Totiž Vánoce

Mám to na jazyku,

počkej, sorry, to je whiskey z Tennessee,

totiž, Ježíšek jen tak ze zvyku

už dárky nenosí.

Moje boty jsou běhny,

odešly mi i se stehny.

Tam zabouchla jsem se do kluka,

co už má kluka.

Totiž, takzvaný absolutní rým

dodá významu správný spleen.

Cizí holka za mnou slavně:

„Seš šťastná? Ne???“

Za ruku mě čapne

kam mě sakra táhne.

„Ty ji znáš?“

„Ne, já myslel, že to je tvoje kámoška!“

Tak se snaž

nebo se smaž.

A místo podání ruky,

začne ti vařit kašičku,

na dlani záruky,

že na zeleným rendlíčku.

You like your girls insane,

totiž, rozdáme se svejm!

Na Vaška!

...a zase ta Lucie!

Jako sladce po srážce

odnesený v tašce

sedíš vedle na přednášce




nahýbáš se k flašce

tam bitva byla u Šalingradu

a k Norsku patřej Špilberky.




Medovinu vezmeš Valašce

tučňáka vrátíš Aljašce

dopis odevzdáš přepážce

a pravíš cosi, tuňáka sežravše

tam dolů sejdeš z vinohradu

a najdeš svý boxerky.




Jako čáry co kreslej pastelky

dýško necháváš velký

když zavíraj večerky

ženy hlídaj svý kabelky

tam prej zezadu

vyskočí pět hadů!

(nebo kakadu?)




Hade, kolik je hodin?

Krčí rameny,

Hade, jak se ti chodí?

Hází na mě kameny.




Ten zelenej hajzl z Alzy

zasloužil by transy.




Zkamenělá Lucie

Čtyřjazyčná

Vieš, iba ten pocit,
Oh my God, that's it!
Ga je mee
nebo seš přikovanej?

Wat wil je, vraag maar,
I'll see you in a bar
Keď niekoho ľubíš
tak, že ho odháníš.

Ik neem je in m'n armen
Crying, go away man
Dosť už bolo čudnosti
Chci šunku od kosti.

Chci tu pihu nad rtem
Donť give it to them
Welterusten en slaap lekker
Chcem tenis hrať ako Boris Becker.

So how do you feel
Ik zal je laten zien
Ten debilní splín
Netreba ti pak inzulín
Radši vodkorkuj Veltlín
We'll make a deal
Hoe laat is het, tien?
Nothing is real
Ani ten Hermelín
Ani izba plná rastlín
Tot ziens! Misschien...

Víkendová

Co tím chtěl čtenář číst?

Chci mít pihu nad rtem
Ve světě, kde tuňák káru vytuní
Chci venčena být psem
Tam, kde tučňák špeky odtuční.

Chci být zázvorový džem
Na planetě, kde duny duní
Chci dát se všem
        (jen jestli budu ten džem)
Tam, kde tele zvolní.

Chci praštit Borise sklem
V kraji, kde Dáni jsou oddaní
Chci chaluhou nahradit křen
Tam, kde hltání je lhaní.

Vyměň šíp za kulku

Jablečnej koláč s extra cukrem, křupavý okraje, zkaramelizovaný krystalky, skořice. Hádej, co je za období.
Přijedu domů, abych našla pár papírů, vyberu z nich jeden a ten jako vyhodím. Ten vyhozenej za chvíli zas někdo vyloví, spočítá kroužky a strašně se o tom mluví. Ještěže zelená uklidňuje.
Venku krásnej den, počasí jak na jaře, jdu na balkón, dole pouštěj draka, sbírám prádlo ze šňůr. Můj táta je rybář, jistě to má svý výhody, takovej čerstvej amur... Ale proč to říkám, protože jsem našla na svým svetru šupiny. Prádlo neprádlo, balkón posloužil jako pitevna a lednice jako márnice. Jak já tohle nesnáším. Ráno vstaneš a pochopitelně jdeš do ledničky, jogurt nebo vejce tam čekáš a ony mrtvoly po ránu, čuměj s votevřenou hubou.
Včera jsem dlabala dýni, takovýho goliáše, ale vystihla jsem devil laugh, to jo.
Dneska je to devadesát pět let od vzniku Československa. Si říkám, jestli jsme neměli vzniknout jako monarchie třeba. Ha, asi ne... Masaryku?!

