Pholívka

Jsem si zas někde přečetla, jak je Phở Bo zdravá a musela jsem ji hned (cca za 2 roky) zkusit. Pozdě, ale hipster.


Dragon II, náměstí Svobody, Brno, 10 hodin dopoledne. Vejdu nenápadně, tonetky v zaplivaným pajzlíku, tenhle interiér by nenainstaloval ani Bohdan Sláma. V kuřácký části je dětská židlička.


Dobydén, prosim. - Stále telefon u ucha a když objednám hovězí polévku strašně zařve Fóbo.


Platím a beru si lžíci a ubrousek.


Ani si nesundám bundu a přilítne mi asi tak desetilitrová mísa a talířek se zázvorem, česnekem, citronem a čili. Mňamka. Bujónu i glutamátu se v tuhle chvíli prostě přestávám bát.


Posádka se skládá z vietnamského sympatického personálu, dvou dědků a jednoho cyklisty. Jsem suverénně nejmladší. Slyším: "Jo, preso a rum."


Jdu si pro vidličku a další tři další ubrousky.


Přijde paní, chybí jí zub, ale zdraví přívětivě. Všimla jsem si toho už dřív, spousta těch našich knedlíků Vietnamcům prostě tyká, jak kdyby to byli dvanáctiletý děcka. Pokud jsou to štamgasti a tykání je oboustraný, pak je vše v pořádku a nadmíru sympatické. Jinak je to spíš projev buranství. Každopádně paní přijde, vytasí zub a říká: "Ahoj Maruško!" a Maruška: "Ahó, co sidaš?"


Dávám druhej kousek čilipapričky a zvedám čelist ze zamořený země. Upadla mi huba.


Další starouš o hůlce a slyším jen: "Déte to do té piksly. A pro mě tu hovězí polévku a vodku."


Říkám si, dopiju a jdu. Ubrouskem si utírám zapráskanou bundu. Po půlhodině se loučím s prázdnou miskou, na talířku zbyl jen poslední kousek papričky a vymačkanej citron.


Měla jsem prostě náladu na tuhle polívku. Splnilo se. Snad víc než polívka mě uspokojila atmosféra toho nejkrásnějc zaplivanýho bistra široko daleko.

Co jsem to chtěla říct z minula? Už nevím, radši vám příště řeknu, proč jsem byla ráno v posilovně.


Nasedanou.

Když máš na čele berušku

Poslední free týden než začne škola.

Tak, trapný první věty máme za sebou a teď vám chci říct, že jsem včera byla na první lekci večerního cvičeníčka, zcela dobrovolně. Říkala jsem si, že to bude fajn protahovačka takhle večer, relax a třeba se tam seznámím s místníma tetkama... A tak abych udělala dojem, nevzala jsem si na sebe nic jinýho, než ponožky s dírou a tričko na ruby. Nedokážu si to vysvětlit.

A pak, dnes na nákupu v Coopu... Vítr a moje rozpuštěný vlasy se celkem cuchaly, tak mi vůbec nepřišlo divný, že mě na čele něco šimrá. Viděla jsem snad i nějakou tečku tak periferně, ale to se občas stává. Až u regálu s bramborama jsem si všimla, že mám na čele berušku. Vlastně jsem si nejdřív všimla, že u regálu s bramborama mají zrcadlo. Proč?

Minule jsem slíbila něco jakože příště řeknu, proč mám nataženej sval, ale radši vám příště řeknu, proč jsem v pondělí držela půst.


A pokud neumřela, žije mezi bramborama dodnes.

Čára Boskovice

Here we go.

Je tomu víc jak 5 let, co existuje můj Runaway. Bylo na čase to dát zas trochu do kupy.
Poslední dva roky se nechtělo moc psát, sem tam nějaký kupé, fajn, sranda, ale chybělo mi to. A proto čára a další kapitola je tu. 

Mustr nemám, ale psát se mi chce. 

Abych to uvedla na pravou míru, po všech těch Amsterdamech, Prahách, Madridech a Brnech jsou to Boskovice. Je to zase runaway, ale tentokrát trochu jinej. Prostě tu bydlím, prostě tu žiju. Tak se to prostě stalo. Brno mám blízko a na jeden kopec koukám z okna.

Končí mi možná poslední prázdniny v životě, oh wait, kolikrát už jsem to říkala?

"Lucie, a co jinak?" - "Jinak dobrý."


Pomalu se v tomhle městě aklimatizuju, přeci jen, je to Morava, malý město. Na chlup stejně velký jako moje domovina, Mejto bude vždycky Mejto! Není to tak úplně easy začít v novým malým městě, když tu i souseda Chlupa a Klíče znáš jen podle jmenovky na dveřích (doufám, že si to náhodou přečte nějakej boskovičák a řekne jim, jak jsou slavný), ale já to nějak dám. Je to osvobozující na jednu stranu. 
Cože? Proč Boskovice? Protože můj milý. Ten byl taky na dlouho chudák jedinej, koho jsem tu znala. Ale jsem tu už nějakej ten měsíc a začíná se to fakt rozjíždět. Tak jednou za týden pozdravím na ulici paní z kasy na vlakáči. Pamatuje si mě, protože mám studentskou slevu jen do Skalice...

Venčit se jezdím do Brna, mám tam svý studentky (ahoj Niki) a samozřejmě aspoň jednou do měsíce za rodičema pro vajíčka, do LaCasy na kafíčko a tak. Červencovou prázdninovou novinkou je můj přivýdělek v legendární Kafírně. O tom jindá, páč to je kapitola, děcka! :)

(...)

Mlha pomalu stoupá nad krokodýla. To je kus vyříznutýho lesa tady na obzoru, na kterej koukáme každej den a vypadá jako krokodýl. Půjdu nakoupit do Coopu, kličky mezi důchodcema a uvařím něco zdravýho. Pro dnešek stačí, děcka, dobrá čára, né?

Příště vám povím, proč mám nataženej sval :)

Dejte si dnes nějaký dobrý kafe, ale ne nějakou sračku, udělejte to a myslete při tom na mě. Dejte radši tři pětky než 8 korun z plasťáku. Fakt! Bude vám líp, vzpomenete si! - BEZ MLÍKA!
(zkouška ovcí)


Díky čau.

Lucie