neděle 2. června 2019

První měsíce s Císařem Rudolfem I. (doba porudolfská)

Málo píšu, Písaříková. Porod máme za sebou, ale nebudu se přetvařovat, že moje příspěvky nebudou teď spíš o bábätkách. Takže sorry, chlapi, dejte si pivo.

A teď rozjedeme hru Okolí vs. Já :)

1) 'Tak cóó? Je hodnej?' -    Ne, je to zlo samotné...
2) 'Jakpak spinká?' -   Jako miminko...
3) 'Moc ho netahejte, aby si nezvyknul, už takhle malý jsou vyčůraný. -    Spíš počůraný.
4) 'Musíš mu co nejdřív nastavit nějaký režim.' -      Za minulýho režimu...
5) 'Neni moc nabalenej?' -     Ne.
6) 'Neni málo nabalenej?' -     Ne.
7) 'Už zas k prsu? Vždyť měl před hodinou!' -    Tak se taky napij až po třech hodinách...
8) 'Nech ho chvilku řvát, neboj, nic se mu nestane.' -    Stane, bude zbytečně brečet.
9) 'Nėkdy si musí protáhnout plíce.' -    Nemusí.
10) 'Dej mu umělý a máš pokoj.' -    Nemám pokoj..
11) 'Musí se naučit usínat sám.' -    Teď nemusí.
12) 'Budeš jeho otrok.' -    Čééérný muž pod bičem otrokáře žil...
13) 'Proč ho neodložíš, když už spí?' -    Protože už vím, jak je mu nejlíp.
14) 'V tom šátku je takovej zkroucenej...' -    Asi tak, jako byl v bříšku.
15) 'A to máš lepší ty papírový plenky, to hned vyhodíš a není s tím práce.' -    No právě...
16) 'Pojď sem, ona to mamka ještě tak neumí.' -     Uf, aha, jak jinak se to mám naučit?
17) 'Do postýlky, ať si zvyká na svoje.' -    Ať si zvyká, TOP argument.
20) 'Ať si zvyká...' -   to mám nejradši....
21) 'A když usne, tak se v hluku nijak neomezujte, ať si zvyká.' -   Jasně, půjdu hned řezat na cirgulárce.
22) 'Už's mu dala přesnídávku a čaj? Proč ne?' -     Zajímá ho to teď asi tak, jako Babišovo konto.
23) 'Ještě se nepřetáčí?' -    Ještě jíš větrníky?
24) 'Vidí černobílé.' -      Řekl odborník a vše bylo jasné.
25) 'Hlídej psa, ať k němu radši ani nečuchá.' -     To je právě to jediný, co chudák pes teď může :)
26) 'Tak mi ho dej do kočárku, neboj, on bude spát.' -     Jasný, a když ne, necháš ho vyplakat, ať si zvyká...
27) 'Když je napapanej a spokojenej, tak by ti přeci měl spát...' -     Když seš najezená a vyspinkaná, taky bys měla být spokojená.
28) 'Až usne, běž si taky lehnout.' -     Uvidím, dle potřeby.
29) 'Musíš doma přeci taky něco udělat, nejen se věnovat jemu.' -     Uvidím, dle potřeby.
30) 'Nemůžeš u něj bejt vždy, když jen brekne, zvykne si.' -     Můžu, nezvykne.
31) 'Nikam daleko v autě s ním radši ještě nejezděte.' -    Ano, jen za roh.
32) 'Kdybys nekojila, hned bych si ho vzala na víkend!' -    Dej mu umělý a máš pokoj!
33) 'Kafe (já a KAFE!!!), zelí, ani tolik zeleniny bys teď neměla, když kojíš.' -    Kafe!!!
34) 'Dej si tatranku a maso hlavně, potřebuješ energii.' -    Sbalenou na cesty.

- ať ať nejsem jen negativní -

35) 'Trochu piva si klidně dej.' -    Podej otvírák.

Ok. Jako jo, že porod nebude bezbolestnej, jsem trochu tušila, ale moje představa, co přijde po něm, se rozplynula při prvním přisátí.

Všechno přijímám, utírám, převlíkám, chovám, kojim, venčim, hraju si ve dne v noci, jen ten pláč mě do teď vyvádí z rovnováhy (kterou po porodu furt hledám). Tolik novejch věcí a mě dostává do kolen, když řve... Nejdřív kvůli bříšku, nepohodlí, na co všechno fyzickýho si musí nový tělo na světě zvykat, trávení je záhul! Masíruju, chovám. Vjemy, zvuky, hlasy, bouchání, světlo, tma, pocity, chlad, slunce, noc, máma, táta, návštěvy, náruče, pachy, voda, vyšetření, studený ruce doktora, sání, výživa, vstřebávání, vzduch, dotek, dotek, dotek... To vše novorozenec zpracovává, a na mě je zpracovat tu novou situaci a setřást ten stres, když pláče. Akorát, že řve, jak kdyby ho bodaly nože a byl v posledním tažení a to bolí i mě.

Ne, nenechám ho brečet, když nemusím. A ne, nejsem zas tak ekoezobiovegan matka jak jsem si myslela. Nelátkuju tak, jak jsem si představovala a nejsem tolik vyzenovaná, jako jsem byla v těhotenství. Tohle se naplánovat nedá a dá se na to sotva připravit, protože nikdy nevím jaký to tentokrát bude. Poslouchejte ty chytrý novopečený matky (mě) to jo, ale bez představ o tom svým období.

Proč si nepamatujeme první roky svýho života?

Dnes už je to Rudik Prudik, parťák, co čumákuje a objevuje vše okolo, páč to vidí poprvý, představte si že poprvý vidíte strom, list nebo barevnýho plastovýho motýla z Číny.

Půl roku to bude (slib, že budu psát častěji)... Šestinedělí bylo zahojovací a sžívací. Často jsem nevěděla co dělat, ale vždy se to nějak vyjasnilo. Z kojení se stala rutina, nemůžu říct, že bych to úplně milovala, ale už u toho netrpim a jsem ráda, že jsme začátky ustáli, kojit jsem si hodně přála.

První procházky venku, mráz, co vlastně mám sbalit, je dost zabalenej, řev, rychle vyjet, nemám boty, řev, rychle bunda, au stehy, chci do obchodu, bude řvát když zastavim, au stehy, rychle koupit vitamíny, babka se loudá, koukám jestli se hejbe kočárková bouda, pes hlídá, zimou se třese, já nervní a bolavá. Takový byly první procházky...

Pokračování příště,
Vaše ne tak moc biomatka Písaříková
Mňau


sobota 9. února 2019

Rudolfův porod

Ok, trochu to trvalo, ale asi si to umíte představit. Článek je bez velký korektury a ani není moc vtipnej, píšu jak to ze mě jde...

Porod.

Přestože to bude dost osobní, chci se o to podělit tak, jak to bylo. Mě samotnou zajímají příběhy ostatních, tak to cítím.

Čtvrtek 20. prosince, procházka se psem jako každé ráno, ale cítím něco jinak. Něco mě táhne dolů a břicho jakoby kleslo jak se říká. Už se mi přeci jen obtížněji, ale dál pohoda. dopoledne ještě vařím pro kluky česnečku na spravení a u toho mi asi tvrdne břicho nebo co a cítím takový jemný, pravidelný pocit, nejde to moc popsat, rozhodně to není bolest, možná jemňoučký tlak, takový, co by možná ostatní ani nepocítili, ale já jsem cíťa choulostivá, že jo. Stahy? Poslíčci?

Dělám si srandu, že zítra jedem.

Po obědě se pocity lehce zintenzivňují, ve tři odpoledne jdu do vany, jak se radí, předtím fascinovaně s Markem šaháme na břicho, když zrovna ztvrdne (zkamení). Bolest není. Ve vaně nic, po vaně opět to stejné. Navečer volám své kamarádce dule, jestli to jsou poslíčci nebo co, poradí ať si dáme svařák a uděláme fajn večer, že už je to ono. Taky to tak cítím.

Kupodivu nejsem ani nervózní, ani vystrašená. Dávám si ten svařák, i když teda alkohol v těhotenství mi vůbec nechutná, přijde mi všechno nehorázně silný. Nevím proč, ale zůstanu spát na gauči s rozsvíceným světlem, nějak to tak cítím. Bolest stále nikde, jen pocity. Po půlnoci mě budí už intenzivnější tlak, teď už se dá počítat kontrakce na minuty a to taky dělám, jsou nepravidelné, pauzy dlouhé a kontrakce krátké. Zaspím to. Kolem třetí a čtvrté už jsem vzhůru a jen mezi kontrakcema klimbám. Jsou od sebe 8-5 minut a ta bolestivá část je poměrně krátká a nebolestivá :)

Ok, v pět už vstávám, běhám na záchod, jen čůrám, mám furt pocit, že potřebuju. Kontrakce už jsou znatelné, prodýchávám dlouhým pomalým dechem do břicha, to mi dělá dobře. Stále žádný stres, usmívám se, strach není, sama se divím a vítám Rudolfa. Bolest ještě stále nevyslovuju.

V 5:55 nás přijímají v porodnici, kterou máme 15 minut autem. Ležím na zadním sedadle, přeci jen, sezení mě zbytečně tlačí, zní to dramaticky, ale není. Do porodnice jdu po svých, celkem s úsměvem, je to tady. Zvoníme u dveří na porodním oddělení a mně se chce brečet dojetím nebo čím, celá já. "Dobrý den, my jdeme asi rodit." A já popotahuju.

Vyšetření, jste na dva centimetry, zklamání. Co že, to je jako sotva začátek? To ne teda, protestuju, cítím to jinak. Přijímají nás, vybrala jsem si pokoj s vysněnou vanou, kterou vůbec nepoužiju, s žebřinama, na který se sotva podívám, využívám jen nafukovací míče všech velikostí a tvarů a žíněnku. Dělá mi dobře ležet na boku nebo být v podřepu, na všech čtyřech nebo stát a opírat se o lokty... Ok, tak teď už je to intenzivnější, to už bych asi nechtěla zažívat doma.

Je ještě před sedmou a vchází rozespalý doktor, že mě jde vyšetřit, vypadá jako princ krasoň, co právě vyšel z posilky a před ním se mám jako roztahovat jo, no jak chceš. 2 - 3 cm, to není možný, Rudolfa už vidím s námi, ale zůstávám beze strachu a uklidňuju Marka, že tam můžeme být klidně až do 4, do 5 do večera... - "Do oběda je tady, neboj, Lucie."

Dvě hodinky si tak lebedíme v kontrakcích, který jsou intenzivnější a intenzivnější. I když jsem původně nechtěla, tady už použiju slovo bolest. Ok, tak to je ono. dýchám, moje kontrakce jsou od sebe stále cca 5 minut a samotná bolest je krátká, sotva pár vteřin pocitově a odeznívá. To by šlo. Další vyšetření, 5 cm, paní Písaříková, co říkate, že bysme vám praskli vodu? V původní představě byl nebeskej porod bez zásahů a bez bolesti. Představy jsou vůbec velký téma před porodem a obzvlášť po něm, u nich se ještě zastavím. Ruplá voda mi nevadí a tak o půl desátý popohánějí porod oblevou. Varovali, že se celý proces zintenzivní. Ok. Co mi vadí je, že si mě k tý vodě posadí poprvé na tu kozu a bohužel se z ní už nedostanu dřív než po akci... Protože monitor a pak už mi dochází síla. U vody mi nikdo neřekl, že se jim nezdála, že dokonce byla zkažená, protože si do ní náš mladej v závěru těhotenství naprděl... Nevadí, asistentka mi doporučuje dýchat kyslík z masky, ať má miminko lepší podmínky, souhlasím. Cítím trošku pochyby, ale nenechám se strašit.

Fajn, tak teď je to v plným proudu. Marek u mě, otírá čelo, dýchání mi dává zabrat, nemám úlevy a přiznávám velmi náročně poslední dvě hodiny. Mrzí mě, že už nemám energii se z toho pitomýho kozího křesla přesunout do jiné, lepší polohy, takhle mám pocit, že tlačím do stropu. Motá se kolem nějak moc lidí, sotva to vnímám, mám jen Marka a sem tam tu naši porodní asistentku, která se o nás od začátku stará. Úžasná mladá ženská, na stejný vlně jako my, to jsem si přála, díky. Říkají, že už si můžu zkusit jakoby zkušebně tlačit, jak jakoby zkušebně, copak je to nanečisto? Mám pocit, že jsem zabetonovaná a mám přes ten beton něco protlačit jen dechem a nějakým vnitřním děním, a to se dělá jak? Dochází mi energie, to jsem nečekala, nejsem sice maratonec, ale ty procházky se psem mi dávaly slušný každodenní základ.

Mrzí mě teda dvě věci, že jsem začala tlačit tak brzo a že jsem zůstala v nejdebilnější poloze na zádech (klasika jako ve filmech). Ale v 11:30 byl tu, ani jsem to popravdě nepoznala, hlavička vykoukla a zakoukla už několikrát a já byla z nekonečnýho tlačení vyčerpaná. Tlačení a závěr tedy pro mě osobně byla nejtěžší část porodu, často ženský říkají, že pak už jen dvakrát zatlačily a hotovo, tak já tlačila pocitově tak dvacetkrát a reálně nevím. Moc už jsem závěr nevnímala tak, jak jsme zvyklí, byla jsem trochu jinde i bez rajskýho plynu, bez epidurálu nebo co se všechno píchá. Pár vteřin před Rudolfem mi ještě stihly píchnout oxytocin (šikovná sestra mi způsobila modřinu na tři týdny), na to už se mě nikdo neptal, stejně bych je neslyšela, ale mám pocit, že Rudolf byl v té vteřině venku.

Je to. Je tady. A hned křičí, to jsem si přála, jako na pozdrav, že je dobrej. Je dobrej. A my taky. V tomhle okamžiku se ti změní pohled na všechny matky. Nemám ho v břiše, ale na břiše. Nemám slov. Pupečník zdaleka nedotepal a ještě nás pak ztepali, že má žloutenku z toho, že jsme nechali pupečník víc jak minutu... No... Chci už jen sprchu a můžeme takhle ležet navždy. Místo sprchy mi donesou UHO  s nějakým hnědým masem a rýží, nekecám hned první den. Nechávají nás ty jejich tabulkový dvě hodinky na pokoji, seznamujeme se a díváme se. Probíráme s Markem, co se to právě stalo. Jen ležím, držím a jsem. Někdy v tuhle chvíli ho na chvilku odnáší, váží a měří (proč je to tak důležitý údaj? zase tabulky) a pak ho donesou mně, sotva dýchající matce na první přisátí. Je teda šikovnej a hned mu to jde, za to já se dívám na sestru jestli to jako myslí vážně a dávám si velkej pozor abych ji nekopla. Nebudu tu rozebírat citlivost mých bradavek, ale něco takovýho jsem nečekala... Taky mě kontroluje jakási doktorka, v posledních dvou hodinách už jsem nevnímala kdo se okolo mě ochomejtá, ale když jsem zaslechla slova "vnitřní zranění" a "šití" trochu mě to probralo. Hráz vydržela, ale Rudolf se asi casnoval ještě uvnitř, díky Rudo :) Šití. Dá se, občas syknu. Další představa, že ho nebudu chtít dát z ruky se rozplývá, potřebuju totiž nutně sprchu, připadám si olepená po celým těle. Rudolfa odnáší rovnou na oddělení, chtějí zkontrolovat jestli nemá z té zkažené vody infekci. Nemá. Já se konečně sprchuju, mám trochu hvězdičky kolem hlavy a rozdýchávám to vstávání z pitomýho kozího křesla, dvě asistentky se na mě dívají: "Teď by bylo fajn, paní Písaříková, kdybyste se vyčůrala." a dívají se dál. Ok... Nějak mi to teď nejde, pardon...

A pak už na oddělení šestinedělí, jsme dojatí a ani se mi nechce věřit, co se právě událo. Rudolfa mi chtějí dát až ráno, že by ho nosili jen na kojení, popravdě, mi to nevadilo a tak se taky stalo. Je zdravej, krásnej, trochu fialovej, hlavička se mu hned srovnala, přesto moje nešikovný tlačení... A je náš! Od následujícího rána ho mám u sebe až do té doby než na den před štědrým dnem zjistí pitomou žloutenku a musí do toho modrýho inkubátoru, chodím se na něj dívat a je mi ho líto, nejdřív je v klidu, ale poslední hodiny tam se mu nelíbí a křičí, to mě trhá... Štědrý večer trávím na chodbě oddělení šestinedělí s Markem s vírou, že zítra nás pustí. Je to tak. Pobyt nebyl zlo, další rozplynutá představa, šlo to, jen to jídlo... K snídani chleba s chlebem, kakajíčko školkový a k večeři vánočka, uf. Kojící strava? Cibulačka? Těch pár dní se tam dalo, bylo to dokonce i docela fajn, personál v pohodě, někdo ráznější, ale žádný trable, stejně se těšíš domů, až to budeš moct dělat po svým, i když nevíš jak :) Kojení? No upřímně, bolí mě to do teď a nechci slyšet o špatným přisátí, dávám na svůj pocit a ten je takovej, že jsem prostě moc cíťa :) Jo a kromě stehů jsem si vytlačila mini hemeroid, nikdy jsem je před tím neměla a naštěstí byl brzo fuč, sorry, musela jsem to říct. Za to stehy mě trápily ještě skoro měsíc po porodu, o tom v dalším článku o prvních týdnech a měsících s Rudolfem neboli doba porudolfská.

Narodil se 21.12. 2018 na slunovrat a na úplněk. Je to střelec, já a Marek taky.. Vážil 3060 gramů a 47 cm měřil, narodil se 38+3, tedy 11 dní před termínem.

Rudolfův porod byl tedy v globálu bez komplikací, pěknej a relativně rychlej. Od příjezdu do porodnice (ze dvou cm až dokonce) za pět a půl hodinky. To beru jako dobu porodu, to předtím bylo jen takový lechtání a příjemná příprava :) Bez utišujících prostředků a větších zásahů a komplikací. Děkujeme!

Jsem vděčná Markovi, že u toho byl s náma, je to tak důležitý! Pro všechny. Díky.

Vaše naše už ne tak moc Biomatka,
Lucie a Rudolf Písařík




úterý 11. prosince 2018

30 vět, který mě před porodem serou

Kamarádi,

tři týdny do termínu a je mi furt skvěle, věřte nevěřte. Ráno pes, vymýst krb, zatopit, uvařit, vyprat, uklidit, vytřít... Teď cukroví... Občas lehnu, přivítám návštěvu nebo jdu nakoupit, ale rozhodně nesedím s knížkou den co den na gauči a nenavlíkám korálky, ani nečumím po stopadesátý na Zoufalý manželky, jak jsem si myslela, prostě mě to neba. Dítě se roztahuje v celé dutině břišní, občas mě poškádlí až u švu trička, nevěřila bych, že tam dosáhne, ale beru to jako pozdrav. Nebolí mě v kříži, neotékají mi nohy, netvrdne mi břicho, nemám poslíčky, mám co na sebe, nechci to mít rychle za sebou a jen se nevalím. Sama se divím. (Ale tohle vás až tak nezajímá, zmetci, chcete drama, tak snad vám ho nedám :))


Chci dnes shrnout několik vět, co mě serou. Jsou to takový ty řeči, co se tradujou prostě jen proto, že se tradujou. Já se pokouším se zamyslet než vyslovím něco, co se opakuje až moc často a je nějak děsivě univerzální. Většina z těch vět u mě neplatí, neprochází a prostě mě nudí a nevím co na ně odpovídat, jelikož se nechci dostávat do křížku. Kamarádky, mami, neberte si to osobně, myslím, že mě znáte dobře. Ale tyhle řeči nepotřebuju ani já, ani vy.