Zajímavý období tohle. Loni touto dobou jsem si sepsala paměti o všech mých listopadech. Teď jsem si to četla a není k čemu se vracet, co bych napsala jako pamět do tohoto listopadu? Začíná až za pár dní, počkám si, ale nic slavnýho. Zabouchnutá vodbouchnutá, bum prásk.

Až zas potkáte toho přitloustlýho andílečka s šípem mezi buřtskýma prstama, dejte mu radši nabitej samopal. Ať je klid.

Policista, který řídí dopravu (How sexy is that)

Stál tam, ve čtvrtek, ve středu Údolní a Úvozu.
Byl to nejvetší boss, v bodě všech os.
Sama uniforma poroučela všem kapkám z čela.
Píšťalka přísná, jen krátce hvízdla.

Červený pomeranč (na hlad), zelená (na žízeň), nemaj teď slova svolená.
Ruce jak pravítka, říkaj ti „Dvacítka!“.
How sexy is that! Za volantem šedý děd.
Říkám si: „Děde, nespěte, jeďte!“

Stál tam, uprostřed provozu, já šla po Úvozu.
Zpod policejní čepice, čouhá šedin pár sice.
Říkám: „Džordž Klůny!“ a všichni čuměj jak sůvy.
Americký pilotky, how sexy by byl krotký!

Do očí mi září červená, koukám na něj, frajera.
„Pojďte.“, kejvne na mě a mrkne.
Odzbrojím ho a spoutám, vale všem pokutám.
Uniforma a hvězdiček pět, how sexy is that.

V Brně

Jsem tu druhej den, očividně (ušislyšně), hantec mě ještě nestrhl (ale slovenština začíná!). Za prvních čtyřiadvacet hodin se do mě nahrnulo tolik pocitů, jako jinde za měsíc. První noc v novém bytě. Yes. Konečně ten pravej činžák z šedesátek, takovejhle výtah jsem jaktěživa neviděla, to mají asi jen v Brně, klec, na dveřích divnej klíček přidrátovanej k těm mřížkám a pak dvoje asi dvaceticentimetrový dvířka na magnet nahoře, vycpaný molitanem, aby to neřáchalo, žádná vracečka, pěkně si to otevři a hlavně, po sobě zase všechno zavři, jinak si nikdo tlačítkem „přivolávadlo“ nepomůže. Uvnitř je upozornění, že kouřiti se tu zapovídá.

Na zdech vypínače jako u našich na chalupě, krása, parkety, umyvadlo mám skoro u kolen, ale to je součást atmosféry. Místo postele mám starej oprejskanej otoman, takhle si přesně představuju otoman! A vedle postele? Stolek od šicího stroje. Zlatý šedesátý fakt, ještěže to není žádnej panelák z konce sedmdesátek…

První noc přežiju pod dekou za dvacku a hned ráno chci do Ikey. Už zase Ikea, kolikrát se budu ještě stěhovat… Hned ráno si to rozmyslim a jdu na studijní. Fronta až před budovu  a to se jde přes dvorek až do druhýho patra, vystojím to s vidinou banánů na konci a oni tu mojí ajsik kartu ještě nemají, néééé… Tak to je na kafe…

Jdu teda do jedný z mnoha fajnových kaváren a dám si café latté, hezký… Pak mě ale čeká další fronta, jak u blbců, ale nebudu si tady stěžovat na přepážkové dámy… Chodíte někdy třeba na poštu? To je zážitek…

A Ikea, brusinková limonáda, mňam, klasika. Chcete žlutou tašku? Kupte si modrou!

Jo, mezitím na Masarykově ulici běží, nebo spíš jen tak lehce kluše cikán s kumpánem a za nima dáma v letech křičí, že ji ukradli zlatý řetízek… Normálně jí ho strhli z krku, imbecilové. Je mě blbě, ale nestihnu víc, než ty dva usmívajíce se zatočit za roh… Fuj.

