě nikdy rýsování nešlo. Deskriptivní geometrie. Fuj. Ale občas si něco črtnout, to už je lepší. A tak črtám a snažím se, třeba to tady v Holandsku někdo ocení. Zatím je to dřina.

Praha. Taky jsem tam nedávno byla, mrknout na to, co bylo před rokem. A dobrý. Praha má stále něco do sebe, stále atraktivní, jen ne teď aktuální.

Některý šuplíky jsou plný, některý chyběj. Ty, co jsou plný jsou momentálně asi důležitější a to dává energii na ty ztracený a zmatený. Prostě je důležitý s kým a ne kolik. Protože spoustu pocitů si člověk nekoupí. Nebo spíš citů.
Ty nejmenší detaily dělaj štěstí. Nebo aspoň ten pocit. Jako když tě někdo večer lehce probudí šepotem, že máslo je vytažený z ledničky, aby se ráno dobře rozmazávalo na croissanty.

V úterý budu píct, protože je pořád pro koho. Brownies.

Broken happy.

Proti šedi

http://www.protisedi.cz/topics/cestovani

Bum a je to, zlato.

Když už si začneš myslet, že rychlejí to kolem tebe svištět nemůže, tak nemile zjistíš, že může. Co je tohle za období? Žiješ si v bezvětří, vše šlape, relativně spokojená, uklidněnější, konečně trochu jinde než dosud a najednou taková smršť.

Jsi přesvědčena o přestěhování do lepšího, no tak jo, bum a zítra máš klíč. No super, ale kde je čas na promyšlení? Zase chvíli život v krabicích a Ikea to jistí. Máš bordel v hlavě i na stole. Nemůžeš najít nabíječku, pas, diář a oblíbený ponožky na spaní. Co tě dráždí víc?
Vezmeš kolo a jedeš si koupit pizzu, před pizzerií nasedneš, v ruce tu plochou, horkou krabici a bum, kolo v hajzlu. Jen tak se ti ze zadního udělá ležatá osmička, album, který ti zrovna hraje ve sluchátkách. To ti rozproudí krev a říkáš si ty zbytečný otázky proč a proč teď a co ještě dál? Turek ti kolo do dvou hodin narovná zpět do tvaru Ó a ty si tak zaplatíš zase pocit klidu, protože vždycky může být hůř. Vždycky.
Přijdeš domů, soused pouští nechutný techno a na gauči máš krabice, tak si sedneš na zaprášenou podlahu, otevřeš okno a zapálíš si. V okně se odráží zlato a konečně se ti chce spát. Ráno totiž zase vstáváš a očekáváš další katastrofu. Třeba někomu rozbiješ přední sklo na autě nebo ztratíš foťák.

Tak dobrou.

Ale ne tři měsíce.

No tak s tím pláčem zase prr. Když to pak přerůstá v labilitu, něco je zle.
Máme-li problém, trápení či jiný nepříjemný pochybnosti, musíme najít příčinu, v tom tkví rozluštění. Po nalezení příčiny všechno krásně vyleze ven. Většinou. Proces hledání příčiny může být však často bolestivý, nemilý nebo tak hluboký, že ho sami zavrtáváme a nechceme vyvěsit na odiv. To nemusíme, ale přiznat si to aspoň v duchu je důležité.
Všechno je pomíjivé.
Kdo dlouho stojí na jednom místě, trnou mu nohy. Pohyb je taky důležitý, ale žádný maratony.

Takže prr, co že je ta příčina? Čeho? Pláče? Ale to už jsme probrali.

Někdy je potřeba, aby nám to Petr Fiala řek třeba.

Je to dobrý, věci se hýbou, příčina, byť mlhavá, vystupuje a rýsuje nám příští dny

Třeba tři hodiny pláče

Tři. Jo. A dva dny oči jak králík. Hlava jak vyprázdňující se kontejner se sklem. Když se nám chce brečet, nevypadá to jak v americkým filmu. Neklepe se nám brada a netlačíme slzu, za to nás tlačí krční mandle a klepou se ruce.
Člověk (žena) brečí z mnoha důvodů. Pominu fejky (tlačený slzy), ale zaměřím se na reálný pláč:

-- Kvůli někomu
-(muži) - v 95% zbytečně, kvůli muži povoleno plakat pouze štěstím (?)
-(ženě) - no, nevím, jestli někdy žena pláče kvůli ženě, bez fejku, možná, když se dotyčná rozhoduje mezi dvěma potomky, kterého zachránit, a kterého odeslat na smrt, ale nepláčeme pak kvůli těm dětem?
-(dítěti) - tak tady pozor, to skoro nikdy není fejk! Ale možná taky často zbytečné?

