Podzim v plném.

Mlha a slunce. V plném.

Potřebuju nějakej manifest asi. Ale nic slavnostního, ještě to tak. Chce se mi brečet bezdůvodně. Má všechno svůj důvod?

Když se jedna věc daří, ostatní se serou.

Tak to asi důvod má. Možná. Nedělejme z toho zpovědnici. Kam by to směřovalo.

Uvidíme se, až mi bude líp.

L.

100

28.10. 2011

100

Tolik k číslům a snad jen dvě slova za všechny ostatní - Jsem šťastná!


L.

Slib.

Neslibuje. Prostě ne. Už to slovo je přeci hloupý. Slib.

Ale zaslíbila se.

Najednou, tak jistě a beze stopy zaváhání. Bylo to. A bude to? Nikdo nic neslibuje. Bude nebude. Bylo nebylo...

Zaslíbila. Zaslíbila!

Myslela si, že je šťastná, ale vlastně nikdy nepoznala, jestli je to skutečně tak, nebo jestli si to jen namlouvá. Byl vůbec někdy někdo šťastný? Jak dlouho? Být šťastná. To je velká věta. Je spousta věcí, snad i pocitů, co vlastně neexistují. Pro ni. Ale myslela si to. Když ne teď, tak kdy? Zbytečný otázky.
Opakování. Dokola. Dokola na kolo. Jela. Jela za zlatým světlem, ale to ji nedělalo šťastnou. to ne. Možná mělo.
Věřila totiž, že věci, které pro ni neexistují, mohou existovat pro ostatní.

Věřit a slibovat. Co to sakra je? Tak má být šťastná? To ne.

Důvěřovat a zaslíbit. To zní líp. Teď.

To je jak smích a úsměv. To už je moc. Příště...

Smích a úsměv se možná začínají obracet? Je to možný??? Marti?

Zásadně cizí měsíc.

Za měsíc se toho stane hodně, ale třeba taky vůbec nic zásadního v životě jedince. Ne. Tady to nejde nezásadně.
Přihlouplý úsměv mi vlastně zapříčinila celkem velká zásaditost. Ale na ty velký zásady já kašlu. Zásadně.
Jsem strašně tichá. A někdy strašně vtipná.
Od všeho trochu a nic pořádně. Dokola.

Podzim.


Navštívila Paříž, aby uvěřila, že existuje. Existuje. Ona.
Jakoby najednou novej život. Novej? Nevím. Voilà.

Slunce se odráželo od plného měsíce tak silně, jakoby to nebyl jen odraz. Krátery to jistily. Spát je zbytečný. To až nahoře, na trávě, s batohem pod hlavou a bez odrazu. Udělala si na to nadhled hned po ránu. Cizí byt, cizí vůně. Cizí člověk, za měsíc přestane být tolik cizí. Ale nechtěla nic odcizit. Jen šepot. A myšlenku. Posbírala zkušenosti a odjela ku odrazu, tam, kde to přestávalo být cizí.

L.

He

He was slowly walking through a forest. He has never been here before. Unknown. Intuition. Light from the sky was hugging the conifers. Only conifers. No leaves. He breathed in as deep as he could.
When you are looking for a meadow, you need to go through a forest.
He went to the middle of a meadow, it was so pure, so natural and so calm. Exactly what he needed in that moment. He got enough of it and went home. By bike.
Wind was just getting stronger and then a rain came. The harder rain - the clearer mind.
He got dried himself and was happy.

Good luck.

L.

She

She took a cab to the closest place where she can get rest. All situation made her feel sad, miserable and melancholic.
Miserable. Life can be like this. She sat on a big stone and lighted a cigarette. What a pleasure. What now? What helps? What? Who?
That place was empty, full of green but it was just before evening so not dark, not light. No sun, no moon.
Another cigarette.
Nothing. That was what she needed at that moment. She got enough of it, so she stood up and went home. On her feet.
And then the night came. Moon was sowing the stars around and silence spilled around all town. All country, all planet. All planet.

Rest in peace.

Tragedie

Tragedie.
K tomu se asi sotva dá něco dodat. Přesto....

Tragedie se dějí dnes a denně. Jen se třeba zrovna dnes nedotýká nás. Nebo taky jo.

Ano, reaguji na určitou tragedii, která se mě dotkla. Jak na ni mohu nereagovat, dotkla-li se mě? A jak o ní mám mluvit jindy? Lidi jsou lidi.
Je to smutný. Život umí být smutnej. To je život.

Soustrast všem, kteří už někoho postrádají. Všem. Klišé, ale konejte, než je pozdě.

Je mi smutno. Teď.

L.

Srpnová neděle

Nakonec ty nejbanálnější detaily, ty nejobyčejnější a nejběžnější věci a okamžiky mají tolik inspirativního potenciálu. Jen ho proměnit. Proměnit v co? V něco.

Ve vypůjčených ponožkách si to šlapala skrz bláto. Mlaskalo to. Ve dveřích si náhodný návštěvník lokálu předal s tamějším mužem stojícím konstatntně ve dveřích a v saku cosi z ruky do ruky, jakoby plesknutí, ale zašustil tam papír. Tips, pomyslela si. Ale sakra proč?
Na hlase bylo podepsáno něco, co připomínalo doutnající zpěv. Všude stále mokro. I uvnitř. I když vlastně, není tam spíš vysušeno? Potopa nebo sucho, tak jako tak extrém. Ale ne krajní. Zdaleka ne, jak daleko ještě? Jak?

Hledám, nenacházím. Jaké cliché jí to vždycky napadalo. Cliché jsou a budou. Existují. Jedno z nejpravějších je neděle.

Neděle. Historie se opakuje.

Bosa si došla pro kousek čokolády a šla spát.

L.

Srpnový pátek

"Jak asi vypadám z týhle strany?" řekla si pro sebe ještě než stačil dovřít dveře. "Hůř než z tý druhý jistě, levej profil mám vždycky roztomilejší, ale co." Otočila se zpět k umyvadlu, kroky utichaly a slovo na rozloučenou dávno se zaseklo mezi dveřmi a futrem.
"Poznala bych toho člověka, tu neutrální osobu i v jiném prostředí? Za jiné denní či noční doby? Doba je nekompromisní. Ale ne všichni jsou neutrální, někteří jsou tak konkrétní..." Rozjela myšlenku.

Konkrétní to bylo i minulý týden a to hned několikrát. Bylo to tak konkrétní, až je z toho abstrakce. Minulost. Dávná nebo blízká, na tom nesejde. Sejde z očí. Osočí se. Čí to byl komentář? No comment.

Ta debilní pilule,
zlabilní tělo mé.

A oběd nikde, nikdy,
nedělám už sliby.

Víte kdo je Daniel?
...
Ne, mé chlapecké já přeci. Nikdo jiný. Nikdo.

"Ta holka mě zná!" Pomyslela si Chloé, když Francis poznala všechny její pózy.

Je vždycky na místě alternativa? Příjde na to. Tam byla. Jen ty obrázky svatých křesťanů jí lehce děsily.

L.

Holandsko podruhé

Vrba niet nodig meer. Denk ik.

Něco se mění a něco zůstává celkem konstantní. Všichni stárneme.

Za dva týdny si kupte Reflex.

Vystříbrují se mé myšlenky nebo je akorát potlačuju a svaluju na dostatek času? Nebo se vytrácí v denních dávkách? Uvidíme.

Napíšu brzo asi něco. Sorry.

"Poslouchejte, vyslechněte a vypovídejte. Zažijte a lžete. Braňte se, ale je i čas otevřít se. Vyberte si. Správně nebo špatně... Kdo ví," odpověděla se zájmem a zármutkem. Tihle dva se rádi předbíhaly.

L.

Vrba a rozum

Vrba, vrba... Celej sad nejlíp... Tak kde jste teď? Hm.

Dovol mi odkaz - http://givethisblogachance.blogspot.com/2011/07/zklamani.html
Bravůrně ona.
Prosím.

Byť obsah úvahy nemusí mít vždy svrchořečený rozsah, je tomu skutečně tak. Ne?

Tajemství mého "rozumu(?)" tkví v tom, že si uvědomuji své slabé stránky způsobené nedostatkem zkušeností, jež ale jdou s věkem a nedá se je urychlit. Bum!

Nerada ráda, L.

Tygr

Každý máme svého.

L.

Vrba

Je lepší vrbu hledat, nebo jí být?

Krásnej strom, mimochodem.

Obojí je únavný. Být vrbou je únavnější. Nezapomeň.

unavená L.

Brzo?

Člověk rychle zapomíná, je-li mu relativně dobře. Taky se rychle opíjí a rychle se pohybuje. A rychle se rozhoduje, někdy zle a jindy dobře. Chacháá.

Změna je život. Život nepředvídatelnej a změna příjde stejně jako vloni.

Básně v šuplíku. Na účtekách.

Přijde čas, přijde.

Co teď?

Jedem!

Brzo.

?

Je ne sais pas.

L.

You know.

Nic nevíš,
kdo má vědět?
Hovno zříš,
budeš-li doma sedět.

Chvíli myslíš,
chvíli vypneš.
V hlavě si sníš,
těžko se zvedneš.

Hledáš, zkoušíš, svádíš,
iluze tím vytváříš.
Čím víc podnětů,
tím spíš sám zbudeš tu.

Čím víc poznáváš,
tím víc nevíš,
čím víc zakopáváš,
tím víc se divíš.

Hledáš koncept,
ztrácíš konce.
Hledáš začátky,
zbytečné meziřádky.

Lehko se nadchneš,
těžko probudíš,
poznáš co chceš?
Nebo zas zabloudíš?

Těžko říct,
takhle z hlavy,
horko snýst,
aby tály ledy.

A otázka proč?
Pche. Zbytečnost.

Lucieta

Chceš?

Sotva vyjdeš ven,
jsi svědkem.
Svědkem pražskýho sprintu,
Běží jeden, běží všichni.
A proč, když za 3 minuty jede další?

Everybody must be on drugs. In this town.

Zas a znova,
čím víc lidí,
tím víc sama.

Cigaretka na dva tahy,
zastavit,
ne, fakt ne spěchy.

Praha city boy? WTF?

Everybody must be on drugs. In this town.

Už ani ne v baru,
stačí na ulici.

Praha, suchá, ale plná. Když chceš!

Chceš?

Úterý

Jsem celkem prázdná,
stejně bych se ale nejspíš neměla otevírat tolika lidem.
Jsem čistá,
asi tak jako tvoje úmysly.

Další otazníky. Větší a větší.
Jsem neschodná a neshodná,
jsem snad hodná? Či hodna ...
Odráží se to ode mě, nic nepustím dovnitř.

Ryba, planety, procházky, psi, články, emoce, whatever.

PU v LMB

Nadživotní!!!!!

Emoce, radost, slzy... Povedlo se! Kato! Není to pravda, nevěřím... Bylo to tak.

No a ejchuchu.

Miluju.

Existence

Noc dává inspiraci,
někdy vrní na klíně ale jen notebook.

Lidi. Lidi jsme. Byli a budeme.
Nezapomínejme.

Milujme především sebe.

Milovat? Pomilovat. Nebo smilovat.
Tvořit? Znetvořit.
Kreslit? Zkreslit...

Všechno je správně? Správně?

Tolik věcí je, co neexistují...

на здоровье

Francouzský vystřídá přízvuk ruský.
Jeden horší než druhej, fakt,
horký, přesto studený,
je tenhle pitomej akt.

Čím víc lidí, tím větší samota,
čím výš, tím hloub,
led, mráz, chlad a černota,
malichernosti kout.

Ticho bolí,
ale nejde to,
v hluku tiše
i što eto?

Na zdorovje i do svidanija!

Santé

Ahoj, já jsem Philip. Jak se máš?
Francouzský přízvuk linul se Mekáčem,
Romantika jasná, Karlův Most,
Praha je mocná.
Výhled na nábřeží zakryje roleta.
Čím víc lidí, tím větší samota.
Červené Beaumes de Venise.
Lahev do průhledna.
Plnost a prázdnota, jde to dohromady?
Děsivě moc.
Děsivě moc.
Santé et au revoir.