Doma, ještě ráno jsem se tu cítila jako na návštěvě, ale Ikea to asi pomalu mění. Ještě si skočím do Alberta na Mendlák pro ředkvičky, cestou míjím stařenku, přesně takhle si představuju stařenku, Rozklepaný pohyb i mluva, všechny smysly ale ještě fungují, nese si malou, určitě padesát let starou kabelku a žádá mě, jestli bych ji doprovodila, že musela na nákup, protože dcera nebo syn, už nevím, museli do práce a tak musela sama nakoupit a jak jsou rajská jablíčka drahá a nevim kdo, že dělá taxikáře… Je jí devadesát a bydlí v domě nedaleko. Mají úplně stejný výtah, to říkám, je to Brno thing. Ještě klíče, schránku, dopisy jí hned dvakrát popadají a tak ohýbám svůj hřbet, jak je potřeba, kabelku dávám do výtahu a podržím dveře, stařenka se lehce natáhne a jemně mě pohladí po rameni a děkuje, že jsem prý laskavá. Dojalo mě to, zvlášť ta část, kdy říkala, jak je to těžký být sama v tomhle věku…

A tak po dalším stěhování si říkám, že jestli tenhle blog byl skutečně někdy runaway, tak právě teď. Takže, kolikrát ještě?

Můj hrníček

Koupila jsem si ho asi před čtyřmi lety. A to navzdory tomu, že hrníčky se nekupujou, hrníčky se dostávaj nebo rozdávaj jako povinnej dárek,je to první věc, kterou darujete mamince nebo babičce a pak k Vánocům kamarádce., většinu jsem jich poslala dál, ale tenhle je můj.

Stál padesát centů ve výprodeji v jednom holandském department store. Žádnej kýč, světlý a jemný ornament na bílém porcelánu a když se na něj díváte z profilu, zprostředka a trochu ve tmě, tak vypadá jako čtverec.

Tak si ho nesu do domu,  kde teď bydlím a zároveň pracuji, abych měla pocit, že aspoň něco je tam moje. Ale kdeže ty neznabohové ho klidně používají bez povšimnutí, že by tam dřív nebyl. Berou ho jako samozřejmost a dokonce ho nechají stát celou noc na stolku v obýváku, se sáčkem čaje a vodou do půlky tak, že mu tam nechá památný kroužek. Tak to ne, jde se mnou do pokoje a v kuchyni ho bez dozoru již nikdy nenechám.

Pak si ho vezu zpět k rodičům a jen z něj spustím oči, už je z něho udělán odkapávač na čajové sítko, to si nezaslouží! Hned najdu viníka, mamku a začnu poučovat. Dostane se mi odpovědi, že je takovej ošklivej a dokonce tady odprejsklej a má správnej průměr na to sítko… Odprejsklej??? Nééé, to musely ještě ty holandský parchantíčci…

Stěhuju se do Prahy a protože lahodné nápoje si nejčastěji připravuji ve své nové práci, jde tam se mnou i hrníček. Ale co nevidím! Jedna slepice, jmenuje se Lucka a jí jenom ananas, protože prej žere tuky, ale nevím jaký, když žere jen ananas… Tak ta ho najednou zničehonic drží v pracce. Dělám, že nic, protože jsem ještě ve zkušebce. Ale vona jak špulí tu hubu a jak ho drží v hnátě, nemůžu se na to koukat. Pak odejde a nechá ho ve dřezu, nesmyje ani jeden svůj otisk, dezinfikuju a beru domů, tam je v bezpečí.

No a pak se stěhuju do Brna. Zatím je to dobrý, je tu totiž jenom on a já že furt něco piju, tak ho nedám z ruky. Skoro ho ani nemyju, haha, rovnou ho totiž plním. Piju z něj všechno. Teď zrovna brusinkovej čaj

Je teda už jednou oprejsklej a vevnitř jsou ty čáry, jak to je porcelán zvyklej dělat, vypadá to jak hnědá pavučinka na stěně hrníčku a je tam taky už pár letokruhů a na dně jedna skvrna od zelenýho čaje, ale je prostě můj!