1. "Poslední měsíce, to už se budeš jenom kutálet."
 - stručně, nebudu

2. "hlavně ať to máš rychlý."
- já si spíš přeju mít to vědomý

3."A až tě budou nastřiohvat/šít, tak to už ti bude jedno."
- třeba nebudou a třeba nebude, připusť to

4. "To si pohlídá tvůj doktor"
- ne, to si radši polídám sama, díky

5. "Otec u porodu? hm, to není přirozené."
- usmívám se, nechala bych to na něm

6. "Musíš se pak kousnout a přetrpět to."
- nemusím, a to nepatří jen k porodu

7. "Nevíš jaký rizika můžou nastat."
- nevím, nerada bývám ustrašená, to nepomáhá

8. "hlavně si pročti nějaký diskuze!"
- ok

9."Radši si nečti žádný diskuze!"
- tak co teda? Mně to baví a docela se u toho nasměju"

10. "Bereš kyselinu listovou/železo/femi cosi?"
 - ne, jím špenát, piju kopřivu a sjedu i umový medvídky, když je potřeba

11. "hlavně dej dudlík od začátku!"

12. "hlavně nedávej dudlík!"

13. "Dej si pozor, venku je zima/sníh/náledí/medvěd..."
- mami, strach je brzda (budu stejná, když teď budu máma?)

14. "Nic pěknýho ten porod, strašný, děsný, umírala jsem, v životě už nikdy víc..."
- jak chceš...

15. "Už aby tady mimino bylo."
- ne, ještě tady ani není a už mu do toho mám kecat?

16. "To tě pak budou bolet záda a už nebudeš vědět jak si lehnout, jak se zvednout, jak si zavázat tkaničky..."
- nebudou bolet, budu vědět (díky za každý nový Márův kastl, který používám jako stupátko pro zavazování tkaniček)

17. "Jak se bude jmenovat?"
- "Neeeeeeee, tomu nemůžeš udělat!"

18. "Kdy máš termín?"
- to mě zas až tak nesere, ale 1.1. by si lidi mohli zapamatovat :)

19. "Už máš výbavičku?"
- Ne, vozit se bude v nákupním košíku, oblíkne ustřiženej rukáv a utírat ho budu listím

20. "Na vyvolání (jak řiká moje mamka - vyprovokování) porodu dnes už není nic špatnýho."
- je, je to provokace, ale nerouám se

21. "Skořici/zázvor/hermelín bys v těhotenství neměla..."
- ten bůček na slinivku bys ty taky neměla

22. "Měla by ses šetřit."
- strejček Skrblík by měl šetřit

23. "hlavně si teď naspi, pak se ti to bude hodit!"
- no tak já nevím, uznejte sami... - najdi smysl věty

24. "Budeš ho nosit, krmit, bude v kočárku, budeš chodit ven každý den, jak budeš chodit se psem, jak budeš vařit, když ho chceš mít v šátku, co když bude namrzlo, co když na planetu dopadne meteorit  ...?"
- co by kdyby, až to bude tak to bude :)

25. "Taky ho někdy nech vybrečet, děti brečí a neví proč."
- nemám mu teda přidat, aby měl proč?

26. "No počkej, změní se všechno, už nic nebude jako do teď" - vážný až výhrůžný veledůležitý tón
- aha

27. "Zvládli to jiný, zvládneš to taky"
- smysl, individuální přínos?

28. "Neboj, ven vyjde tak jako tak."
- toho se fakt nebojim

29. "Až ho budeš držet, na všechno to peklo zapomeneš."
- nebude to peklo, na to nezapomeň ty

30. "A kdy bude druhý?"
- trapas


Nikdo nevíme, co a jak bude, možná jsem pro někoho naivní, ale já se radši soustřeďuju na to příjemnějsí jakkoliv to zní pateticky. A to zcela upřímně. To totiž samo.
Moc ráda si vyslechnu příběhy okolí, ale neberu je za svoje.
Pozor Ezochvilka: chci se naladit jen sama na sebe a na miminko, nechat věci plynout a přijímat vše co přijde (i kdyby to měl být císař nebo ten meteorit, medvěd a tak).

Jo a poslední rok mi na noťasu nejde klávesa hg. Tak mi to klidně natřete až to objevíte (trapně kopíruju a lepím to před publikováním, díky).


Díky čau,


Bio eco vegan raw
Lucie mamáááá uuůůůůuuu
(Jo Bohemian Rhapsody bylo krásný)




čtvrtek 8. listopadu 2018

Těhu update na blogýsku

Tak mám novej zub a poznatky.

Říjen byl celej o doktorech, zub, srdce, zub, břicho, srdce, břicho, srdce... Jak vyrobit pacienta?

Je 8. listopadu 2018, začala jsem 8. měsíc těhotenství, docela dobrý. Mám ráda návštěvy, který dovezou zimní bundu, která našemu babyboyi bude v červenci. Né, jsem vděčná. 
Myslíte si, že se doma nudím? Nechápu. Pochopte vy, že pokud si chcete skutečně oddechnout, pokud máte plný zuby práce, pokraj vyhoření, nepomůže vám týden dovolený. 

První dny doma - co mám vlastně dělat?
Další dny doma - co mám dělat dřív?
Další dny - co skutečně chci dělat?

Chodím brzo spát a brzo vstávám, procházím se i 3 hodiny denně (Dex je nejšťastnější pes v okolí), peru, želím, vařím, peču, velebím a hnízdím, maluju, píšu, nakupuju, čtu, tvořím, medituju, ale i sjíždím zeď na facebooku, srdíčkuju fotky na instagramu, shlížím vlogy a rozhovory na youtube, cvičím (málo), jím (hodně), komunikuju nebo třeba hladím psa, házím mu kaštan, zpívám si s Freddiem (Dont stop me now with lyrics), přijímám návštěvy, beseduju s kámoškama u dortíku, řídím auto (!)... Jednoduše idylka, která jistě vede k osvícenýmu porodu, šestinedělí i celýmu životu, je to tak?

Už se vidím, jak si tady za zvuku meditační hudby navlíkám korálky, ladím se na kliďase babyboye a za rok po těch korálkách šlapu, hledám nezkrotnou šelmu (dítě) a bojím se podívat do zrcadla... No ne, znám se, bude to zase zlatá střední, jako vždycky.

I ty idylický dny jsou vyváženy stresem, neboj se nic. Třeba když sedíš v Nemocnici u Sv. Anny v čekárně kardiologie, ty s břichem a plný židle 60 plus a slyšíš jak se přebíjejí počtem infarktů. Čekáš tři hodiny a pak tě nejtrapněji vyvolávají ampliónem: "Bakalářka Písaříková, dveře číslo čtyři." - Dědové čuměj, páč znají akorát tak bakalářský povídky. Trapas, když se zvedám já. Srdce bije, mám teď dvě totiž. Mám i dva mozky, ale neptejte se mě na trojčlenku.

A včera mi braly dvě jinak schopný sestřičky krev snad ze zápěstní kůstky... Já nevim, já ty žíly vidim prostě, nejradši bych jim to ukázala a něco si před nima šlehla. Utěšovaly mě jako prvňáčka a navrch mi doktor nabídl kokino, divim se, že mi nedal omalovánku.

Ale babyboy je hlavou dolů - už týden jsem to cítila (Ale Luci, to nemůžeš vědět...).Vím. Ale nevěděla jsem, že má už přes dvě kila, já přibrala sotva osm, tak nevím, kde je mami těch slibovaných dvacet až třicet, jako měla sousedka?

Pár týdnů a je to.

Jsem druhý den oficiálně na mateřské dovolené. Dovoluju si toho docela dost, no dovol? No prosím.
Dovol si taky, stejně víš nejlíp, co je pro tebe nejlepší, tak na co čekáš? Bez "ale" a bez "jak".

Nike. Just do it. Za chvilku budem dojit.
Radši jdu, čau.

Biomatka Písaříková
gumový medvídek je mňam










sobota 13. října 2018

Takový bezzubý těhotenství



A co se nestalo...


Já, která se lítostně usmívám nad příběhy těhu blitek, nateklých kotníků, žhavení žah, bolení v bedrech a nevím nad čím vším, co ještě trápí všechny snažilky... Pak jdu, omdlím a zlomím si zub. Politujte mě.


Ne, foto nebude. Ale klidně se stavte a doneste mi nakrájený jablko.


'Jejejej, paní Písaříková, to je teda nadělení. A ten hematom na bradě, ret prokousnutej...'


'Jo no, to se spraví, zahojí, hlavně, že břicho je cajk.'


Asi 4:30 a jdu stabilně čůrat. Po chvilce rozdýchávání si já blbec řeknu, že by bylo nejlepší dojít na gauč a lehnout si. Dva kroky a zube jedničko, ahoj! Máru vzbudí pecka a dnes cením jeho klid, když mě zvedá a utírá krev na dlažbě. Ihned vím, že břicho je cajk, ale stejně tak rychle cítím, že nemám zub a to není možný, tohle se mi nestává... Brní mi hlava.


Zní to skutečně hůř, než to teď je, ale beru to jako červenou stopku od těch ranních fofrů, kdy se spěchá (za čím?). Nebolelo to tak, jak si představujete. Nejblbější byl snad ten ret, ten pitomej křivej zub ho ještě před bodem zlomu stihl prorazit, proto krev a proto tři dny brčko. Vypadala jsem jako kanadskej hokejista nebo jako reklama na tísňovou linku domácího násilí.


Jsem doma. Zneschopněna, byť schopná. Peru, želím, venčím, vařím. Žienka domáca.


Co mě na tom všem štve ale nejvíc (teď přijde hluboký poselství) je, že vás doktoři začnou děsit domněnkama a diagnozama a posílat z jednoho oddělení na druhý a to mě fakt neba. Protože kdo hledá, najde. Takle se vyrábí pacient.


A tak se ani nenaděju a už ležím nahoře bez, v kalhotech s těhupruhem přes břicho (vypadám jako Obelix) na oddělení kardiologie. Sestřička milá, vůbec nevím jak jsme se dostali ke kojení a prsům jako pytlíkům. Pan doktor přichází až v této fázi a tak dřív než můj obličej vidí moje, ehm, kozy.


Nalepený kolečka na hrudi mi pravidelně odpadávají vinou vlivu diskuzí na internetu s radami typu: 'Mazat, mazat, mazat, jinak strie, strie, strie!'. Jak jsem jinak hrdinka, ultrazvuk srdce mi teda nebyl vůbec příjemnej.


'Ale copak, kope?'


'Ne spíš mě tlačí ten váš neomalenej ultrazvuk, ale jelikož jsem hodná holka, držím.'


Na neurologii už jsem byla loni v Brně, to byl velkej zážitek o dva články nazpět, zubař je minimálně na tři návštěvy a gynekolog už je můj nejlepší kámoš.


Vězte, že mě nic nebolí a že se cítím dobře. Bylo jen potřeba trochu zpomalit.


Teď, když modřina na bradě už vybledává, plním šuplíky dupačkama a pouštím si starý díly Čtyři v tom. Čekám, kdy mě jebne a založím si účet na Modrým Koníkovi. Kdybych z toho jó zblbla, přijďte mi to na férovku říct, ať vás jako správná bio-eco-natur-matka, těhulka, snažilka, látkovačka (...) můžu bezmeznou sílou internetových argumentů vyfakovat.



Srdíčka a sluníčka.

čtvrtek 27. září 2018

Jsem TĚHOTNÁ! Exkluzivně, víme první, ŠOK! Zpověď:

Je to tak. 

Díky všem mužům, kteří dočetli až sem. Ahoj.

Možná se to ještě k někomu nedoneslo, takže přivítejme velkoúžasnolepého krále Jelimána... Hurá ajeto.
Jak to přišlo? Samo. Tělo ví. Chvíli jsem to brzdila (práce, víc práce, bydleníčko), ale v jednu chvíli si prostě řekneš, že jo, stejnak to bude trvat a přesně v tu chvíli, kdy si ostýchavě říkáš, že si třeba příští rok umíš představit jakože už porodíš, tak uslyšíš: „Ták, pani Hojná, termín by byl 1.1. 2019, ano?“ - Ehm?

Tak jo.

Ale ještě předtím to byly jen dvě čárky„Fakt jo??? Tak to je hustý, Lucieee!“ - Musim to někomu říct a nevim komu! Nechce se čekat až kdoví do kdy, nerada tyhle předsudky... Rodina je rodina, takže už to ví, je velmi potešující a povzbuzující vidět tu radost, kterou okolo sebe najednou mám, doporučuju.

A jedem. Květen, nemám chuť k jídlu, to vůbec neznám!!! Odmítám brambůrky i čokoládu. Piju Colu, fuj, nechápu, ale poslouchám... Náš novej kámoš měří 3,6 milimetrů. Nebaví mě o tom mlčet, ale mlčim.

Červen, pomalu to úlevně oznamuju, jezdím na kole, ale tak nějak spíš jako paní starostová, žádný lesní treky, dojímá mě živá hudba, mám papír, že je vše tabulkový, a tak oznamuju v práci. Asi po dvou letech jím pořádný maso a to hned hovězí burger, co že? Poslouchám... Letím do Holandska a poprvé ve vzduchu i v tomhle stavu se soustřeďuju jen na to nepoblít se. Zvládám.

Červenec - Marek přibral. Já ještě spím na břiše. Celý život jsem zvyklá maskovat problémový partie a teď jako co to má bejt... V buse mě ale ještě nepouštějí sednout. Tak stojím.

Srpen, vedra snaším velmi dobře, hůř už to jak se mě na to každej ptá. Ranní procházky se psem! Nepotřebuju ani hned po probuzení piškot, jak radí na emiminu. Jo a vzali jsme se, natajňačku, nějak jsme se jednou na gauči na tom shodli, a je to fajn. A tak jsem si říkala, že je ten správný čas vrátit se ke psaní. Dozvídáme se, jestli to bude Kazimír nebo Kazimíra. 