Výhledově

Ty reálný výhledy tady jsou naprosto bezkonkurenční. Spekuluju si, je-li to počasím či lokalitou a vyvýšením, avšak je to denně bez známky absence již druhý měsíc. To mě plní. Úžas. Fascinace. Aspoň něco.
No a ve finále, ty ovce někdy nejsou až tak zlý. Někdy. Některý. Ale jsou to pořád ovce.

Ovce a jiná zvířata

Praha je šedá. Nemohu si pomoc, mám ji ráda, děvku jednu prohnanou, ale je šedá. Někdy je to dobře, ale ne navždy.
Musim si z ní už dělat srandu. Trocha mystifikace, jinak se to nedá přežít. Ty ovce, a další zvířata, co dělá z lidí... To je hnus. Všude se ale dá žít podle toho, jak chceme my. Udělejme to proto. Žijme jak chceme my a né nikdo jiný.

Káže víno, pije vodu. Asi tak, jakože lež a láska zvítězí nad pravdou a nenávistí. Jo!

Mějte se rádi a projevujte se!

L.

Uřvaný svině

Né, že by mě to překvapilo, nebuďme naivní, ale až mi rozum zůstává stát nad logikou a vystupováním lidí. Nenávidím je. Že je někdo svině je v pořádku, musíme být všichni ve finále, ale ponižovat druhý? Nerozpoznat kvalitní lidi a idioty je podle mě známka právě té idiocie. Na co nejsou argumenty, to si vyřvu. Pouštět strach, to je řešení, tak se vše vyřeší a už se to nebude jistě opakovat. Kde to jsme? Co to je sakra za lidi?
Vím, že takový existujou, ale proč? Proč s nima ty ostatní jsou? Jsou to taky uřvaný svině?
Buďto se obrnět a snášet to, a nebo sbohem. Řeknu vám teda, je to pěkně těžký někdy, ale jaký si tu uděláme... Takže se jdu obrnět, ale stejně bude za chvíli šáteček :)

Jdu čekovat letenky...

Doei, L.

Newborn

Toto je ovšem síla, přátelé. Narození.

NAROZENÍ.

Těch emocí, ty instinkty. Je to fakt klišojdní zázrak, ale nedá se jinak. Stačí hodinka strávená s čerstvým otcem. Provazy slz všech zúčastněných. A zítra naživo. Bum. Neuvěřitelný, tohle se asi vážně musí zažít. Něco neskutečnýho.

A máme tu další přírůstek. Nikdy mne upozorňování na nové přírůstky nijak extrémně nedojímala. Teď zcela naprosto, nepodmíněně, do hloubky. Další vliv.

Hezký den, přeji.
Važte si zdraví a života. L.

Daniel

Byla-li bych se bývala narodila jako chlapec, rodiče jméno Daniel dali by mi. Mnohé by se nezměnilo - například fakt, že zvyknuta jsem svátek svůj i narozeniny v jednom týdnu slaviti. Pak ale nastalo by jistě změn nemálo. Pusťme se spolem do malé fantazie...

Danielovi by stejně jako mě let bylo. Jistě dobrý by hudební sluch měl, podle všeho i další sklony umělecké, pravděpodobně však více progresivnější. Tendence všudybylské a nezávazkové, přelétavost s kapicí zodpovědnosti, dobrodružný a mužný charakter jistojistě nechyběl by. Zájem o společenské dění, přesto často nespolečenské chování, zvědavost, nerozvážnost a nerozhodnost, upíjení vína i chvíl prožitku plnými doušky...

Zásadní životní doposavadní chvíle jiné by asi mnoho nebyly, přesto však ovlivňené jinými zdroji. Neměla bych panenku Zuzanku, ale oranžovou tatru svážející písek (jež jsem v onom věku záviděla chlapci ze třetího patra), ani stáj umělohmotných koní různých tvarů,barev i velikostí, nýbrž armádu zelených vojáčků. Pokémony sbírala bych urputněji a na táboře vyhrála stezku odvahy.
První pusa pravděpodobně později přišla by. S tím možná i první kouřový nádech a jiné aktivity podobné. Okruh blízkých přátel by byl rapidně odlišný, přesto nedaleký. Možná bych byla fotbalista.
Vzdělání by se nejspíše příliš nelišilo. Zkušenosti a možnosti však v mnohém. Daniel by byl zbrzděnější, ale za to by nemohl. Měl by ale talent na pc games. Hudební a kulturní vkus tříbil by se rychlostí stejnou. Z maturitní zkoušky praktické odmaturoval by lépe, ze zbytku hůře. Místo Jardy, Honzy a Tomáše by to jistojistě byla Jitka, Martina a Petra.