Prosím, nedarujte mi už žádný hrníčky.

Tolik věcí ještě neumim...

Tolik věcí ještě neumim... A jestli vůbec někdy.
Včera jsem připálila brownies.
Dneska je neděle a já se zas neumim přimět k tomu, abych se jen neválela. Vím, mám volno, od všeho, od všech, ale já nechci mít volno. Nechci to svádět na neděli, ale stejně je to prokletej den. Jsou prázdniny a to tak nějak znamená, že je neděle skoro každej den... Paradoxní je, že když toho má člověk nejvíc, že musí nakoupit, do práce, vyzvednout něco na poště, uklidit balkón po bouřce, umýt společnou chodbu, tak toho nejvíc stihne. Jakmile má volno a řekne si - "Konečně volno, konečně mám čas na to, co mě baví!", tak najednou nic. Teda já nic. Dneska se tomu říká prokrastinace, ale mě se to nelíbí. Mluvím o tom a zas nic nedělám.
Ale nic, zpátky k tomu, co ještě neumim. Neumim se motivovat (šipka nahoru), neumim (a teď dlouho přemejšlim)....
Neumim pořádně řídit auto, neumim chlastat, neumim mít hnednadhled, nadhled snad mám, ale ne hned... Jinak toho umim dost, ha, ale chci umět řídit a ten hnednadhled. Chlast je mi jedno.
Chci umět vědět, co chci a chci to vědět hned. Chci bejt lepší. A zas nevim, co chci.
Tolik věcí ještě neumim...
Někdy chci, aby mi bylo třicet nebo šedesát. Pak si myslím, že všechno co chci, budu umět. Ale víte, co znamená myslet.
Až si tohle jednou budu číst, třeba příští týden, budu se smát.

Půlka léta v půlce srpna?

Půlka léta, zdálo by se. Dovolená za náma. Malý děti za tři týdny do školy.
Zrovna tohle píšu a ve winampu mi hraje vánoční song, zvláštní. Nejradši bych se naložila do ledu, bouřky lámou muškáty a déšť se vsakuje do koberců. Song skončil.
Mám prázdniny, zase, dávno jsem ze školy a stejně mám každej rok prázdniny. Asi proto v září zas nastupuju. Bude ze mě velká holka, študovaná, ha.
Včera mi volala jakási brigádnice z outůčka a hned po tom, co jsem ji odsouhlasila, že jsem to já, spustila o nový kartě, pak jsem ji tři minuty nevnímala a pak se mě ptá, kam to můžou doručit, tak to byla fakt drzost. Mají nás za debily, ach jo.
V práci po mně chtějí expreso, pikolo nebo turka.
Jsem líná a štve mě to. Pro ostatní dělám co jde a pro sebe všechno odkládám, a když už mám čas pustim si Zoufalky, takhle já jsem zoufalá. Jenomže jediný ty mě vždycky zvednou tak, že u nich vydržím ležet třeba tři hodiny.
Tak jo, jdu psát a pak si pustím S04E03. A pak spát. Pak vstát, udělat něco pro rodinu, jít do práce, jít s kámoškama na pokec a zase jít spát a pak do práce a pak S04E04.
Díky.

Kind of blind

I take my green jacket
and I go to my bar
neighbour is getting her racket
noises seem stronger than they are.

At the bar
boring people pretend
they ain't bored
so I told my friend
that my neighbour snored

And I start to think
I could be kind again
so no more drink
maybe only now and then.

In the meantime
I think I'm going blind
then I actually find
that my mind finds it fine
and I start to be kind,
kind of.

So I come home
and I feel the touch of God
neighbour still snores
and I realize, it's no God
it's just another shot

But...!

This shot is not liquid
this blindness is not of eyes
I thought I won't repeat it
it's quite surprise

It's you, you are my shot
you make me blind
we were on the right spot
let's leave the wrong steps behind

In the meantime
I think I'm going blind
then I actually find
that my mind finds it fine
and I start to be kind,
kind of.

