30 vět, který mě před porodem serou

Kamarádi,

tři týdny do termínu a je mi furt skvěle, věřte nevěřte. Ráno pes, vymýst krb, zatopit, uvařit, vyprat, uklidit, vytřít... Teď cukroví... Občas lehnu, přivítám návštěvu nebo jdu nakoupit, ale rozhodně nesedím s knížkou den co den na gauči a nenavlíkám korálky, ani nečumím po stopadesátý na Zoufalý manželky, jak jsem si myslela, prostě mě to neba. Dítě se roztahuje v celé dutině břišní, občas mě poškádlí až u švu trička, nevěřila bych, že tam dosáhne, ale beru to jako pozdrav. Nebolí mě v kříži, neotékají mi nohy, netvrdne mi břicho, nemám poslíčky, mám co na sebe, nechci to mít rychle za sebou a jen se nevalím. Sama se divím. (Ale tohle vás až tak nezajímá, zmetci, chcete drama, tak snad vám ho nedám :))


Chci dnes shrnout několik vět, co mě serou. Jsou to takový ty řeči, co se tradujou prostě jen proto, že se tradujou. Já se pokouším se zamyslet než vyslovím něco, co se opakuje až moc často a je nějak děsivě univerzální. Většina z těch vět u mě neplatí, neprochází a prostě mě nudí a nevím co na ně odpovídat, jelikož se nechci dostávat do křížku. Kamarádky, mami, neberte si to osobně, myslím, že mě znáte dobře. Ale tyhle řeči nepotřebuju ani já, ani vy.


1. "Poslední měsíce, to už se budeš jenom kutálet."
 - stručně, nebudu

2. "hlavně ať to máš rychlý."
- já si spíš přeju mít to vědomý

3."A až tě budou nastřiohvat/šít, tak to už ti bude jedno."
- třeba nebudou a třeba nebude, připusť to

4. "To si pohlídá tvůj doktor"
- ne, to si radši polídám sama, díky

5. "Otec u porodu? hm, to není přirozené."
- usmívám se, nechala bych to na něm

6. "Musíš se pak kousnout a přetrpět to."
- nemusím, a to nepatří jen k porodu

7. "Nevíš jaký rizika můžou nastat."
- nevím, nerada bývám ustrašená, to nepomáhá

8. "hlavně si pročti nějaký diskuze!"
- ok

9."Radši si nečti žádný diskuze!"
- tak co teda? Mně to baví a docela se u toho nasměju"

10. "Bereš kyselinu listovou/železo/femi cosi?"
 - ne, jím špenát, piju kopřivu a sjedu i umový medvídky, když je potřeba

11. "hlavně dej dudlík od začátku!"

12. "hlavně nedávej dudlík!"

13. "Dej si pozor, venku je zima/sníh/náledí/medvěd..."
- mami, strach je brzda (budu stejná, když teď budu máma?)

14. "Nic pěknýho ten porod, strašný, děsný, umírala jsem, v životě už nikdy víc..."
- jak chceš...

15. "Už aby tady mimino bylo."
- ne, ještě tady ani není a už mu do toho mám kecat?

16. "To tě pak budou bolet záda a už nebudeš vědět jak si lehnout, jak se zvednout, jak si zavázat tkaničky..."
- nebudou bolet, budu vědět (díky za každý nový Márův kastl, který používám jako stupátko pro zavazování tkaniček)

17. "Jak se bude jmenovat?"
- "Neeeeeeee, tomu nemůžeš udělat!"

