Kupé II.

Pronásledoval mě už ve Skalici. Na nástupišti nikdo, jen tři prázdný lavičky, sednu si úplně na kraj, jak mám ve zvyku, uši sluchátka, ruka kniha a děda jednoduše vedle mě posadí dvě naditý igelitky a přešlapuje si ze sluníčka do stínu. Výstavní pupek, zlatý zub a tváře jako dvě červený kuličky, 65+.

Lezu do vagónu, uprostřed prázdný kupé, jupí. Po chvíli děd ve dveřích - "S dovolením." Usmívá se, zlatej zub, tak jo, dobrý, pojď si, děde. Cítím vůni bábovky.


Zrovna pasáž, kdy se Dorian vrhá na Basila a zarývá mu nůž do široké cévy za uchem a děd ruší, jestli na mě nefouká, jak originální. "Fouká, ale příjemně, můžete nechat otevřeno."

"Ach tak. Taky do Prahy? Já tam jako děcko žil, ale to už je dlóho."

"Hm, hm."

Kouká z okna: "Koně, aj já mám koňa, to je kósek, ale už jen jednoho, tomu bylo pětatřicet, to je věk na koňa! Šak dvaačtyřicet roků sem s něma tahal klády po boskovických kopcách. Ale dneska už ani náhodó. Všechno se pomalu hojí. Švica mi dala koláčky, tak jsem to tu provoněl celý vagón, haha, dáte si? Já su jeden z těch, co jedó vlakem jednó za rok. Do Prahy na mrskačku! Haha. Znáte Velenov? Tam zme jezdili na rekreaci a mám tam chalupu po prarodičích..."


Přistupuje paní, ptá se, máme-li volno a děd: "Šak sednite."


Na trase známá průvodčí, kdo jste ji jednou potkal, jistě pamatujete. Natahuje linie monotónní, ale klesající melodie, ale hlavně to její luxusní neskutečný protažení rozlučkového slova: "Děkujuuuuuuuuuu.".


Děd cení zlatý zub: "A jakého jste vyznání?" A už se jal vytahovat z brašny letáček "Zprávy z Medžugorje" - v tu chvíli se vracím k Dorianovi, děd mluví dál. Šup a letáček mám v ruce. Ale věřím, že jen hledal posluchače, tyhle lidi nechtějí vést konverzaci, chtějí si mluvit to svý, čemu věří, co je těší, zajímá, baví, nadchne...

V Ústí mě vlastně vysvobodí slečna s krosnou, co mi nemilosrdně oznamuje, že jí velebně sedím na rezervaci číslo 76. Zrovna já.

Stojím u okna, čučím na tu tisíckrát jetou cestu Ústí - Choceň a jak to tam mám ráda a zároveň jak mě to tam tísní.

Asi jsem se zamilovala do kraje jihomoravského.

Je tulipán pán na tulení?

Vždycky, když mi někdo řekne - hlavu vzhůru,

šlápnu do ještě většího hovna.

Ale já jsem skromná

Stačí mi vidět kvést sakuru.


A vždy, když mi někdo říká,

že život jen krájím,

kouknu se, kdo mi podává nůž,

ty, pro který bych se rozkrájela.


A že sekat dobrotu?


Vždycky, když mi někdo řekne - opatruj se,

kolik mám asi pater?

A kolik desater,

ví to snad jeseter,

tatér nebo instalatér?

Jsem zmaten...


A vždy, když mi někdo říká,

že bych měla prásknout do bot,

mrknu a jsem bosa

a pak je mi kosa.


Vždycky, když se mě někdo zeptá - není ti vedro,

já na to - leda tak v Mexiku, Pedro!


Je tulipán pán na tulení?

Nikdo jiný už tu není,

krčím rameny,

máme ještě gentlemany?


Komu vadí, že mám tři zubní kartáčky?

Špinavý hodíme do pračky.


Myslím, tedy škytám.