Dva a půl roku. Ale proč se furt vracet... Je ti dvacetdva, jsi zhruba ve čtvrtině nebo taky ne, máš za sebou dětství, ale ne o moc víc. Stále sbíráš. Tak sbírej, dokud se ucho neutrhne...
Plno nejistot, otázek a piva. Zas se ti chce depkoidně přemítat, ale už to tolik nebaví. Už. Stále neustále se v tobě něco pere, je to dost únavný, ale nejde nad tím mávnout. Prej, když se nad tím musí přemýšlet (pochybovat), tak to není dobře, ale správná hospodyně musí být vždycky nespokojená. Tak jak teda.
Ale ne, je to fajn.
Poslední květen, možná úplně, podle některejch přiblblejch ezoteriků. Červen. Vlastně, máj, půjdeme v háj a červen? To je jak s tím, že jsem si vysloužil kuřátko, kachnu a bosú husu a pak už nevim. Ha.
Neupínat se, stejně jsme ve finále solitéři.
Nezapomínat odkud jsme, stejně se tam nejednou vrátíme.
Nestát na jednom místě, stejně je posun nutnej.
Nebrečet. Tolik.
Ale taky se nezátkovat. Tolik. Třeba jo, třeba ne. Až mi bude šedesát tak budu mít nejchytřejší blog na světě!
Ciao,
L.
Žádné komentáře:
Okomentovat