Slib.

Neslibuje. Prostě ne. Už to slovo je přeci hloupý. Slib.

Ale zaslíbila se.

Najednou, tak jistě a beze stopy zaváhání. Bylo to. A bude to? Nikdo nic neslibuje. Bude nebude. Bylo nebylo...

Zaslíbila. Zaslíbila!

Myslela si, že je šťastná, ale vlastně nikdy nepoznala, jestli je to skutečně tak, nebo jestli si to jen namlouvá. Byl vůbec někdy někdo šťastný? Jak dlouho? Být šťastná. To je velká věta. Je spousta věcí, snad i pocitů, co vlastně neexistují. Pro ni. Ale myslela si to. Když ne teď, tak kdy? Zbytečný otázky.
Opakování. Dokola. Dokola na kolo. Jela. Jela za zlatým světlem, ale to ji nedělalo šťastnou. to ne. Možná mělo.
Věřila totiž, že věci, které pro ni neexistují, mohou existovat pro ostatní.

Věřit a slibovat. Co to sakra je? Tak má být šťastná? To ne.

Důvěřovat a zaslíbit. To zní líp. Teď.

To je jak smích a úsměv. To už je moc. Příště...

Smích a úsměv se možná začínají obracet? Je to možný??? Marti?