Některý šuplíky jsou plný, některý chyběj.

                                                Bylo se doma. A předtím se bylo na pohovoru.

Česká příroda je nekonečná. Městský nebezpečí ale bohužel taky. Každopádně je to boj a je to boj všude. Teď se třeba bojuje s byrokracií. Proč jednoduše, když to jde složitě. No nic, je to tam, ale stojí to úsilí, čas, trpělivost a upřímně, hlavně prachy.

Zas se to nějak zpomalilo, takovej hukot už to není, ale pozor, zdání může klamat. Rýsuje se změna, ale mě nikdy rýsování nešlo. Deskriptivní geometrie. Fuj. Ale občas si něco črtnout, to už je lepší. A tak črtám a snažím se, třeba to tady v Holandsku někdo ocení. Zatím je to dřina.

Praha. Taky jsem tam nedávno byla, mrknout na to, co bylo před rokem. A dobrý. Praha má stále něco do sebe, stále atraktivní, jen ne teď aktuální.

Některý šuplíky jsou plný, některý chyběj. Ty, co jsou plný jsou momentálně asi důležitější a to dává energii na ty ztracený a zmatený. Prostě je důležitý s kým a ne kolik. Protože spoustu pocitů si člověk nekoupí. Nebo spíš citů.
Ty nejmenší detaily dělaj štěstí. Nebo aspoň ten pocit. Jako když tě někdo večer lehce probudí šepotem, že máslo je vytažený z ledničky, aby se ráno dobře rozmazávalo na croissanty.

V úterý budu píct, protože je pořád pro koho. Brownies.

Broken happy.