Fotoaparát by mu do ruk také lépe vpadl. Žel bohu. Vzal by ho a jel. Jel na sever. Po čase rozumném, navrátil by se. Obohacen kulturně i společensky. Byl by rád.

A jsme tam, kde jsme byli.

Mohla jsem se ale taky jmenovat Adéla... Nebo Jack.

Dobrou.

Cash

Bankovky prohnilý!!! Mor a špínu na ně!

Rok

" (...) Halo, tady Lucie.... Dnes je ctvrtek, 7. ledna, dvacetdeset a ja si to sedim v roztomilem podkrovnim pokoji u vypujceneho, stareho, ale pro me naprosto idealniho laptopu. Leiden, Netherland. (...)"

Tak takhle jsem to načínala, 7.1. 2010.

Co se změnilo?
- Uplynul rok a měsíc
- Sedím v roztomilém pokoji v devátém patře, Praha 9
- Laptop vlastní, nový a ideální
- Leiden, Kingdom of the Netherlands

Jen tak jsem si to chtěla připomenout. A nabízí se podněná otázka a myšlenka - Co bude za další rok?

Jaký si to uděláš...

Jak je fajn, udělat někomu radost. Třeba i cizímu. Třeba i malou. Mám z toho potom radost.
Včera jsem potkala dva kominíky, kdo by to byl řekl, v Praze... Sic jsem se jich netkla, doufám v štěstí. Šiklo by se právě.

Čtu jak o závod. Dokonce i nákup nových knih mě poznamenal. Je to fajn. Až mi budete chtít dát dárek, vyberte mi nějakou knihu.

Poslední dva týdny zažívám spousty nového. Ocitám se v srdcích různých firem a společností v rámci pohovoru a kolikrát se nestačím divit! Nejen Praha a formality s ní spojené mi dává další rozhled, ono namrknout do kuchyně různorodých podniků... V jedné nejmenované společnosti dokonce zacházeli s uchazeči tak laxně, že jsem po 20 minutách (dokonce druhého kola výběrového řízení) řekla: "Nezlobte se, nashledanou." - No vážně se nezlobte, ale med kolem huby mi rozmazávali tak dlouho, že jsem z toho byla celá uleptaná. Fuj...

Přesvědčuji se stále, že mému srdci i rozumu nejbližší prostředí umělecké jest. Ale zůstaňme stát na zemi. Nejde o to kolik peněz, dokuď nemám závazky. Nejde o lokalitu. Nejde tolik ani o samotnou práci. Já jsem člověk přizpůsobivý, ale považte, osobně mi bylo řečeno, že musím být superkandidát na danou pozici, abych měla vůbec šanci.. No tak, chtělo by se vám pak do takových institucí? Už z principu...

Každopádně se učím den co den. Welcome to real life. Jo, docela to jde, jaký si to uděláš... A je to tak, ne, že ne!

A dál???

Rodičům

Milá maminko, milý tatínku,

v Praze se mi moc líbí. Jsou tu na mě hodní. Trošku se mi stýská, ale ne moc. Je tu sranda. Bydlíme v moc hezkém prostředí. Píši Vám ze svého pokojíčku, kde mám krásný výhled. Každý den jezdím do centra a potkávám různé fajn i ne moc fajn lidi. Včera jsem si koupila zmrzlinu a malý dárek pro vás.

Mám se moc fajn a těším se, až zase přijedu za vámi. Pošlete mi, prosím, zase něco sladkého, maminko. Marcela mi to všechno vždycky sní, ale já už na ni žalovala. Už to nedělá. Je fajn.