Zaří, kdyby naše dítě mělo jednou vést nějakej kroužek, byl by to Večerní kurz tance na močáku. Kick-box bude za pár let asi dobrej kroužek. 4.9. mi poprvé natekl kotník!!! Jupí! Žáha je jak dráha do pekla, v buse furt stojim, hladím si břicho a nic, zmetci brněnský.

Břicho je znatelný, začínáme tedy 7. měsíc abyste věděli, vy zvědavci, i po hodinách nepřetržitýho jezení na svatební veselce jsem nepřibrala víc než je nutno (doporučuju! tělo zpracovává, makám i když sedím :)

Pro fajnšmekry - 27. týden. Počkat! ... Jo.

Jde to i bez blitek a bolesti zad, bez olizování stěn, bez nakládanejch okurků a čokolády, bez sledování Malých lásek, bez rad bezradných mamin, bez Femibionu, bez diskuze.... Nejde to ale bez vědomého rozhodnutí a přijetí všeho tak jak to je, bez lásky (och, klišoidní) a bez burčáku.

Jsem teď znalec, ptejte se!

Vaše biomatka Písaříková
srdíčka a sluníčka









čtvrtek 30. listopadu 2017

Den, kdy tě odveze rychlá

Byl včera.

Jak se jmenujete? Kolik vám je let? Berete nějaké prášky? Operace byly? Stalo se vám to poprvé? Uhodila jste se do hlavy? Co si pamatujete naposledy? Proč jste nešla dřív k doktorovi? Musím vám říct, že je to trochu nezodpovědné.
- Zavři už dveře a sundej mi ten debilní pásek, kterej mě tlačí nad loktem.
Potřebujete zvracet?

- Né asi, jen tak škytám. Je mi zima a třese se vyšťavený tělo, jakoby ani nebylo moje. Ještě aby tak začali houkat. Houkají.

Probudila jsem se v autobuse, hlava mezi kolenama, knížka i batoh na zemi a ve vydýchaným vzduchu visí lidská panika, která směřuje ke mně. Řidič volá rychlou, hrdinsky odmítám. Volají mi ji podruhý, když se hrdinsky doplazím do práce, abych tam vyděsila další lidi, jakoby mi to v tom autobuse nestačilo. Hrdinu už radši nedělám.

Křiklavá oranžová a žlutá houká až na Pekařskou, proč mě vezou ke Svatý Anně když parkujou před FN Bohunice? Ok. Interní ambulance, říkám, že to dojdu, ale oranžáci si musí dodělat svůj rituál a tak mě vezou jak do nemocnice Chicago Hope. Míhají se mi jen zářivky a chci jedině doktora House.

Počujete ma dobre?

- Hej.

Mudr Slovence je jistě míň než mně, ale je milá. Do lékařské zprávy naseká nádherný hrubky namíchaný nejspíš z Petržalky.

Tlak, EKG a krevní obraz mám tabulkový, jinýho jsem ani nečekala, vím, že mi nepomůžou.

Vyptává se, od čeho mám odřenou ruku, nejspíš si myslí, že se doma s někým peru a posílá mě na neurologii. Začíná mě to bavit.

Neurologie je snad největší bizár, který ten den zažívám. Oboustranný - jak sestry tak pacienti, zůstávám tam jen ze zvědavosti. Vedle mě sedí věštkyně Jolanda a pán, co v pondělí už nepřijde, protože prý umře. Volají mě jako jednu z prvních a nikoho z doktoru nezajímají ty píchavý pohledy, co mám v zádech. Nejradši bych se obětovala a pustila před sebe Jolandu.

Svlíknout do prádla. No, že by se mi chtělo, kdyby aspoň zhasla nebo zavřela dveře, že jo. Omlouvám se doktorce, že smrdím, moje tělo zvládlo vyloučit tolik potu, že jsem jednu chvilku vypadala jak vytažená z bazénu. Asi jsou zvyklí na horší. Chápu. Proklepne mě a odešle s tím, že jsem plně zdrává. Jsem v šoku...

Nejradši by mě odeslali na kolečko po všech odděleních, ale už se mi nechce skákat po takový opičí dráze a chci si jít sednout někam na čaj.

Nejsmutnější jsou ale ty chodby. Lehátka, čekající pacienti, na co??? Jednomu se motá šiška, druhej je jak mumie, hogofogo dáma chrápe na celý patro, zpod deky ji čouhají podpatky od Blahnika. Babička malovaná jak od Lady je ze všech nejstatečnější, má šátek okolo obličeje a píše esemesku.

Chci tím jen říct, že nemocnice je to poslední místo k uzdravení. Můj obdiv mají lidi, co si zvládají udržet lidskost a třeba tam pracovat...

Padá sníh, je poslední listopad, je krásně a snažím se, aby i mě bylo krásně.

Díky těm, kdo mi včera na těch cestách pomohli.

Srdíčko.

L.








neděle 24. září 2017

Moje poslední prázdniny

Rok a půl bez písmenek?
Ne, protože bakalářka. Osmým rokem nazývám léto 'moje poslední prázdniny'. Hádej co?

Jo. Budík
rychle culík
pes se vzbudí
na vodítko čumí
venku kadí
paní ho hladí
štěně řádí
na křižovatce neřád řadí
Řada v Tescu
v akci maj tresku
sváču kup v blesku
psa venku peskuj
odvoz píše esemesku
požaduje jinou stezku
stojí to na okresku
pes snídá tresky odřezku
po ranním dešti maje mě za lochnessku
posunu desku na úkor stesku
a poslouchám hudbu nebeskú
Spěch schod po schodu
hledám s odvozem shodu
Jupí
Mít Škodu není na škodu
ráno do práce k odvozu
večer tu správnou hospodu
povědět příhodu
ve Škodě mít naivní svobodu
hlavně nezapomenout na přírodu
jedem, míjíme nehodu
u krajnice obvodu
přespříliš ležících tvorů
a to mě bolí

Píp, dveře, píp, výtah
druhé patro mou práci skýtá
lochnesska k pc pospíchá
heslo skrývá
co jednu číslici a jedno velké písmeno vzývá
bumbum klávesnice divá
tlačí pokyny prstů a hlava do obrazovky se dívá
kručí mi v srdci nebo v žaludku
čas na lahůdku za minutku
mmmmmm jídlo
mi dává křídlo
KAFE
zostří mi tě, paragrafe
KAFE
píp píp

jedem

a to všechno protože stromy






čtvrtek 18. února 2016

Všechnofree otrok

Ráno vstanu a hodím tam pět tibeťanů. Vlažná voda s citronem bez kůry, voda ale ne z kohoutku, to teče svinskejma trubkama, převařená namixovaná se studenou. Zaleju zelenou kávu, počkám na 70 stupňů a zaleju zelenej čaj. Matcha je teprv na cestě.
Po třech minutách sliju.
K snídani mugcake. Sice z mikrovlnky, ale když to dělá i ta bikina, tak já taky. Vločky, prý obsahují lepek, ale Milan je jí taky každej den ke snídani a kde je. Zítra si je ale radši nedám, prý moc zvyšují hladinu cukru v krvi. Vajíčko, ale jen jedno, protože cholesterol. Arašídový máslo 100% bio crunchy, protože všichni ejakulujou nad lžičkou. Kokos, deset gramů, protože tuk. Kakao, pět gramů, protože vláknina. Protein, protože by mi chyběly bílkoviny, Michal říkal, že jedině CFM. Takže CFM. Jablko, ale jen půlku, protože ovoce do redukce není dobrý. Lup.

