Kdo? Já? Já!

Slibuju, že tyhle moje příliš vážné zamýšlení nad skutečnostmi brzy vystřídá více nadsázky, ale neodpustím si ještě pár úvah. Poslední dobou je toho víc než obvykle, heslovitě mi součet mých myšlenek zabral půl druhé áčtyřky.
Ale nemůžu se tomu čím dál víc ubránit, těm myšlenkám. Takže, položila jsem si otázku: Proč nás všechny tolik ovlivňuje společnost, jako celek, a jak až daleko vlastně?

Ovlivňuje nás nejvíc, mnozí z nás si to neuvědomují, o to smutnější je tenhle fakt, ale ano, nejvíc. Nejdřív nás ovlivňují rodiče, což je přirozené, za většiny okolností. Od doby, co si začneme hrát s ostatními dětmi, jsou to právě ony, další ovlivnitelé. Stejně tak působíme ale my, jako jedinci, na ně, pochopitelně. Dítě se ještě přeci jen nenechá tolik ovlivňovat, ale to je jen tím, že ještě není vyvinuto natolik, aby mohlo vnímat morální zásady. Morální zásady. A jsme tam.
No, nechme dětství. To jen na úvod. Člověk je jednoduše ovlivňovám svým okolím odmalička a to tak, že maximálně. Ovlivňován prostředím, časem, rodinnými poměry, společností, kamarády, ale i situací geografickou, náboženskou a dokonce i ekonomickou. Dá se říct, že vším. Je to přirozené, ale zároveň to vše potlačuje naše pravé já, protože jsou tu právě ty morální zákony a situace, do jakých jsme byli narozeni. Nevybrali jsme si. Následujeme zákony, řídíme se podle vyhlášek, posloucháme rodiče, studujeme, pracujeme, odvádíme daně, zakládáme rodiny. Protože je to prosě tak "normální". To je slovo. Co je normální? Všechno, co nevyskakuje z proudu. To slovo se mi začalo hnusit.
Takhle to prostě je, lidé můžou být sebevíc otevřenější jakýmkoli odlišnostem, ale přesto, je tu to slovo "normální". Chováme se tak, protože je to normální, protože se to do nás očekává. Chápu, že to je pro některé lidi opravdu to, co je naplňuje, ale pro všechny?
No a k tomu výrazu - Potlačování vlastního já, to je smutné, ale je to tak. Jsme donuceni. Rodiče od nás očekávají určité vlastnosti, činy a tak dále. Je to ale to, co bysme chtěli opravdu my sami? Samozřejmě, že rodiče nechceme zklamat, nedej bože jim ublížit, a tak se snažíme, třeba si to ani neuvědomíme, třeba nás to ani nenapadne, že bysme mohli chtít něco jiného. Ale...
Lidé obecně nejsou hnáni do situací, kdy by mohli využít aspoň z poloviny svoje instinkty a svůj potenciál tak, jak nám to příroda nadělila. Máme pohodlný svět, pohodlný život, práci, za práci peníze, za peníze tu pohodlnost. Jak pak tedy poznáme sami sebe? Vlastní já? Nemusí to být třeba extrém, jako zdolat Mt. Everest nebo odprostit se od materiálního života a jít žít někam do jeskyně. Stačí si to uvědomit, všechny ty vlivy a na chvíli se pokusit se od nich odprostit, třeba jen v myšlenkách. Jde to?
Budou Vánoce. Určití lidé od nás očekávají dárek. Dáme jim ho. Jsou uspokojení. Nedáme jim ho. Jsou uražení (Což nám v lepším případě alespoň naznačí, v horším předstírají, že je to v pořádku - jsou ovlivněni naší reakcí). Chceme jim ho dát nebo chceme, aby byli uražení? Jsme svobodní? Ovlivňuje či svazuje nás něco?
Něco máme rádi a něco ne. To je dobré vědět. Něco musíme udělat, aniž je to naše přání. Někdy jsou to drobnosti, někdy životní rozhodnutí.
Ovlivňuje nás společnost, reklamy, peníze, přátelé, nepřátelé, media, výmysly scénáristů, chutě, barvy, roční období, nálady blízkých, závist, historie, chemie, umění... Cokoliv. Všechno. Je to tak dobře? To je jedno. Je to totiž tak. Ovlivníme to?

Já se snažím, zajímám se. Miluju poznávání, přestože často je to tak, že za něčím cestujete, vynaložíte energii, úsilí, čas, pěníze abyste nakonec přišli na to, že podstata vašeho já či čehokoliv po čem se honíte byla vždycky na prahu vašeho domu. Ale jinak byste to nezjistili. Třeba. takže já hledám. Stále hledám. Možná dobře, možná ne. Ale hledám sama sebe. Jsem blízko, ale cesta je cesta. Nic vám nedá víc, jako zkušenosti. Nikdy se nenaučítě čtením či posloucháním. Učitel? Může ukázat cestu, ale neřekne vám, kdo jste a co je pro vás to nej. Je fajn, že tohle čtete, ale bežte ven a žijte, poznávejte a skrz věci, lidi a události poznávejte sami sebe. Přesto ale nezapomínejte na vlivy. A že jich je .... Možná to ani nejde, vlastně nejspíš to nejde, se odprostit, bez újem a tak dále, ale přemýšlejte o tom.

Kdo? Já? Já!

P.S. Nebojte, přejde mě to.

When I grow up ...

Až vyrostu, chci být jedním z těch opilých umělců, malující své obrazy zásadně v noci, za zvuku řvoucí či jemné melodie. Večer otevřu svůj skromný atelier a lahev červenýho. Vyzvu kolemjdoucí dovnitř, zatímco mám na sobě upatlaný starý LEVISky, vyhrnu rukáv a čapnu štětec. Na stole i na podlaze skvrny od barev. Vzduch trošku ovlivněn vínem, stejně jako já, ale člověk si zvykne. Na všechno.
Zpívám si. Pak si odstoupím a přijde ta chvíle. Ticho v hlavě a vnímám jen to, co jsem právě napatlala na desku nebo plátno. Nejlepší chvíle.
Vejde jakási holka. Vlasy scuchaný, ale vypadá dobře. Mrknu na ni a pohledem a úsměvem vyšlu: "Prosím..". Za Chvíli se jí ptám, co si myslí. Líbí se jí to. Mě taky.
Čmárám dál tak, jak mi chvíle našeptává. Usmívám se a dolejvám. Komu je líp než mně?

Až na to, že mu ten alkohol ovlivňoval celkem znatelně nejen vzduch, ale i dech, přesto ne nijak nepříjemně, to tak bylo. A ve mě se zrodil sen. Jeden z mnoha dalších.

Wake up! Or don't.

http://www.youtube.com/watch?v=INgXzChwipY

Vliv

Poslední týden jsem začala psát příspěvek a po prvních pár slovech byla jakákoli fantazie a vůle psát pryč.

Je zpátky.

Přemýšlím, jak pojmout tenhle blog. Jako osobní, to je moc osobní. A tématické články... Né, že by nebylo o čem, ale nevím, jestli na to mám. Říkám si, stejně to tu čte jeden člověk, můžeš psát co chceš... A to dělám, nuda, co?