-- Kvůli něčemu
-(zvířeti) - to též nebývá fejk, ale bývá to taky k nečemu? Chudák šimpanzíček dostal chřipečku a maminečka ho teď nemůže kojinkat. Oujé.
-(věci) - no tak snad se ta váza jen rozbila, vím, že byla po babičce, ale váza neumřela, že jo.

-- Kvůli pocitu
-(dojetí, smutek, radost) - a to je zrádné, ve finále si totiž uvědomíme, že to není kvůli Petrovi, Markovi nebo Sofii, ale kvůli smutku, dojetí nebo radosti. Tudíž kvůli pocitu. Když se nás někdo zeptá, proč brečíme, viníme ostatní. Brečíme ale jen kvůli sobě. Pláč je dost možná i sobeckej. Je to fyzický projev našich citů a emocí. Pochopitelně je to přirozený projev a netřeba ho potlačovat, jen ne vždy viníme skutečné podněty.
Brečíme, když nás něco dojme, může to být film, vzpomínka, dítě. Když někdo, koho považujeme za důležitého (potencionální partner) nebo kdo je skutečně důležitý (rodič) odejde. Když umírají cizí nevinní, kvůli nějakýmu šílenýmu hajzlovi, nebo hloupý nehodě, o kterých nás informují media. Když naše fenka porodí, když je první slunečný teplý den po zimě, když nám blízcí dají najevo, že nás mají rádi, když nám na National Geographic řeknou, že labuťák nikdy neopouští labuť a tučňák cestuje týdny za potravou pro mládě a když na konci Hříšnýho tance přijde Patrick Swayze, že Baby nebude sedět v koutě.

Není to všechno zbytečný?

Jak se to vezme, nikomu jinýmu pláč nepomůže, jen nám samým, v tom je možná ta sobeckost. Občas je bezesporu potřeba ventilace a měla by být podporována příslušnými spolupachateli. Přeci jen je lepší brečet, když vás u toho někdo drží kolem ramen.
Takže plačme, ale věďme, že je to dobré jen kvůli vlastní ventilaci. Nikomu tím nepomůžeme. Jen sobě.
Jak to mají muži nevím. Jak to máte, muži?
A o dětském pláči možná příště! (Vydírací prostředek, uraženost, naštvanost, zcizení oblíbené hračky, zákazy, obyčejné otravování hlídajícího, škrábaneček, mytí hlavy a jiných částí těla, zelenina místo čokolády...) - nepřipomíná nám to ty muže???

L.

2 roky

Před rokem jsem polemizovala, co bylo před rokem a co bude za rok. Teď je za rok.

Před dvěma lety jsem byla v nějakým jiným světě, plná emocí a zážitků a podnětů... Nadšená, až moc. Zbytečně.

Před rokem jsem byla v Praze, navštěvující různý kuchyně velkých podniků, další novej svět, ale už střízlivější. Praha je dobrá. Cítím se tam dostatečně doma, ale zároveň cítím velkou tendenci a možnost objevovat. Objevovat něco, co neznám, ale je mi blízký.

Dneska je to rok a dva roky. Dnes jsem zase v Leidenu, v Holandsku, žiju tu, už tolik neexperimentuju, mám to, co jsem dlouho neměla a žiju jinak. Ráda peču, protože je pro koho. Třeba. Stále spousta otazníků, nenaplněný tendence, ale spokojenost. Dospělejší. Rozhodně ve srovnání před dvěma lety...

Najs.

L.

