neděle 30. prosince 2012

Byla jednou jedna kuna, kterou nikdy nikdo neviděl.

Vánoční kuna na konci světa.

Doma je doma, Valenýnka to taky říkala. Taky říkala, že jsou to dva různý světy, dva různý živočišný druhy, jako kočka a kocour a hrdličky jsou samice od holubů. Hodit si korunou.

Nový rok. Další, nic novýho. Žádný rekapitulace, to je zbytečný, jeď dál.
Neprokrastinuj, buď aktivní s mírou, ale buď.
Starej se o svý tělo, jo, každej ho máme.
Nezaobírej se zbytečnostma.
Rozpoznej zbytečnosti.
Druž se se solitérama.
Cherish. Takový krásný slovo, tak si ho přelož.
Nos ponožky z ovčí vlny.
Nejez jehněčí.
Potěš někoho.
Zvedni se.
Zamysli se, jak je to s poctivostí.
Nekrájej život.
Neztrácej se.
Nezapomínej.
Chtěj.
Uč se.

Hlavně ať jsme zdraví, že jo. Ve víně je pravda.

Fotografie se jsmenuje Poslední perníček.

Tak buďte hodní. Šťastní.


Věnováno.


neděle 2. prosince 2012

Malá nedělní povídka o takové sobotě

Kdesi za sedmero kopečky a sedmero kanály v jednom hlavním městě uspořádalo se pár krajanů v shluk a bavili se. Bavili se bujaře, hlučně, s vervou, s pivem a bramboráky. Přesně tak, jak se patří v jejich kraji. Nikdo nemohl být překvapen.
Když kde se vzal, tu se objevil švarný jinoch, ujal se se svým kumpánem podia a začali melodicky vypravovat krásné i prazvláštní příběhy, byť žádné bizarnosti, sem tam o prasečí hlavě či že je někdo hezkej, hezkej, hezkej anebo veleznámé francouzské vyprávění  pod názvem By horse, like a king. Krása, prožitek momentu však nebyl jednohlasý. Řečníků a zpěvníků tu bylo více a nebyl to sborový chorál. Byl to balvanskej neomalenej šumohluk.
Málokdo skutečně poslouchal, jelikož bylo sotva slyšet. Teda vlastně bylo slyšet moc, ale moc všeho a ne moc jednoho, na to je čudlík na pultu. A když se pak vyhrožovalo posledními čtyřmi příběhy, byly skutečně čtyři, i přes pětiprocentní protest.
Co následovalo, drazí a milí, bylo lehce surreální. Baviči se dál bavili, o to nic, ale zbylých pár procent krajanů, jakoby zahalil zvláštní dým. Voněl jako bylinka a omamoval jako lesní víla. Linul se mezi krajany, do nich, ven a zase dovnitř. Ten ódér byl jak Brno.
Jinoch připálil cigaretu krajance, tak jak to má být a sám trval na tom, že nekouří. Simuloval při tom pomocí nonverbální komunikace skutečný úkon kuřáka, což ho samotného lehce rozesmálo, až se ztratil v příběhu. Kumpán byl vždy opodál, byť neméně v pozornosti okolních okolků. Valil oči a ukazoval na klatováky, byť sám od Komety.
Sem tam přičundroval nějaký ten brat, či jiný příslušník a zase se všichni bavili. Tlumočili si navzájem, protože občas mogen we ook gewoon Nederlands praten maar dat hoef niet de hele tijd.
Kam se ten zázračný dým posléze vypařil povědět neumím, jelikož nám ujel vlak, ale to nás vlastně zlehka probudilo, někdy totiž jdu po ulici, zastavím se a nevím vůbec nic. Vůbec nic.
Slepice ani kouhoutek tak jak je známe v téhle zemi za devatero lesy nežijí. Všechno je tu about love.

Peace and Love, někdo říká třeba.

A jestli neumřeli, žíjí dodnes.

sobota 24. listopadu 2012

Moje listopady

Listopad, skutečně listí padá a já pořád zabouchlá jak okno v Holandsku. Zabedněná, na půl v novým levelu a s klíčema. Za chvíli prosinec, nejzajímavější měsíc a 23. Zítra jedu do Rotterdamu a za týden do Amsterdamu, tak na mě myslete :)