In the meantime
let me be blind
from now on I only see you
you must stay to remind
that I can be kind,
kind of.

Kurz tvůrčího psaní

Snad poprvé se mi stalo, že jsem usínala ve vlaku. Za celou cestu mi asi pětkrát udělala hlava ten nepříjemnej pohyb, jakoby padající půlkruh. V Pardubicích přistoupil chlap ve středním věku, takovej bručoun, nepozdravil a furt se mračil. A tak největší radost mi ten den udělalo, že jsem ho rozesmála. Právě svým usínáním, asi jsem měla i otevřenou pusu. A tak když jsem otevřela oči, usmíval se a rychle přesunul pohled ze mě na okno.

Byla tam přesně taková šmouhatá tabule, jako na základce, mokrá houba  a prašivá křída. To mě potěšilo, asi že mi to připomnělo opravdovou školu. První dojem je vždy rozhodující.

A tak dáváme dohromady první věty. Mezitím se všichni potíme, protože venku je asi 138 stupňů, lidi tam omdlívaj, nahý blonďáci padaj z nebe a ženský si kupujou jahodovýho Mrože, protože je na něj vtipná reklama.

Odpoledne jsem si vzala dvacet litrů vody a šla se projít. Cestou na Vyšehrad jsem potkala paní, co zrovna omdlévala, tak jsem ji polila devatenácti litry a doprovodila ji na zahrádku blízké restaurace, kde mi poděkovala za záchranu života. Došla jsem konečně na hřbitov a ptala jsem se Karla Čapka, proč jsem tu nikdy předtím nebyla. Ze strachu, že budu mít vypálený sluneční brýle jak želva ninja jsem si je na chvíli sundala. Krásno, prázdno, ticho, světlo a já s mhouřícíma očima.

Došla jsem dolů na nábřeží, pozdravila labutě a najednou jsem byla až na Andělu. Zahrádka byla ale plná, tak jsme si sedli dovnitř.

Druhý den kurzu jsem si v rámci cvičení vymyslela postavu Jardy Klimenta, vidláka z Těšína. Pokud neumřel, žije tam dodnes. Jarda se na kurzu spřátelil s paní Mišel, uznávanou pražskou právničkou, jež vždy toužila po kariéře herečky. Hned si padli do oka. Jo a Jarda mi vyhrál finskou žvejkačku!

„Tak jo, dobrý, hezký, hezký, berem.“

Pod okny v miniparku se potili snad i psi, zkoušeli jsme vytvořit průvan. Navrch toho všeho mě hřály úsměvy v tý naší učebně, byli jsme na sebe milí, tak to má být. Neměla jsem chuť ani na kafe ani na cigarety, jen na toho Mrože.

Odpoledne jsem usnula, ale nešlo mi to jako v Paříži. Pak jsem dostala chuť na bílej jogurt a dvě hodiny jsem hledala Penny Market, na kterej jsem koukala z balkónu. Celá já.

Večer byl neopakovatelnej. Nohy nahoru na zábradlí na panelákovým balkóně, celej ten měsíc zářil měsíc a snažila jsem se si představit konkrétní obrazce na rozsvícenejch oknech protějších paneláků. Moc mi to nešlo, hodně lidí spalo. Típla jsem poslední elemku do zavařovací sklenice a Vlasta dokončila svoji pointu větou, že šéf je debil.

Spala jsem zase na peřině, ne pod peřinou.

Třetí den jsme očuchávali, poslouchali a chutnali. To mě bavilo, zase. Vzpomněla jsem si na Evu a na její kašel, na její čaj a vůbec na celý Holandsko. Skořici a anýz cítím do dneška.

Potřebovala jsem si akutně navodit mráz jdoucí po zádech, ale místo toho mě furt polívalo horko. Večer měly přijít bouřky, ale nepřišly. Zato jsem přišla na to, že Mrože prodávají hned naproti škole, o přestávce byl jen můj a já jeho.