Musím ale. Mám nutkání vypsat se z toho, co mě ovlivnilo za poslední týden či více. Prvně - nedokážu se ubránit nesledovat denně zprávy z Čech, tedy na internetu - to mě ovlivňuje. Často je mi zle z případů, který se u nás dějou. Nejen u nás, ve světě. Lidi dokážou být velký zrůdy a nejen ubližovat. Ať fyzicky či psychicky. Dokážou být bezcharakterní. Ale unikneme tomu? Těžko, to bychom museli být jedině všichni buddhisti, nebo nevím. Často se mi plní oči slzama nad tím, co denně čtu.
Ale tohle neovlivním. Ovlivním jen tu svoji cestu a možná pár lidí okolo. Zajímavé, jak se pohled na určitě věci změní, víte-li, že je máte pouze po určitou dobu, nikoliv po neurčitou.
Konečně čtu! Nevím, proč jsem si tak dlouho nechávala ujít ten pocit z četby knih! Blb no :) Hlavně, že to přišlo. Čtu v angličtině. Angličtina se pro mě stala v určitých situacích přirozenou. Jsem tomu ráda, ani si to neuvědomíte, jak to jde automaticky. Hlavně, že to přišlo :)
Rýsuje se mi blízká budoucnost, přesto, že nejsem rýsovací typ. Jsem ráda. Jsem vděčná a odhodlaná.
Těším se na změnu, těším se zase na sebe. Zvědavá, jak dlouho mi to vydrží.

Čas letí, leťme taky.

Pomalu si v sobě urovnávám, co se ve mě událo, za ten rok, co jsem mimo ČR. Mnohé, ale o tom až příště, milé děti.

Lucie

Let me tell you a story.

Let me tell you a story...

Příběh. Krátký, čerstvý, true story.

Byla jednou jedna slečna. Mladá, zvědavá, chápavá, naslouchavá a mazaná. Denně chodila venčit pejska, který má v podstatě stejné vlastnosti jako byly právě řečeny o ní. Je spousta cest, od domu k domu, park, doprava, doleva, rušnými ulicemi i netknutými uličkami. K vodě nebo jen tak ke stromu a domů, do tepla.
Téměř ale na každé trase míjela stánek s květinami, na rohu, kousek od domu. Střídal se tam zjevně otec se synem. Roztomilý obchůdek, pomyslela si. Zavěšené květináče i řezané květiny, jež byly kupovány provinilými muži.
Jednoho dne, se ale přistihla, že chodí okolo obchodu záměrně, ba dokonce s očekáváním. Když bylo zavřeno, či se prodávající věnovali klientům, byla zklamaná. Proč? No proč asi? Sympaťáci oba dva, navíc ty květiny...

Čekáte rozuzlení jak z červený knihovny, jak mě znáte, co? Ale kdeže... Jednoduše mě tihle dva stánkaři, hlavně ten mladší :), dokázali vždy vykouzlit úsměv na tváři a nejen úsměv, dokonce i smích. Začala jsem se těšit na to, jak mi zase popřeje pěkný den, i když je venku vítr, déšť, zima. Že se na mě usměje, že se usměje dokonce i na toho zmoklýho psa, co ho vedu. Připadám si, jak kdybych ho znala roky. A nikdy jsme spolu nemluvili. Nikdy. A ani nechci. Není potřeba. Je to krásný, není to krásný? Je to krásný ...

Tak už se těším, až zítra půjdu vyvenčit psa. Snad budou mít otevřeno, přestože si tam nikdy nic nekoupím ...

Hé?

Fuck, co já to tu vlastně celou tu dobu řeším? Vždyť je to tak jednoduchý! Život sám o sobě... Jen my si to komplikujeme, nemusíme. Ale děláme to.

Chcete být šťastný? Tak buďte. Buďte.

Nechci se tady pouštět do fádních otázek o smyslu života, smrti, účelu... Co je štěstí, co je život... Ale stačí se zamyslet. Šťastným vás neudělá to, že jste spisovatel a prodáte deset milionů výtisků, ale to, že uslyšíte cizí lidi na ulici jak mluví o vaší knize. Nebo ne? Jsme sobecký, ale zároveň jsme tu pro všechny. Jsme všichni a nikdo. Jsme nic a všechno.
Jen si představte různé situace v dnešní době. Jaký to bylo před pětisty lety? Jaký to je teď? Ženem se dopředu a zapomínáme na podstatu. Holou podstatu bytí. Je mi z toho zle a zároveň jsem šťastná. Jsem. Jak jinak...

I cesta může být cíl.

Přátelé, jsem si jistá, že jediné, co mi chybí k dokonalosti, jsou zkušenosti :) Miluju svůj život! A co?