  *Přesně před rokem jsem byla zabouchlá jak klíče v autě a hledala jsem si nový klíče. Od kola, od bydlení a od dalšího levelu a pekla jsem svý první sušenky a pila svůj první Jenever.
   *Před dvěma lety jsem byla tady, ale blížila jsem se zas tam, ku Praze. Vůbec jsem nebyla zabouchlá a těšila jsem se na novej level, kterej je dneska starej jak Metuzalém.
   *Před třemi lety jsme rozmontovávali a rozprodávali drahocenou půjčovnu, kde jsem dva roky přendávala DVD z obalu do obalu. Dodnes si pamatuju tituly i lidi pod číslama. Skvělý období, skvělá práce, skvělý Pecky!
   *Před čtyřmi lety jsem se rychtovala na maturiťák, blbla s Vévou a smála se Lennonovi a pomalu jsem se odzabouchávávala
   *Před pěti lety jsem byla zabouchlá jak při průvanu, těsně před plnoletostí a plná zvědavosti i chmur.
   *Před šesti lety jsem nejspíš divočila v Roxetu a jestli se dnes za něco stydím, tak právě za to divočení, byť tenkrát se to tak patřilo.
   *Před sedmi lety jsem byla zase zabouchlá, o něco míň a o dost hloupěji, ale jo, začala nová etapa na střední škole a já ze sebe dělala to, co jsem nebyla.
   *Před osmi lety jsem přestávala být dítě a koupila jsem si první tanga, který jsem jako dala kámošce, ať mi je dá k Vánocům a já to pak nemusím vysvětlovat mamce a taky v rámci přípravy na střední jsem kreslila, malovala a modelovala nejvíc ever a dost možná taky nejlíp.
  *Před devíti lety jsem se vzpamatovávala z táborový lásky a představovala si lásku s joudou z 9.A. Taky jsem se vzpamatovávala z návštěvy Ameriky, jež byla strašná bomba tenkrát! Zlatý to časy.
  *Před deseti lety (teď dlouho tápám v paměti) si myslim, že jsem si koupila první podprsenku, z výprodeje v M-klubu, která mi nikdy samozřejmě neseděla, ale bylo to tenkrát hustý, že už mi měla co schovávat!
  *Před jedenácti lety jsem si četla knížku "Děvčátka, na slovíčko" a schovávala ji před mamkou v kočárku na panenky.
  *Před dvanácti lety jsem ještě lítala po nemocnicích a doufala, že už je to pryč.
  *Před třinácti lety mě začal bolet pravej kotník, jež mi byl dán do sádry a to byla zásadní chyba, která zapříčinila ten příští listopad.
  *Před čtrnácti lety jsem si nejspíš ještě pořád hrála s koňma s Evičkou z druhýho patra.
  *Před patnácti lety jsem lítala s klukama ze statku po poli a předstírala, že řídím traktor.
  *Před šestnácti lety jsem byla s tátou na lovu vánočního kapra, kterej byl posléze měsíc v mrazáku a pak den v nálevu, a kterýho jsem podle taťky vytáhla úplně sama!
  *Před sedmnácti lety mě brácha a ségra učili psát, abych mohla sama napsat Ježíškovi. Uměla jsem přečíst jedno slovo - oko a to tak, že O K O (čti písmeno po písmenu).
  *Před osmnácti lety jsem se chystala na svoje čtvrtý narozeniny a už fakt nevim, co jsem si přála. Možná barbínu s mořským ocasem, kterou jsem viděla u Péti (a kterou jsem nikdy nedostala).
  *Před devatenácti lety se mnou byla mamka doma, protože jsem měla ustavičnej zánět průdušek a víc si nepamatuju.
  *Před dvaceti lety si listopad vůbec nepamatuju.
  *Před jednadvaceti lety taky ne.
  *A před dvaadvaceti lety jsem  se nechala vyfotit jak sotva stojim, což se dnes po těch letech dá lehce zopakovat :)
  *A před třiadvaceti lety byl SAMET, já v bříšku a moje mamka v nemocnici.

Mé listopady.

neděle 28. října 2012

Runaway

Jmenuje se to Runaway. Člověk aby furt od někud někam zdrhal. Zhora dolů et cetera. Si myslí, že ví, v čem je haromonie, ale najednou strach ze ztráty tý harmonie jí vlastně úplně ničí. Jak se zbavit strachu?

Fuj.

neděle 21. října 2012

Jak hluboko

Zdrcená si sedla. Zatmělo se jí z toho před očima, vlastně skoro před celým životem, na vteřinu. Vědomí se skoro ztratilo, ale zanechala si pud sebezáchovy. Jak snadno se dá přivodit tahle úzkost a nemohoucnost, pocit ztráty, zrady, bezcenosti.
Hned na to přijde vztek. Nemuselo se to vůbec stát, nic z toho, držela-li by se morálních zákonů a on vlastně taky.
Člověk si pak uvědomí, jak je to celý křehký, že už nepomáhá ani nedělání si scénářů a domněnek. I ty domněnky totiž nešly tak daleko jako tahle nemorálnost. Řekla si, že už to nikdy neudělá, ale pokolikáté už? Protože z kopců se jednou musí dolů.
Doba vychladnutí emocí je relativní, jizva zůstane a je na ní, jak se bude starat o to, aby byla co nejtenčí, ba úplně zmizela. Je to vlastně o sebezapření. Je to prasárna.