Ahoj, Vaše Lucka

Přiblblý prachy

Přátelé,

trošku jsem si to zúžila aspoň o to, že se soustředím na matičku Prahu. Už jsem se totiž viděla v Seville, tak aby mě to tolik nerozptylovalo...

Rozhodnutí nelehké, za to zásadní.

Začal pravý job hunting. Překvapuju se a nacházím zase nové limity, ale nejen své, především normálního světského života! Sakra, kdyby člověk nezávisel na těch přiblblejch prachách, přesně vím, co bych dělala. Ale závisí a záviset bude.

S chutí do toho.

Proces

Dusseldorf, Sevilla, St. Tropéz ... Nebo Smíchov...

Kdo si má sakra vybrat?

:)

Otázka výběru.

Je to tak.

Má situace, se má tak, že si sháním práci. U rodičů je fajn, ale tak maximálně pár týdnů.

Praha. Chtěla jsem a stále chci. A moc. Ale. Nejde o to, že bych si stěžovala, že nemůžu najít práci. Pracovních nabídek je dostatek, oni si ale mají z čeho vybírat, každopádně jsem přesvědčena, že kdybych se jeden týden snažila intenzivně, hodně intenzivně, v Praze, v případě osobní schůzky být hned k dispozici, za týden či dva něco mám a ještě si můžu vybírat. Otázka ale je - "Chci to?". Celá já.
Je tu totiž ještě druhá strana. Čára. Ven. Je to tak tak jednoduchý, mám zkušenost v rámci au pair, jazykově vybavená a prahnoucí po dalším dobrodružství v neznámu. Je to tak tak tak jednoduchý!!! Právě mi volala maminka z Norska, čekám hovor z Německa. Můžu si vybírat. Otázka ale je - "Chci to?". Celá já.

Tak se mají fakta přátelé. Buďte zvědaví. Nechám vás a sebe ještě chvíli napínat, ale kdo mě zná, nebo spíš, kdo si myslí, že mě zná, ví v tuto chvíli víc, než já sama.

Cheers, buddies :)

Místo toho, abych šla dál, jdu blíž.

"Doma" mi to moc nejde. Kdybych tady aspoň byla někomu prospěšná, snažím se. Ale ten pocit naplnění se nedostavuje.
Praha. Jo. Ale, ale, ale. Táhne mě to zas, táhne. Ven, na vzduch, tady se mi hůře dýchá. Bojím se, že se začnu dusit, potřebuju ale výzvu. Klube se, klube.

Lidi. Bez některých se obejdete, ale očividně oni bez vás ne, jak z toho?
Ven, pryč, utéct. Srab.

Zasraná byrokracie.

Svoboda má taky svoji cenu.

Láska. Ona asi ještě fakt existuje, ale v takovejch prazvláštních formách a neformalitách. Mrška.

Furt řešit co bude, dokola oplzlý otázky. Fakt miluju, copak to na mě nepoznáte?
Jak je to vůbec možný, že se může v jednom malým místečku zmixovat tolik detailů i tolik mega důležitých faktů. K tomu existenční a otravný otázky a jsem tam, kde jsme.

Buď jsi pohrávám s megalomanstvím nebo to prostě uznají až po smrti. Mojí. Welcome.
Pojďme se všichni hromadně uspokojit ať je nám všem fajn ...

BOOM!

New.

Yep, a je to.

Z Holandska do Česka. Boom. Ale jo.

Zpět u maminky, uvaří, postará se, fajn, ale dlouho se to nedá. Vyřazuju věci ze svého starého pokoje, práce tak na týden, ale těch myšlenek u toho ... Vyhazuju. Hodně. Nedá se to. A zároveň "Ach joooooo!!!".

Je mi čerstvých 21 let. Nostalgie, stará zhruba 5 až 10 let mě slušně dostává už teď, co bude za dalších 20 let? Zajímavé na to pomyslet, ale teď je teď, půjde to přirozeně. Každopádně je to ve mě zase mixér a jakkoli se bavím, užívám a blázním, něco někde je ve vzduchu (vzdychu) a já to cítím.

Praha je úžasná. Už aby to bylo.

A dál?