Biošampón, protože ropa.

Než vychladne čaj, udělám deset sumodřepů.
Ještě horkej, takže dvacet kliků o linku.

Přesně hodinu a půl po snídani jdu do fitka. Dřív jsem třeba běhala, protože mě to baví, uklidní mě a unaví, ale Jarda říkal, že kardio nananaaaa, takže činky. Nakládám, moc nevím jak se to jistí a kolik se toho jistí, ale nakládám. Nike.
Dám si hodinku na sílu, šla bych ještě na pás, ale prý je to zbytečný. Tak dám jen hiit. Příště kruháček, týáriks, bosu a trampolínky. Adidas. Odškrtávám.

Dvacettři minut po poslední sérii tam lupnu třicet gramů v šejkru.
Hodinku a půl plnohodnotnou svačinečku, knackebroteček s cottagíčkem lajt, tuňáčkem a kilem rajčáteček.

Ró je prej fajn, humus na okurce a šíleně drahá čokoláda, takže i po čokoládě se hubne, jo? Jupí. Ale zas paleo, že jo, jako ta pšenice je divná, no. Lepek fuj, škrtám, Jakub říkal. Cukr fuj, škrtám. Na dva dny. Cukr jen do večera. Rohlík??? Umřu.
Pračlověk sice jedl, co mu příroda tenkrát nadělila, ale pak šel a ve třiceti chcípnul.

Vegan. Vidělas to video na facebooku???

Vitarián. Jeden klíček s láskou na celý den.

Babička. Dej si ještě jednu kynutou! Však to v tom Brně vyběháš! Babi, to nééé, to je kardio!!! Smrt!

"Je tam mlíko prosimvás?"
"Sojový."
"Tak dvakrát, díky."

Kafe jo, nakopne, kofein a antioxidant, ale rozhodně bez mlíka, to dá rozum. "Prosimvás, máte tu něco fairtrade?"  Ale ne moc, překyseluje organismus a zatěžuje ledviny.

Obídeček. Ne, nejdu s váma holky na meníčko, ani do menzy, sním si tady na chodbě svoji krabičku. I s víčkem, abych vydržela do 14:50 na svačinku.

Odpoledne jsem trochu nervózní, protože přednáška se prodlužuje a už je 14:55. "Pardon, nebude vám vadit, když si odskočím?"

Life, energy a jack, datle a ořech v obalu za 50 korun. Rádoby. Určitě zhubnu.

Pro jistotu jdu na záchod o patro níž, protože schody.

Když sedím na přednášce, cvičím pánevní dno. Snažím se, aby to z ksichtu nikdo nepoznal.

Doma pustím Jill. Funím a mračím se na sebe do zrcadla, put some stress on your body! ZRCADLO! Můj nejlepší kámoš, kterýho nenávidím. Skoliózu mám jedině z toho, jak se před ním kroutím.
Six weeks, six pack. Možná tak sick pack. Stejně mám furt jen one pack.

#cukrfree
Selfie.

Nastavuju si novou tapetu na telefonu. Listen to your body. Ajo vlastně.

VEČEŘE! Pepa říkal, ať si dám klidně sachry, ale mamka četla Kořínkovou. Jana má k večeři burger podle Zdendy a já bílkovinu s vlákninou.

Co kdybych zítra dala low carb? Nebo rovnou půst? Ale abych se zas nechtěla s někým rozcházet, jako minule. Detox prej. Mačingaaaaa!

Mrkvové smoothie.
Hořčík, omega-3, zinek a vápník. Zapiju filtrovanou vodou, že jo.

"Nedáš si skleničku vína?"
"Co děláš, seš debil???"
"Normálně se ptám."
"Tak se tak idiotsky neptej!"

Tuňák, rtuť. Losos, prachy. Je to ok? Je to velký zlo? Můžu tohle? Dáváte si na vajíčko dvě zrníčka soli nebo tři? Mám jet teda nejdřív nohy a pak záda? Tepovka? Mám vůbec běhat? Chci domů běžecký pás do dvaceti tisíc. Tvaroh? Píchá mě v koleni, nevíte někdo? Chutná vám tohle? Pět centimetrů. Tři kila. Strie. Antibiotika? Kuřecí kozy....

Kalorické tabulky.
Hlavně nebejt ve stresu. Airmax.

Chci si v kavárně umýt ruce, ale nevím, jestli je to mýdlo bio. Co mám dělat? CO MÁM DĚLAT???

Nemám ten pupínek náhodou z vypranýho trička? Persil.

Žiju. Žiju?

Končím.
Mám hlad. Jdu se najíst.
Díky, čau.

úterý 17. listopadu 2015

Kupé VI

Já ty rychlíky miluju. Kupéčka jsou něčím magický, zpoždění nezpoždění, výluka nevýluka.
Nastupuju v Chocni, čtvrteční ráno, hodina a půl přede mnou, v plánu literatura do školy, úkol, co mám za dvě hodiny odevzdávat. Po cestě bývá čas a klid...

'Dobrý d...'
-'Jé to su rád, že tu aspoň nebudu sám, že, pote, prosim...'
Vybrala jsem si kupé, kde seděl starší pán s velkým červeným kufrem. Nestihla jsem ani pozdravit a bylo mi jasný, že ten úkol nedodělám.
-'Kam jedete?'
'Do Skalice, vlastně né, dnes rovnou do Brna,' říkám.
-'No a já jedu do Skalice! Hehe, já su z Boskovic, víte?'

Jako děcka, já přestávám věřit na náhody. Jak jsem si před pár lety tvrdila do kapsy, že všechno je náhoda, že všechno je jen obří náhoda a v sekundu se mohl člověk jen obrátit a všechno mohlo být jinak. Že kdybych se tenkrát dala doleva místo doprava, stačil jeden klik, správná sekunda, správnej růžek... Ani k tomuhle Tondovi jsem nemusela přisednót!

Já nevím...

Po vyjímečném středečním večeru, kdy jsem se sešla s lidma, co mají vztah k cestování, vyslechla příhodu o vyhoštění z Austrálie na Singapur, o nepálský pohostinnosti a o balení kiwi na Zélandu potkám člověka, co přiletěl z Emirátů a z kapsy mu ještě čouhá arabskej ubrousek. V Chocni. A dokonce jsem ho neviděla poprvé, jak se posléze prokázalo...