Tak jak hluboko??? Sama byla překvapená tím zatměním, snad se to dá svést na ranní nevolnost, ale ještě to do toho. Jak hluboko člověk vidí? Jak hluboko se nechá drtit? Je to překvapující, nejvíc pro ni, další pecka, která snad časem posílí a nezanechá tak hluboký jizvy, jsou to pecky furt, snad dělají člověka skutečně silnějším, ale než se tak stane, je to peklo. Byť vteřinové.

Tak se vrátila do ložnice a čekala. Bolelo to. Slz už bylo dřív dost, nějak na ně není prostor nebo čas, jak se tak s blbou oblibou říká. Zahojí to on? Nebo to rozpáře?

Je solitér.

Bolavej, někdy šťastnej, někdy hloupej, často na facku, ale snad právě ta probouzí.

Fackujte mě!!!

pondělí 15. října 2012

Město balkónů

Ty vole, to jsou žvanilové, furt něco drnčej ty Španělové, zlatá holandština.
Tak si jdu vymuzejnit mozek do Del Prado. Spíš než Titian mě zaujme blbec v ňúbalanskách. S otevřenou pusou tam čučí na Rubense, v ruce pádlo, co mu do ucha šeptá kdo to byl, ten Paul Peter. Kdyby aspoň tu pusu zavřel.
Venku obrovský domy a ještě větší stoproudý ulice a největší portréty mistra Dalího. Nad těma ulicema visej všude, všude si představ balkóny! Na nich nikdo a nic není. Jen kachličky, zdobený zábradlí a slunce svit. Střechy nejsou vidět a nad nima se tyčí megasochy, černý koňský spřežení, jen skočit na protější pětipatrák!
A pak je tu ten zvuk semaforu pro pěší, to si člověk připadá jak někde ve Star Wars, pjů pjů pjů pjů pjů... Ne! Jak videohra z devadesátek! Takový ty rakety...
Slunce tam přes tu výšku domů nesvítí do ulic, v říjnu už to byla docela škoda, v červenci asi ne.
Šok byl, když jsem si uvědomila, že kdybych dala almužnu ve výši jednoho eura každýmu somráčkovi a beggarovi na Gran Via, tak dojdu dolů k Bance švorc. Fuj.
Palác fajn, druhej palác taky fajn, náměstí dobrý, druhý náměstí taky dobrý, plaza, palacio, plaza. Ale žádná Eiffelovka, ani Bridge.

Takže maminko, tatínku, z Madridu se mi nejvíce líbil EL GRAN MASTURBADOR!

středa 26. září 2012

Čím víc možností na výběr máme, tím méně jsme ve výsledku se svou volbou spokojení

Zase čtu náhodný příspěvky z ranýho dějství tohodle blogu. Jej, je to síla, ale jinak to nebylo. Moc se nezměnilo, jen jsem starší, byť jen o 2 roky. Ale i to říká hodně.
Já prostě mám talent na slova.
Jednou je toho tolik, o čem psát, jak psát a komu to věnovat, ale nic nejde nějak pořádně dokončit. Asi právě z toho důvodu, kolik toho je. Nikdo na mě nespěchá, já sama. Zároveň.

Jak bylo někde nedávno řečeno - Čím víc možností na výběr máme, tím méně jsme ve výsledku se svou volbou spokojení. 

Já prostě nechci, aby mě z ničeho nic začlo pálit dobrý bydlo. Nechci dopadnout jak Julia Roberts v Eat, Pray, Love. Je to až nechutný, jak jsme rozmazlený a co všechno nám dává impulsy, že je tam někde jinde něco lepšího. Jasně, je fajn mít na výběr, ale ty vole, wake up!

Ale ne, dnes už žádný hloubky.

 Jdu pohladit vypůjčenýho psa, v teplákách ho o půlnoci vyvenčit. Taky mě sere, že je ještě v 8 ráno tma. To bych vraždila, kdyby za timhle stál nějakej člověk. 
Venku potkávám hlučný puberťáky a vždycky si říkám, jak je otravný, že se neuměj chovat. Za prvý, já jsem byla úplně stejná a za druhý zjišťuju, že si vždycky říkám, joo 12, 15, 17, ten věk si živě pamatuju, ale ono se to začíná nějak vzdalovat. Dvanáct mi bylo už před deseti lety. Deset let. To mi bude 32.