18. "Kdy máš termín?"
- to mě zas až tak nesere, ale 1.1. by si lidi mohli zapamatovat :)

19. "Už máš výbavičku?"
- Ne, vozit se bude v nákupním košíku, oblíkne ustřiženej rukáv a utírat ho budu listím

20. "Na vyvolání (jak řiká moje mamka - vyprovokování) porodu dnes už není nic špatnýho."
- je, je to provokace, ale nerouám se

21. "Skořici/zázvor/hermelín bys v těhotenství neměla..."
- ten bůček na slinivku bys ty taky neměla

22. "Měla by ses šetřit."
- strejček Skrblík by měl šetřit

23. "hlavně si teď naspi, pak se ti to bude hodit!"
- no tak já nevím, uznejte sami... - najdi smysl věty

24. "Budeš ho nosit, krmit, bude v kočárku, budeš chodit ven každý den, jak budeš chodit se psem, jak budeš vařit, když ho chceš mít v šátku, co když bude namrzlo, co když na planetu dopadne meteorit  ...?"
- co by kdyby, až to bude tak to bude :)

25. "Taky ho někdy nech vybrečet, děti brečí a neví proč."
- nemám mu teda přidat, aby měl proč?

26. "No počkej, změní se všechno, už nic nebude jako do teď" - vážný až výhrůžný veledůležitý tón
- aha

27. "Zvládli to jiný, zvládneš to taky"
- smysl, individuální přínos?

28. "Neboj, ven vyjde tak jako tak."
- toho se fakt nebojim

29. "Až ho budeš držet, na všechno to peklo zapomeneš."
- nebude to peklo, na to nezapomeň ty

30. "A kdy bude druhý?"
- trapas


Nikdo nevíme, co a jak bude, možná jsem pro někoho naivní, ale já se radši soustřeďuju na to příjemnějsí jakkoliv to zní pateticky. A to zcela upřímně. To totiž samo.
Moc ráda si vyslechnu příběhy okolí, ale neberu je za svoje.
Pozor Ezochvilka: chci se naladit jen sama na sebe a na miminko, nechat věci plynout a přijímat vše co přijde (i kdyby to měl být císař nebo ten meteorit, medvěd a tak).

Jo a poslední rok mi na noťasu nejde klávesa h a g. Tak mi to klidně natřete až to objevíte (trapně kopíruju a lepím to před publikováním, díky).


Díky čau,

Bio eco vegan raw
Lucie mamáááá uuůůůůuuu
(Jo Bohemian Rhapsody bylo krásný)

Těhu update na blogýsku

Tak mám novej zub a poznatky.

Říjen byl celej o doktorech, zub, srdce, zub, břicho, srdce, břicho, srdce... Jak vyrobit pacienta?

Je 8. listopadu 2018, začala jsem 8. měsíc těhotenství, docela dobrý. Mám ráda návštěvy, který dovezou zimní bundu, která našemu babyboyi bude v červenci. Né, jsem vděčná. 
Myslíte si, že se doma nudím? Nechápu. Pochopte vy, že pokud si chcete skutečně oddechnout, pokud máte plný zuby práce, pokraj vyhoření, nepomůže vám týden dovolený. 

První dny doma - co mám vlastně dělat?
Další dny doma - co mám dělat dřív?
Další dny - co skutečně chci dělat?

Chodím brzo spát a brzo vstávám, procházím se i 3 hodiny denně (Dex je nejšťastnější pes v okolí), peru, želím, vařím, peču, velebím a hnízdím, maluju, píšu, nakupuju, čtu, tvořím, medituju, ale i sjíždím zeď na facebooku, srdíčkuju fotky na instagramu, shlížím vlogy a rozhovory na youtube, cvičím (málo), jím (hodně), komunikuju nebo třeba hladím psa, házím mu kaštan, zpívám si s Freddiem (Dont stop me now with lyrics), přijímám návštěvy, beseduju s kámoškama u dortíku, řídím auto (!)... Jednoduše idylka, která jistě vede k osvícenýmu porodu, šestinedělí i celýmu životu, je to tak?

Už se vidím, jak si tady za zvuku meditační hudby navlíkám korálky, ladím se na kliďase babyboye a za rok po těch korálkách šlapu, hledám nezkrotnou šelmu (dítě) a bojím se podívat do zrcadla... No ne, znám se, bude to zase zlatá střední, jako vždycky.