Přišla jsem na víc věcí, hlavně o sobě.Třeba nakonec fakt dokážu vymyslet a napsat delší text, třeba nemusí být všechno založeno jen na mých zkušenostech. Třeba to vůbec nemusí být založeno na zkušenostech. Vzpomínám na Borise Viana. To je miláček.

Odpoledne jsem objevila malej milej antikvariát. Možná je to barbarství, ale já si prostě nerada kupuju nový knížky. Takže radost hned třikrát, ale tahat se mi to teda nechtělo. Tak jsem si dala pauzu v nějakým pajzlu. Zítra poslední den, co se ještě o sobě dozvím?

Ráno jsem složila gauč a vyjímečně jsem si dala pecky do uší. Cestu městem vnímám jako klip a na Pražského povstání povstanu.

Poslední den přišla největší výzva. Prej detektivka. To mě nebaví ani číst, natož psát. Říkala jsem si, že mi třeba aspoň konečně projede ten mráz po zádech, až si vyslechnu osudy obětí a pachatelů mých kolegů, ale horko bylo silnější. Potila jsem pointu svý zápletky, ale nějak jsem se v Davidovi, Monice a Lauře ztratila. Zvláštní, ztratit se v něčem, co sami vymyslíte. To jsou ty klacky pod nohy!

Stala jsem se svědkem bezprostřední inspirace a přednesu čerstvé autorské básně. Potkáváme, potkáváme. Jo, jo, potkáváme. A taky mizíme.

A tak jsme zmizeli, všichni, až tak skoro prchavě. Já spokojená, přišla jsem si pro mantinely a ty jsem dostala, taky příjemný nakopnutí, motivaci a nikdy mě nenapadlo tolik pestrých situací a postav během jednoho týdne. Pak jsem přišla domů, do tý svý kavárny, tam hrál novej Jamie a já si šla našlehat pěnu, abych si mohla nakreslit srdíčko do krémy. Jo a tenhle poslední odstavec už sem nepatří :)

Kurz tvůrčího psaní Reného Nekudy

Striptýz, závěs a ostružina

Anthony zpívá please don't strip my mind
a já s ním
leave something behind
a já sním.

Sním svůj sen
furt dokola
dobrou chuť
zase blábolám.

Vykrádám samu sebe
pointy nikde
striptýz pro tebe
buhvíkde.

Nechávám něco za oponou
tu ale nemám
nemám ani blbej závěs
snažím se jen se záclonou.

Kytarový sólo mi připomíná
že mám zavřít mysl
že mám kytaru
a že nejsem jediná.

Jedině trochu líná
že prej jiná, ha
nejezdim v limuzínách
chodím jen v džínách
radši než v medicínách
léčím se v disciplínách
v noci nezhasínám
nejradši zapomínám
chci usínat u delfína
nejlíp na Filipínách
s lahví vína
počítat v ampérhodinách
v mocninách
vzít sebou Antonína
třeba do Berlína
okolo zní holandština
lekker ostružina
ve stopách bratra Kaina
šla linka dějová.

To be continued...
Please don't strip my mind

Motýli v hlavě

Na tenhle příspěvek jsem si vzala po asi třech letech brýle. Abych na Tebe lépe viděla.
Ale čím víc se bude člověk na něco dívat, tím spíš mu uteče ta první, často jediná správná podstata.

Takže jsem zase v Mejtě. A Mejto je ve mně. Jsem doma. Je moje a já jeho.
Nezklamalo, Evička pořád tančí v prní řadě s dětma.

Mám motýli v hlavě. Ano, tam. Nandej mi do břicha svý brouky. Třeba z všech těch zkoušek, univerzitních i neškolních. Mám takovou tu příjemnou nervozitu. Nemáme pro to slovo v češtině. Z těch procházek, z hudby, ze slunce, z vodky s brusinkou, z café latté, z jógy, z povídek - z toho všeho motýli. A víc.
Olejka žloutne. A jak rychle. Ještěže víme, že po zimě přijde vždycky jaro. Stejně jako loni.
Uklízím si v šuplíkách a co nenajdu. Motýly. Šuplíky můžeme mít i v hlavě. A některý by se měly nechat zavřený. A dost už metafor, je mi z nich těžko. Když je mi těžko, dám si něco na odlehčení. Třeba bílej jogurt z Valašska.