Jsem z všech těch tématickejch článků a blogů teď tak zblblá, že píšu, co mi do mozku vleze. Chci jednou nebo dvakrát vydat knihu. Chci taky napsat o půjčovně, o Woods, o Nikol, o Praze, o vypůjčeným psovi, o EC, o Mejtě, o tom, když mi bylo 12, o Evě, o eMku, o Mirkovi a o Aleně.

To zní jak shopping list.

A tak píšu, začnu a přeskočím a skončím tady, dělajíc si seznam toho, co chci napsat, přitom vůbec nevím, co chci.

Začíná zima, eeew, nevím, kde mám šály. Loni jsem touhle dobou začala jednu plést, ale koukám, že je to nepravidelnej zkušební kus, širší než delší a šála nikde, stejně jsem to už zapomněla.

Beru vitamíny s vírou, že se mi viry vyhnou.

Jo, vlastně jedna věc, na co se těšit, jedu do Madridu, jen tak, jak loni Paříž, tak teď tohle, snad tam bude teplejc a víc svítit puchejř.

A pak zas Vánoce a domů! Domů.

No nic, jdu teda s tim psem a spááát, poněvadž jsem kantáre. A furt je tma.

L.


úterý 11. září 2012

Novej, jinej

http://hojna.blog.respekt.ihned.cz/

úterý 24. července 2012

Osmnáct králíků

Bylo mi osmnáct a horko. Červenec svítil a o slunci nebylo pochyb. Jela jsem tenkrát na první návštěvu k Jeho rodičům, k pozdějšímu zjištění, k celé rodině (vesnici). Rovnou celý víkend, proč ne. Já prázdniny, On dovolenou. Nažhavil motor pod sluncem rozpálenou kapotou a čau. Trápila jsem se, nešlo to obejít. Takže žaludek na vodě. Cesta trvala slabou hodinku. Hodina od bodu zlomu. Zlomek z té nervozity byl příjemnej, ale pro tenhle pocit nemáme slovo.
Příjezdem vrcholí nevolnost a očekavá se uvolnění.
To přichází.
Jsou milý, tata je toš tata a mama je přísná, ale slušná. Takže ruka, dobrý den, sednout, zeptat se s čím pomoct a sedět. Než mama narychtuje knedlíky, On mi ukáže okolí, kde vyrostl a kde si natrh kalhoty.
Vlastně dobrý, mama mi vyká, VYKÁ! No, jak chce, chudák já, holka sotva z dětsví venku. Takže jídlo, večer u telky a procházka, to by šlo. Vesnička jako každá jiná, každy si příbuzný, krví či manželstvím. To mi mělo taky smrdět už tenkrát. Takže stréc Kaja, stréc Fanda a tuhle stréc Miro. Pak už jsem chtěla jen spát.
Ráno mě probudilo pískání, neznámý zvuk nevlídného tónu, ale nedokázala jsem říct, jestli je to telefon a nějaká sranda nebo snad někdo morduje králika. To je probuzeníčko!
Prošli jsme se ještě na druhou stranu, ale na poledne se chce každej schovat, bylo nám na chcípnutí. Stejně jako tomu králíkovi, co babička servírovala k obědu. Tak to už mi smrdělo hodně.
"Pavliku, chceš ledvinku? Tento byl takové pořádné, ostatní králiky stojou zatim za prd."
Pavlik si vzal ledvinku a já kapesník, předstírajíc rýmu, schovávajíc bledost.
"Ale snad ses nám tady nenastydla, takové šikovné děvče! Dej si, tu mám pálenku, ať se spravíš, taká chudá."
Vymluvila jsem se tenkrát snad na chřipku nebo angínu, co jinýho, vyslechla jsem si pár vtipů o těhotenství a přemluvila jsem Ho odvést mě domů. Moc jsem se všem omlouvala, ale nešlo to. A nešlo to ani doma.
Máma mě totiž přivítala upečeným králíkem.
Jeho máma už mi nevyká, babička už nemorduje králiky a teta mi už neříká jménem Jeho bývalé. A nebo možná mordujou, vykaj a přejmenovávaj, ale už ne mě, já totiž králíky nerada.

pondělí 11. června 2012

Different dream



Sometimes you believe in echoes
Before you go to sleep
Day alternates with night
Reins you put to hands of someone else
Midnights resolution
Drags away the silence through the darkness
Before the time of sleep
Gently takes you away
With head down
You just pretend
That underneath eyelids
You dream different dream
Where you, either me, are not in
You want to escape from captivity
Midnights resolution
Reminds itself with silence
Before you fall in armful of dreams
With head down
You just pretend
That underneath your eyelids
You dream different dream
Where you, either me, are not in
You want to escape from captivity
Why do you pretend different dream
You give way to echoes
When you have me by your side
Why the day alternates the night
When you miss the warmth
It‘s leaving you
With only one second
You change the fate of both of us