Když si řekneš,
že nemáš co ztratit a pak si řekneš, že možná fakt nemáš, že to uvidíš časem,
tak čas je právě to, co ztrácíme nejčastěji.
Rozhodně nejsem
snílek. Moc to neumim. Mít sen a jít za ním, nevim. Ale něčeho dosáhnout, to
musí mít člověk fakt sen, třeba vzdálenej až na Mars, ale musí, jistá naivita
je zapotřebí, ale čeho dosáhnout? Něčeho?
Sen a cíl je asi
taky jiná cenová. Ale jo, já je mám oba, když chci. To chtění mně teda dává
zabrat. Na starou hlášku, že všechno co je fajn, se smí, jsem úplně zapomněla.
Stejně už to neplatí.
Někdo má sen se
stát třeba zpěvačkou nebo kosmonautem. Zvláštní.
Ale ty původní
sny, ty spánkový, to jsou podle mě ty důležitý. Někde vzadu v mozku se ti spojí
prostě úplně všechno. To mě baví, často je to sranda, která ti ale hodně ukáže.
Kdo se v tom snu objeví, v mém případě výhradně v absurdním prostředí,
je prostě relevantní. A my je tak často a tak rychle zapomínáme. Dnes se mi
zdálo, že mě v supermarketu strašně tajně pronásledovala ruská mafie. O
ruský mafii vim pramálo, ale byli tam, kluci plešatý, v černý padělaný
kůži, koukali po mně u regálu s rýží. Pak střih a ujíždím jim na kole ve
sněhu. Ztěžka, ale jde to. A pak nic, zbude po tom snu často jen pocit, tenhle
silně negativní, ale byl tam ještě někdo, někdo pozitivní, ale už nevim kdo. Věděla
jsem to. Stejně tak, jako že včera jsem věděla, co se mi zdálo včera a dnes už
to nevím.
Vlastně jo, mám
jeden vyfabrikovanej sen. Že napíšu knihu. Napíšu.
So much to
die for.
Těšim se, co se
mi bude zdát dneska.
A tak sním svůj
sen. Dobrou chuť a buenas noches.
