Zdrcená si sedla. Zatmělo se jí z toho před očima, vlastně skoro před celým životem, na vteřinu. Vědomí se skoro ztratilo, ale zanechala si pud sebezáchovy. Jak snadno se dá přivodit tahle úzkost a nemohoucnost, pocit ztráty, zrady, bezcenosti.
Hned na to přijde vztek. Nemuselo se to vůbec stát, nic z toho, držela-li by se morálních zákonů a on vlastně taky.
Člověk si pak uvědomí, jak je to celý křehký, že už nepomáhá ani nedělání si scénářů a domněnek. I ty domněnky totiž nešly tak daleko jako tahle nemorálnost. Řekla si, že už to nikdy neudělá, ale pokolikáté už? Protože z kopců se jednou musí dolů.
Doba vychladnutí emocí je relativní, jizva zůstane a je na ní, jak se bude starat o to, aby byla co nejtenčí, ba úplně zmizela. Je to vlastně o sebezapření. Je to prasárna.
Tak jak hluboko??? Sama byla překvapená tím zatměním, snad se to dá svést na ranní nevolnost, ale ještě to do toho. Jak hluboko člověk vidí? Jak hluboko se nechá drtit? Je to překvapující, nejvíc pro ni, další pecka, která snad časem posílí a nezanechá tak hluboký jizvy, jsou to pecky furt, snad dělají člověka skutečně silnějším, ale než se tak stane, je to peklo. Byť vteřinové.
Tak se vrátila do ložnice a čekala. Bolelo to. Slz už bylo dřív dost, nějak na ně není prostor nebo čas, jak se tak s blbou oblibou říká. Zahojí to on? Nebo to rozpáře?
Je solitér.
Bolavej, někdy šťastnej, někdy hloupej, často na facku, ale snad právě ta probouzí.
Fackujte mě!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat