Rodičům

Milá maminko, milý tatínku,

v Praze se mi moc líbí. Jsou tu na mě hodní. Trošku se mi stýská, ale ne moc. Je tu sranda. Bydlíme v moc hezkém prostředí. Píši Vám ze svého pokojíčku, kde mám krásný výhled. Každý den jezdím do centra a potkávám různé fajn i ne moc fajn lidi. Včera jsem si koupila zmrzlinu a malý dárek pro vás.

Mám se moc fajn a těším se, až zase přijedu za vámi. Pošlete mi, prosím, zase něco sladkého, maminko. Marcela mi to všechno vždycky sní, ale já už na ni žalovala. Už to nedělá. Je fajn.

Ahoj, Vaše Lucka

Přiblblý prachy

Přátelé,

trošku jsem si to zúžila aspoň o to, že se soustředím na matičku Prahu. Už jsem se totiž viděla v Seville, tak aby mě to tolik nerozptylovalo...

Rozhodnutí nelehké, za to zásadní.

Začal pravý job hunting. Překvapuju se a nacházím zase nové limity, ale nejen své, především normálního světského života! Sakra, kdyby člověk nezávisel na těch přiblblejch prachách, přesně vím, co bych dělala. Ale závisí a záviset bude.

S chutí do toho.

Proces

Dusseldorf, Sevilla, St. Tropéz ... Nebo Smíchov...

Kdo si má sakra vybrat?

:)

Otázka výběru.

Je to tak.

Má situace, se má tak, že si sháním práci. U rodičů je fajn, ale tak maximálně pár týdnů.

Praha. Chtěla jsem a stále chci. A moc. Ale. Nejde o to, že bych si stěžovala, že nemůžu najít práci. Pracovních nabídek je dostatek, oni si ale mají z čeho vybírat, každopádně jsem přesvědčena, že kdybych se jeden týden snažila intenzivně, hodně intenzivně, v Praze, v případě osobní schůzky být hned k dispozici, za týden či dva něco mám a ještě si můžu vybírat. Otázka ale je - "Chci to?". Celá já.
Je tu totiž ještě druhá strana. Čára. Ven. Je to tak tak jednoduchý, mám zkušenost v rámci au pair, jazykově vybavená a prahnoucí po dalším dobrodružství v neznámu. Je to tak tak tak jednoduchý!!! Právě mi volala maminka z Norska, čekám hovor z Německa. Můžu si vybírat. Otázka ale je - "Chci to?". Celá já.

Tak se mají fakta přátelé. Buďte zvědaví. Nechám vás a sebe ještě chvíli napínat, ale kdo mě zná, nebo spíš, kdo si myslí, že mě zná, ví v tuto chvíli víc, než já sama.

Cheers, buddies :)

Místo toho, abych šla dál, jdu blíž.

"Doma" mi to moc nejde. Kdybych tady aspoň byla někomu prospěšná, snažím se. Ale ten pocit naplnění se nedostavuje.
Praha. Jo. Ale, ale, ale. Táhne mě to zas, táhne. Ven, na vzduch, tady se mi hůře dýchá. Bojím se, že se začnu dusit, potřebuju ale výzvu. Klube se, klube.

Lidi. Bez některých se obejdete, ale očividně oni bez vás ne, jak z toho?
Ven, pryč, utéct. Srab.

Zasraná byrokracie.

Svoboda má taky svoji cenu.

Láska. Ona asi ještě fakt existuje, ale v takovejch prazvláštních formách a neformalitách. Mrška.

Furt řešit co bude, dokola oplzlý otázky. Fakt miluju, copak to na mě nepoznáte?
Jak je to vůbec možný, že se může v jednom malým místečku zmixovat tolik detailů i tolik mega důležitých faktů. K tomu existenční a otravný otázky a jsem tam, kde jsme.

Buď jsi pohrávám s megalomanstvím nebo to prostě uznají až po smrti. Mojí. Welcome.
Pojďme se všichni hromadně uspokojit ať je nám všem fajn ...

BOOM!

New.

Yep, a je to.

Z Holandska do Česka. Boom. Ale jo.

Zpět u maminky, uvaří, postará se, fajn, ale dlouho se to nedá. Vyřazuju věci ze svého starého pokoje, práce tak na týden, ale těch myšlenek u toho ... Vyhazuju. Hodně. Nedá se to. A zároveň "Ach joooooo!!!".

Je mi čerstvých 21 let. Nostalgie, stará zhruba 5 až 10 let mě slušně dostává už teď, co bude za dalších 20 let? Zajímavé na to pomyslet, ale teď je teď, půjde to přirozeně. Každopádně je to ve mě zase mixér a jakkoli se bavím, užívám a blázním, něco někde je ve vzduchu (vzdychu) a já to cítím.

Praha je úžasná. Už aby to bylo.

A dál?