Snad poprvé se mi stalo, že jsem usínala ve
vlaku. Za celou cestu mi asi pětkrát udělala hlava ten nepříjemnej pohyb,
jakoby padající půlkruh. V Pardubicích přistoupil chlap ve středním věku,
takovej bručoun, nepozdravil a furt se mračil. A tak největší radost mi ten den
udělalo, že jsem ho rozesmála. Právě svým usínáním, asi jsem měla i otevřenou
pusu. A tak když jsem otevřela oči, usmíval se a rychle přesunul pohled ze mě
na okno.
Byla tam přesně taková šmouhatá tabule, jako na
základce, mokrá houba a prašivá křída. To mě potěšilo, asi že mi to
připomnělo opravdovou školu. První dojem je vždy rozhodující.
A tak dáváme dohromady první věty. Mezitím se
všichni potíme, protože venku je asi 138 stupňů, lidi tam omdlívaj, nahý
blonďáci padaj z nebe a ženský si kupujou jahodovýho Mrože, protože je na
něj vtipná reklama.
Odpoledne jsem si vzala dvacet litrů vody a šla
se projít. Cestou na Vyšehrad jsem potkala paní, co zrovna omdlévala, tak jsem
ji polila devatenácti litry a doprovodila ji na zahrádku blízké restaurace, kde
mi poděkovala za záchranu života. Došla jsem konečně na hřbitov a ptala jsem se
Karla Čapka, proč jsem tu nikdy předtím nebyla. Ze strachu, že budu mít
vypálený sluneční brýle jak želva ninja jsem si je na chvíli sundala. Krásno,
prázdno, ticho, světlo a já s mhouřícíma očima.
Došla jsem dolů na nábřeží, pozdravila labutě a
najednou jsem byla až na Andělu. Zahrádka byla ale plná, tak jsme si sedli
dovnitř.
Druhý den kurzu jsem si v rámci cvičení
vymyslela postavu Jardy Klimenta, vidláka z Těšína. Pokud neumřel, žije
tam dodnes. Jarda se na kurzu spřátelil s paní Mišel, uznávanou pražskou
právničkou, jež vždy toužila po kariéře herečky. Hned si padli do oka. Jo a
Jarda mi vyhrál finskou žvejkačku!
„Tak jo, dobrý, hezký, hezký, berem.“
Pod okny v miniparku se potili snad i psi,
zkoušeli jsme vytvořit průvan. Navrch toho všeho mě hřály úsměvy v tý naší
učebně, byli jsme na sebe milí, tak to má být. Neměla jsem chuť ani na kafe ani
na cigarety, jen na toho Mrože.
Odpoledne jsem usnula, ale nešlo mi to jako
v Paříži. Pak jsem dostala chuť na bílej jogurt a dvě hodiny jsem hledala
Penny Market, na kterej jsem koukala z balkónu. Celá já.
Večer byl neopakovatelnej. Nohy nahoru na
zábradlí na panelákovým balkóně, celej ten měsíc zářil měsíc a snažila
jsem se si představit konkrétní obrazce na rozsvícenejch oknech protějších
paneláků. Moc mi to nešlo, hodně lidí spalo. Típla jsem poslední elemku do
zavařovací sklenice a Vlasta dokončila svoji pointu větou, že šéf je debil.
Spala jsem zase na peřině, ne pod peřinou.
Třetí den jsme očuchávali, poslouchali a
chutnali. To mě bavilo, zase. Vzpomněla jsem si na Evu a na její kašel, na její
čaj a vůbec na celý Holandsko. Skořici a anýz cítím do dneška.
Potřebovala jsem si akutně navodit mráz jdoucí
po zádech, ale místo toho mě furt polívalo horko. Večer měly přijít bouřky, ale
nepřišly. Zato jsem přišla na to, že Mrože prodávají hned naproti škole, o
přestávce byl jen můj a já jeho.
Přišla jsem na víc věcí, hlavně o sobě.Třeba
nakonec fakt dokážu vymyslet a napsat delší text, třeba nemusí být všechno
založeno jen na mých zkušenostech. Třeba to vůbec nemusí být založeno na
zkušenostech. Vzpomínám na Borise Viana. To je miláček.
Odpoledne jsem objevila malej milej antikvariát.
Možná je to barbarství, ale já si prostě nerada kupuju nový knížky. Takže
radost hned třikrát, ale tahat se mi to teda nechtělo. Tak jsem si dala pauzu
v nějakým pajzlu. Zítra poslední den, co se ještě o sobě dozvím?
Ráno jsem složila gauč a vyjímečně jsem si dala
pecky do uší. Cestu městem vnímám jako klip a na Pražského povstání povstanu.
Poslední den přišla největší výzva. Prej
detektivka. To mě nebaví ani číst, natož psát. Říkala jsem si, že mi třeba
aspoň konečně projede ten mráz po zádech, až si vyslechnu osudy obětí a
pachatelů mých kolegů, ale horko bylo silnější. Potila jsem pointu svý
zápletky, ale nějak jsem se v Davidovi, Monice a Lauře ztratila. Zvláštní,
ztratit se v něčem, co sami vymyslíte. To jsou ty klacky pod nohy!
Stala jsem se svědkem bezprostřední inspirace a
přednesu čerstvé autorské básně. Potkáváme, potkáváme. Jo, jo, potkáváme. A
taky mizíme.
A
tak jsme zmizeli, všichni, až tak skoro prchavě. Já spokojená, přišla jsem si
pro mantinely a ty jsem dostala, taky příjemný nakopnutí, motivaci a nikdy mě
nenapadlo tolik pestrých situací a postav během jednoho týdne. Pak jsem přišla
domů, do tý svý kavárny, tam hrál novej Jamie a já si šla našlehat pěnu, abych
si mohla nakreslit srdíčko do krémy. Jo a tenhle poslední odstavec už sem
nepatří :)
Zdravím Vás, Lucie,
OdpovědětVymazataž dnes, takřka 3 měsíce poté, co jste mi na blogu (21slov) link na tento blog post jsem se dostal k jeho přečtení:) To víte, my GTDčkáři si všechno odkládáme do svých systémů/seznamů, a dostáváme se k tomu až v ten „správný čas“;)
Když jsem četl Váš příspěvek, měl jsem chvílemi pocit, že čtu úryvky z nového bestselleru, spíše než jen příspěvek na blogu, tolik tedy mé vyjádření k tomu, jak píšete ...píšete dobře! Text má spád, baví mě, je tam příběh ...prostě dobrý!
Takže, PIŠTE! PIŠTE! ...a pokud se jednou rozhodnete napsat ten „delší text“, rád se stanu čtenářem;)
Mějte pohodové dny a ať Vám to píše...
PS: Mně to v poslední době už nepíše skoro vůbec:), ale to je trochu jiný příběh;)
J. Jasanský
@jjasanus
21slov.cz