Jo, a nějak dlouho už jsem nebrečela.
You make it easier when life gets hard.

Je lehký mě zranit.

Nějak to běží.

"Jak se máš? Jsi přijela na návštěvu, jo?" Néé asi. "Dyť tys byla někde v tom Nizozemsku, né?" No shit.
Jeden musí mít často trpělivost.
Jaro v plným, kvete to, kýchá se, žloutne, každej rok stejný. Nevím, co si mám myslet, jestli vůbec myslet mám.

Učim se, si představ. Já.
Piju mlíko, skoro teda, představ si, já.
Umím dělat dobrý kafe.
Chovám se jak patnáctiletá. JÁ!

Ale konečně zas žiju, po pauze. Bude léto, co bude? Budu makat, jsem se rozhodla.

Něco chci, ale nevím co.

* říjnová věta - I know more less what I would advice  to person in my situation. But it is so hard, I also need to hear it from someone else. Je lehký mě zranit.
Říjen byl blbej. Čekám na další.

Dobré kuny se vracejí

Doma je doma.

Metropole

Metro v dole

kde jsou pole?

Tam naučí tě číst

cizí pohledy snýst

číst někomu přes rameno

nevstávej, nemá dočteno

zamračení tváři vnýst

mezi těly se proplíst

Tam můžeme spolem

chodit jen tak kolem

Maraton je jednou za rok

sprint všude a denně

proč, když všechny vagóny stejně

za dvě minuty zas míjej mě?

Rychlá dávka regulátoru kyselosti

denní dávka lhostejnosti

Týden co týden

prý vzájemně vstříc si vyjdem

den za dnem

míjíme se, chladnem

míjení a pomíjivost,

toť moderní je život

Metropole.

Tam můžeme spolu

sedávat u stolu

Metropole.

Tam můžeme sami

vyhledávat bary

Tam sejdeme se spolu

v nějakým tom baru

pak se každý sbalí

a jde zase domů

Metropole nabídne ti

metropole ukousne ti

tam budeme každý

zpívat písně strašný.

Celý svět jezdí se podívat

jak Vltava umí kolíbat

my ten svět ignorujem

nenápadně pozorujem

V Metropoli pod večerem

lítaj jen hlasy kolem

V Metropoli nad řekou

svítí hvězdy, já s tebou

Metropole

lidé křičí, mlčí

Metropole

davy, kusy hnoje

fronty, shony, spěch

zamyšlení, povrchnost

kam zmizela Vaše ctnost?

Bezmocnost a šílenství

v tom Metropole tkví

infinitiv slova tkví

od nikoho se nedozvíš

Tam sejdeme se u metra

ať rychlé sbohem můžem si dát

Metropole

metro v dole

nikde pole.

Vrba

Vrba mlčí a jen tak
ve větru uhlazuje hladinu
poslouchá a pak
udělá z tebe hrdinu.

Jdeš k ní jako chudinka
víš, že se to vsákne
připadáš si malinká
ale Vrba tě nepráskne.

Šeptáš a mluvíš
jak se k tobě chová
řveš a křičíš
že máš doma vola.

Vrba mlčí a jen tak
ujišťuje tebe
že nad peklem je snad
jedině už nebe.

Kdyby Vrba mluvila
snad i ty bys věděla
že místo vola doma
jedna kráva byla.

Ale Vrba mlčí
svůj úkol splnila
tvoje blbost kříčí
že máš doma debila.

Odcházíš odpočatá
znovuzrozená vyslyšená
vyčištěná nadopovaná
pozitivní a energická.

Vrba mlčí a jen tak
čeká na další rány
až přijde zase mrak
a vylije svý plány.

Dělá z tebe hrdinu
a sama umírá
pod tíhou problémů
který na ni přelejváš.

Každej jednu potřebujem
ale koho má Vrba?
Možná hladinu možná zem
a co třeba Chrpa?

II.

Za rok nebo za týden
na Valentýna nebo na Husa
odpoledne nebo ráno
se všema nebo sama.

