Svitavy a já Stephena Kinga na klíně. Pohledem přejíždím plný nástupiště. Bez pohnutí mizí všichni z dohledu, naposled a nejpomaleji vidím snad vojáky.
Taky že jo, jeden z nich slušně ke mně do kupé, dobrý den, máte tu volno samozřejmostí, za to ten buránek co sedí hned u dvěří za celou dobu nezvedl zrak od displeje.
No jo, jenže kanady, maskáče, holá hlava a hlavně ta hlaveň! Přes rameno puška zabalená v palestině a u pasu mu cinkaly náboje, nekecám.
Jo a ještě dvoulitrovka kofoly, abych nezapomněla.
Chlapec tak čerstvých dvacet, buďto velký dítě a nebo velký zvíře z Gazy, říkám si.
V hlavě mám scénáře, co mi šeptá King, jak málo by stačilo k tomu, aby tu pušku vzal a rozsekal celej vagón, jde z toho minimálně respekt, jeden druhýmu hold tak nějak věříme.
A tak čtu dál, okno otevřený, protože 976 stupňů a vlasy, časem i závěs ČD v ksichtě, protože tisíc kilometrů za hodinu. Blbě se mi čte, čehož si vojín všimne a něco mi říká. Hluk mi nedovolí rozumět, ale domněnka mě vyzve k souhlasu. Vojín se jal zavírat okno, které se značně zaseklo. Chvilku se s tím pere, vypadá to až směšně, přes rameno skoro bazuku a nešikovně se snaží silou přervat nevyzpytatelnou techniku Českých drah.
Okno do půlky a vojín se posadí s takovým tím výrazem - no co už, asi to nepůjde, sorry.
Asi tak za dvě vteřiny mu to nedá a zkouší znovu, konečně to nejdřív stlačí dolů (nechtěla jsem mu radit, nebohé chlapecké ego) a pak se do toho opře s vervou afghánského nasazení, nikdo ani nemrkne a vše v kupé ustane na místě, jen chlapec si svírá prst, kroutí se a za chvíli se na mě podívá a řekne: „Sorry, ale do píči!“
„Myslíte, že to může být zlomené?“
Cítím se vinna, ale říkám, že né. Kluk si hned lupne nějakej lupen z peněženky, ale růžovej nebyl. Prý to zabírá hned.
Zapije to kofolou.
Zvědavost mi překřičí ostych a tak se ptám, kam se s takovou výbavou jezdí.
„Sem byl na akci.“
No to jsem chytřejší a hlavně klidnější...
„Airsoft.“
Aha, takže to je jedno z těch děcek, co si rádi hrajou na vojáky. Chlapec se rozpovídal, že za tu akci ušli osmdesát (OSMDESÁT!!!) kilometrů s dvaceti (DVACETI!!!) kily na zádech, že má puchýře, protože jsou mu kanady velký a zapomněl si je vycpat, že pil jen vodu, proto ta kofola, bublinky a cukr a že se střílí plastovýma kuličkama, který dokáží nechat pěknej důlek a modřinu a že to je lepší, než sedět doma u kompu.
No, mně ten jeho samopal nepřipomíná kuličkovku.
Chlapec mele dál.
Říkám, že to je nezvyklý, potkat někoho s takovým kanonem přes rameno.
„Však na mě už několikrát zavolali policajty.“
„Jóóó?“
„Jo, jsem čekal na autobus a nějaká paní mě viděla z okna a zavolala hlídku.“
Směju se...
„Co prst?“
„Pohoda,“ mávne rukou.
Tvrďák, haha. Hlavně, že má vycpaný kanady.
No né, chci říct klobouk dolů, kluk trochu tintítko, přemohlo ho rychlíkový okno, ale mířit, nechat na sebe mířit, tahat špěkatej batoh a dojít z Brna do Svitav, to chce nasazení!
Dozvídám se ještě několik novinek o airsoftu, o zdravotní péči v terénu (jak ulomit větev, která projela tělem raněného), o dalších plánovaných akcích a o vojácích v Afghánistánu. Uf.
A mně šeptal King takový scifi, mezitím airsoft je hrozba maximálně tak pro Klause.
Zbytek cesty nechám knížku zavřenou, po chvilce je mi děsný vedro, ale neodvažuju se pokusit otevřít okno.
„Tak ať se daří a pozor na prsty!“