Červen

Červen

Ok, jmenuji se Johana, kdybych se jmenovala Laura, bylo by všechno jinak.
Pár formalit ze školy a jsem free. Smutno a happy zároveň. Byly to dobrý čtyři roky, často taky pěkně na hovno, ale jo, takhle zpětně, je to přeci jen velká etapa, když je mi devatenáct. Pořád je to ale čerstvý a pořád se ve mně budí vztek za nějaký křivdy. Ten náš stařec na praktický, to mu nikdy nezapomenu, šmejd zapšklej. No nic, mám to tak jako tak.
Co budu dělat, člověk si furt přeje nic nedělat, mít volno a najednou co. Můžu se pár dní fakt flákat, ale to vede jen k useless pocitu. Stejně to tak udělám.
Flákám se.
V mezičase koukám po jobu, aby naši neřekli, ale i samotnou mě to pochopitelně zajímá. Ale jako, všichni po maturitě, všichni prázdniny, kdo by nechtěl job. Nabídek je dost, ale zájemců mnohem víc. Chce to někoho známýho někde…
Do Prahy se mi furt lítat nechce, ale copak tady něco? Mamka se zmínila o známý v knihovně, možná bych na to mohla pushnout. Mohla.
Yes! Dnes se jdu podívat do knihovny! Jinak spousta filmů konečně, roztřídila jsem si bordýlek v pokojíčku, vyhodila nepotřebné, našla pár pokladů, který nakonec taky vyhodim. Sakra, když mi bylo čtrnact kreslila jsem mnohem líp, než teďka. To nevyhazuju. Definitivní konec dětství jde pryč s odpadem. Vyřazený krámy, malý trička, smradlavý plyšáci. Pryč. Očista, pocit dospělosti, nekompletní, ale nejvíc dosud. Bye bye, malá Johanka.
V knihovně mě chtějí na dva, tři dny v týdnu, super! Megaštěstí. Můžu začít hned, tak začínám. Rovnám knihy zpět do poliček, klidná práce, sem tam práce s lidma, ale spíš si tam tak porovnávám. Porovnávám hlavně to, co dál, ale knihovna na prázdniny dobrá. Vlastně výborná. Pořád dost času na prázdniny.
Šéfová je trošku pruda, starší lady knihovnice, všechno má svůj pořádek, což je v knihovně pochopitelný, přesto mě její pořádkumilovnost (jde to tak říct?) extra nebere. Střídá se tu se mnou ještě jedna holka na výpomoc, znám ji od vidění, jako každýho od nás, ale dělá mi protisměnu, takže se nevídáme. Vypadá celkem v pohodě. Míša. Nevím odkud, ale mám o ní zvědy už z dřívějška, že je do větru, no, ani nevypadá. Navíc u nás? Jako koho tu může střídat? Haha.
První týden v knihovně, tři dny, doma flákač, rozmluva s mamkou co jako dál. Málo peněz, koukám dál po jobu a nechce se mi tady dál bejt, nejradši bych se odstěhovala. Do Prahy třeba, tak na zkušenou jak se říká. Nic mě nedrží, nesvazuje a ven se mi docela chce, už jen pro ten pocit ještě větší dospělosti. Uvidím.
Přemýšlím, že když Praha, tak kde bydlet. Do srpna ještě určitě doma, ale pak by to šlo. Proč ne. Trochu se cejtim blbě kvůli mámě, jsem poslední, kdo jí chce „opustit“, Brácha už dávno a táta celkem nedávno. Jako dítě jsem si říkala, jaký to je, bejt z rozvedený rodiny, mít nevlastního fotra, jako vlastně většina mejch kámošek. Bylo mi čtrnáct, když se to asi začalo srát mezi nima. Přesně nevím, nechci se na to ptát. Každopádně táta se loni definitivně odstěhoval, že prej já a brácha už jsme dost velký. To sice jo, ale. Bydlí teď někde na vesnici, s Irenou, viděla jsem ji jednou a stačilo. Bohužel. Jednou to snad bude lepší.
Ale chci se taky odstěhovat. Chci. Třebaže budu jednou zas chtít zpátky k mámě.
Táta mi přestal platit. Že prý jsem už dospělá, no to si to teda u mě vylepšuje. Ach jo. Kdyby mě vzali na tu debilní vejšku. Ale stejně, za těch podmínek, co jsem tam stihla zpozorovat bych se na ni asi brzo vykašlala. Velice motivující přístup.
Nic, v knihovně pohoda, dokonce jdu s Míšou na kafe. Říkáme si, jak se známe-neznáme a je zábavná. Moje vlna, kupodivu. Pamatuju si ji ještě ze základky, je o rok starší. Chodila s Denym, tak to byla ona. Ale rozešli se asi před půl rokem, Přeci jen si ji zařazuju líp, nemám odvahu jí říct, co mi o ní utkvělo v hlavě, tak se neptám. Jedna paní povídala, blablabla, známe to. Radši ji nechám na mě udělat dojem teď, docela se jí to daří. Vejška jí nevyšla ani tenhle rok, chce jet někam do Evropy, do světa, na rok třeba, tak na tohle já nemám, myslela jsem si ještě dlouho. Když se loučíme, vypadá to, že se zase uvítáme. Good. Přijdu domu a na fb žádost o přátelství. Míša. Potvrdit. Projedu maily, joby, bydlení v Praze, novinky, zprávy – z těch jsem buďto znechucená nebo se mi chce smát. Je to ale takovej ten smutnej smích. Vím, že si to nemůžu tolik brát, ale v mým věku si to prostě beru, navíc v tomhle období měsíce. Mám hlad, je stejně čas na večeři, udělám si rybí filé, nechám trochu mamce, za chvíli přijde z práce. Má radost. Někdy nemám vůbec chuť jí poslouchat a mluvit s ní, jsem na ní taky protivná, ale je to máma. Nikdy ti nikdo není bližší než máma. Asi proto. Teď mám ale radost, že má radost, z blbýho filé. Stejně jdu rychle do pokoje, nechci na ní být zas bezdůvodně protivná. Zas mail, job, Praha, fb, skype. Nic. Film. Spát.