A přece. Přece jo.

Tulipán chřadne
voda vysychá
jistota spadne
 byť nikdy nebyla.

Z malíčku mi roste nová květina. Začíná mrazivý jaro. Pučí. Puč. Jdu domů a myslím si, kde radost má. Doma je Hynek a Vilém. Zalévají moji květinu a ta roste.
Bolí mě dlaň, jsou tam kořeny totiž. Totiž, abyste mi rozuměli, kvetu.
Óda na domov.
Prej to není básnička, když se to nerýmuje, tak co to teda je? Neodpověděla.
Jestli mi něco chybí? Určitě ne vitamin C.
Jestli jsem ok? Vždycky jsem ok.
Jestli nemám hlad? Vždycky mám hlad.
Jestli chci pomoct? Nechci, ale pomůžu. Teda nechci, ale pomož.
Vrb moc není, spíš dubů.
Zas nemám postel, skříň ani ovladač. Mám ale vázu. Tulipány jsem vyhodila.
Zas nemám chuť, ale mám hlad.
Jestli chci sušenku? Chci. Čaj? Taky. Jestli nejsem unavená? Nejsem. Nebo možná jo, já už nevim.
Jím mandarinku.

Nadějný jaro
naději vzalo
ale vždyť jaro ještě není!

Naděje se změnila v jistotu, jestli teda kdy byla. Ta jistota. Naděje jo.
Květiny kvetou!
Závěr shoppinglistu.

I.

Kolikrát si to zakážeš,
tolikrát to porušíš.
Proč to nejde?
Půjde to za rok.

Vezmi si mě za člověka,
za kopce, za čáru, za sebe.
Polib mi ruku,
buď toho schopnej.

Sníš o tom,
že to sníš potom,
neumíš to ale naschvál,
jen ve spánku
a tak se unavuješ,
zbytečně.

Kde je moje báseň?
Kde je Metropole?
Na druhý straně účtenky.
Na druhou stranu,
nenaúčtujme si to.

Chci,
aby jsme si voněli.

Sníš sen

Když si řekneš, že nemáš co ztratit a pak si řekneš, že možná fakt nemáš, že to uvidíš časem, tak čas je právě to, co ztrácíme nejčastěji.

Rozhodně nejsem snílek. Moc to neumim. Mít sen a jít za ním, nevim. Ale něčeho dosáhnout, to musí mít člověk fakt sen, třeba vzdálenej až na Mars, ale musí, jistá naivita je zapotřebí, ale čeho dosáhnout? Něčeho?

Sen a cíl je asi taky jiná cenová. Ale jo, já je mám oba, když chci. To chtění mně teda dává zabrat. Na starou hlášku, že všechno co je fajn, se smí, jsem úplně zapomněla. Stejně už to neplatí.

Někdo má sen se stát třeba zpěvačkou nebo kosmonautem. Zvláštní.

Ale ty původní sny, ty spánkový, to jsou podle mě ty důležitý. Někde vzadu v mozku se ti spojí prostě úplně všechno. To mě baví, často je to sranda, která ti ale hodně ukáže. Kdo se v tom snu objeví, v mém případě výhradně v absurdním prostředí, je prostě relevantní. A my je tak často a tak rychle zapomínáme. Dnes se mi zdálo, že mě v supermarketu strašně tajně pronásledovala ruská mafie. O ruský mafii vim pramálo, ale byli tam, kluci plešatý, v černý padělaný kůži, koukali po mně u regálu s rýží. Pak střih a ujíždím jim na kole ve sněhu. Ztěžka, ale jde to. A pak nic, zbude po tom snu často jen pocit, tenhle silně negativní, ale byl tam ještě někdo, někdo pozitivní, ale už nevim kdo. Věděla jsem to. Stejně tak, jako že včera jsem věděla, co se mi zdálo včera a dnes už to nevím.

Vlastně jo, mám jeden vyfabrikovanej sen. Že napíšu knihu. Napíšu.

So much to die for.

Těšim se, co se mi bude zdát dneska.

A tak sním svůj sen. Dobrou chuť a buenas noches.