'No, já teď taky bydlím v Boskovicích,' říkám ještě tak poloopatrně, spíš v tom smyslu, že je to docela náhoda. Haha.
Upřeně na mě začne civět - 'Počkejte, počkejte! Budu hádat, určitá podoba...'
'Tady vás musím zastavit, já v Boskovicích bydlím, ale pochazím tady odsud.'
Aha moment. Spíš ještě ze slušnosti se ptám, odkud jede s takovým kufrem. Nevypadalo to, že z Pardubic.

-'Nó, z Prahy z letiště, před pár hodinama jsem přilétl z Emirátů. Já tam už jednó byl, ale jen na týden, tak jsem si to teď prodlóžil. No parááááda, ukážu vám video, ale mám nové tablet, tak to s ním moc neumím a mám jen třívteřinový video z té nejvyšší budovy v Dubaji, tam jsem teď byl taky asi potřetí.'

Zcvrklej, šedivej, atleticky šlachovitej až útlej, Nike kšiltovka, věk kolem pětašedesáti, důchodce a vytáhl tablet, přisedne si vedle mě a ukazuje třívteřinový fotky. Říkám, že to je vlastně dokonalý takový vidějíčko a že bohatě stačí že jo, při představě, že mi tam dvacet minut pouští video, kde se otáčí na ochozu obří budovy někde v Arábii.. Prý to posílál kámošovi do Ameriky, aby taky viděl. A prý tam byl sám, tak nejradši cestuje. Když se naposledy nudil, spočítal všechny své lety v životě. 81. Cestuje ale teprv od roku 1999, Za komanšů vedl prodejny s potravinami, pak si otevřel nejspíš svoje a rozhodil sítě po světě.
Něco z toho mu muselo dost vynýst.
Jen se rychle mrknu na telefon, kolik je hodin, nechci být nezdvořilá.
-'Ale já vás nechám, šak vy máte zprávy, řešení. To je ajfoun?'
'Jako student zrovna teď nemám třicet tisíc, ale na Lenovo si rozhodně nestěžuju.'
-'Tak to vám teď něco ukážu, to vás potěším.'
Čekala jsem, že mi daruje ajfoun, ale vytáhnul černý pouzdro a z toho svý černý Lenovo.

Předtím měl jeden telefon sedm let, ale už to prý nešlo dál. V Emirátech mu bylo příjemně, je tam spíš vyšší vrstva a tamější obyvatelé jsou fakt movitý, podle jeho slov vědí, co chcou. Ptá se mě, co vlastně dělám, já že studuju nizozemštinu.
-'Jéé, to mám sóseda, Holanďana, pak ještě Belgičana a Francouze, to jsou hodný kluci!'
Říkám si jestli bydlí v Lucembursku nebo co a on že má barák na Floridě. Koupil ho, když byl dolar za třináct korun. Ten pán mě začíná zajímat, hehe. Musel se odtamtud letos vrátit na jaře o něco dřív, protože mu umřel brácha a on po něm tady zdědil barák, v kterém se provozovala sezónní hospoda, tak co měl dělat, zásoby na léto už tam ležely, tak to přes léto provozoval a točil pivo Pepíkům. Pak má ještě dům tady na Sedmnáctce, pronajímá ho Vietnamcům, ale těm zavřeli bistro kvůli dvěma bobkům. A rád hraje tenis, takže tam občas bývá. Začíná mi docvakávat, že jsem ho tam asi jednou viděla. Připomínám se a on se hned rozvzpomene, že tam chodí kluci a my jsme se na ně chodily dívat, jednou i s kočárem, no asi jsme se už viděli, kdo ví, svět je malej. Prej jsme mluvili o Americe...
Co dělá přítel, ptá se, jestli ho třeba zná, říkám, že v nemocnici, jestli byl někdy na masáži. 
-'Jééé, tak to néé, to jsem byl naposledy v Thajsku.'
'Tak to byla asi trochu jiná masáž, né?' osmělila jsem se s úsměvem.
-'Haha, kdepak, to zas já né, to si nemyslete, takhle o mně, to kdepak, ale když už o tom mluvíte, to jsem jednó jel s Jirkem Staňkem a tam jsme byli pozvaný do římskéch lázní, jo, no ale to bylo teda, všechno tam bylo, vějíře, černošky, no jako my že nás tam bylo víc, tak nic nebylo, ale jak by byl jeden sám... Ale o tom vám tady nechci vyprávět, vy jste slušná, šikovná, že jo.'

Směju se.

Napsal o tom povídky a vydal je jako knihu na vlastní náklady. Neprodělal na tom, ale všechno prodal a nemá ani jeden výtisk. Ptala jsem se, nevěřím. Znal Holandský provincie a to i oblasti v Karibiku. Kdo z vás to takhle střílí od boku? Spousta jeho vět začínala: Když jsem byl na Kubě, když jsem byl v Keni, když jsem jel do Mexika... Několik z nich končilo: Stejně nejhorší úsek všech cest je ze Skalice do Boskovic.

Poprvý jsem někomu v kupéčku přiznala, že sbírám matroš a že o něm napíšu...

-'Jééé a to nemusíte, on né každé to má rád, že, povídat si, někdo je zacpané, ale to vám teda ještě řeknu, jednó jsem jel do Bratislavy, tím studentagensy a sedla si vedle mě taková pěkná baba, 42 let, svobodná a my jsme si tak pěkně povídali, no o ní jsem napsal jednu povídku, o které pak ten Jirka, jak jsem s nim jel do těch římskéch lázní, řekl, že je to sentimentální sračka. No ale my byli v kontaktu kolik let, takhle jsem poznal spoustu lidí.'

Ptám se, jestli má rád kafe.

-'Jo. Davidoff mild, ráno velký s mlíkem a odpoledne ne vždy, ale klidně to menší. Ono je dost drahý, tak si ho většinou dovážím. Jako já mám peněz dost, to vám nebudu předstírat, ale zas nechci tolik rozhazovat.'

Blíží se Skalice, zvedá se a lituje, že se mi nepředstavil dřív, Ptá se na moje jméno, slušně povstanu při podání ruky a on že se mu líbím, že jsem šikovná a třeba někde, A že se jmenuje Tonda.



Třeba si to celý z fleku vymýšlel, třeba nepije kafe, každopádně já ten úkol nedopsala, malej svět se nezbořil, napsala jsem po týdnu o tomhle Tondovi (vím, že jste to našel na tabletu a teď to čtete!) a jestli v tomhle týpkovi nějakej z mejch novejch fejsbukovejch boskovickejch kámošů pozná třeba svýho strejdu, tak nechť ho pozdravujte od Lucie z kupéčka.

Příště vám povím, kterak mě balil pracovník nejmenovaného informačního centra stylem: 'Dobrý den, je zde volno, mohu?'


Podobnost postav se skutečnými osobami je čistě náhodná.

Ciao,
L.