I ty idylický dny jsou vyváženy stresem, neboj se nic. Třeba když sedíš v Nemocnici u Sv. Anny v čekárně kardiologie, ty s břichem a plný židle 60 plus a slyšíš jak se přebíjejí počtem infarktů. Čekáš tři hodiny a pak tě nejtrapněji vyvolávají ampliónem: "Bakalářka Písaříková, dveře číslo čtyři." - Dědové čuměj, páč znají akorát tak bakalářský povídky. Trapas, když se zvedám já. Srdce bije, mám teď dvě totiž. Mám i dva mozky, ale neptejte se mě na trojčlenku.

A včera mi braly dvě jinak schopný sestřičky krev snad ze zápěstní kůstky... Já nevim, já ty žíly vidim prostě, nejradši bych jim to ukázala a něco si před nima šlehla. Utěšovaly mě jako prvňáčka a navrch mi doktor nabídl kokino, divim se, že mi nedal omalovánku.

Ale babyboy je hlavou dolů - už týden jsem to cítila (Ale Luci, to nemůžeš vědět...).Vím. Ale nevěděla jsem, že má už přes dvě kila, já přibrala sotva osm, tak nevím, kde je mami těch slibovaných dvacet až třicet, jako měla sousedka?

Pár týdnů a je to.

Jsem druhý den oficiálně na mateřské dovolené. Dovoluju si toho docela dost, no dovol? No prosím.
Dovol si taky, stejně víš nejlíp, co je pro tebe nejlepší, tak na co čekáš? Bez "ale" a bez "jak".

Nike. Just do it. Za chvilku budem dojit.
Radši jdu, čau.

Biomatka Písaříková
gumový medvídek je mňam

Takový bezzubý těhotenství

A co se nestalo...


Já, která se lítostně usmívám nad příběhy těhu blitek, nateklých kotníků, žhavení žah, bolení v bedrech a nevím nad čím vším, co ještě trápí všechny snažilky... Pak jdu, omdlím a zlomím si zub. Politujte mě.


Ne, foto nebude. Ale klidně se stavte a doneste mi nakrájený jablko.


'Jejejej, paní Písaříková, to je teda nadělení. A ten hematom na bradě, ret prokousnutej...'


'Jo no, to se spraví, zahojí, hlavně, že břicho je cajk.'


Asi 4:30 a jdu stabilně čůrat. Po chvilce rozdýchávání si já blbec řeknu, že by bylo nejlepší dojít na gauč a lehnout si. Dva kroky a zube jedničko, ahoj! Máru vzbudí pecka a dnes cením jeho klid, když mě zvedá a utírá krev na dlažbě. Ihned vím, že břicho je cajk, ale stejně tak rychle cítím, že nemám zub a to není možný, tohle se mi nestává... Brní mi hlava.


Zní to skutečně hůř, než to teď je, ale beru to jako červenou stopku od těch ranních fofrů, kdy se spěchá (za čím?). Nebolelo to tak, jak si představujete. Nejblbější byl snad ten ret, ten pitomej křivej zub ho ještě před bodem zlomu stihl prorazit, proto krev a proto tři dny brčko. Vypadala jsem jako kanadskej hokejista nebo jako reklama na tísňovou linku domácího násilí.


Jsem doma. Zneschopněna, byť schopná. Peru, želím, venčím, vařím. Žienka domáca.


Co mě na tom všem štve ale nejvíc (teď přijde hluboký poselství) je, že vás doktoři začnou děsit domněnkama a diagnozama a posílat z jednoho oddělení na druhý a to mě fakt neba. Protože kdo hledá, najde. Takle se vyrábí pacient.


A tak se ani nenaděju a už ležím nahoře bez, v kalhotech s těhupruhem přes břicho (vypadám jako Obelix) na oddělení kardiologie. Sestřička milá, vůbec nevím jak jsme se dostali ke kojení a prsům jako pytlíkům. Pan doktor přichází až v této fázi a tak dřív než můj obličej vidí moje, ehm, kozy.


Nalepený kolečka na hrudi mi pravidelně odpadávají vinou vlivu diskuzí na internetu s radami typu: 'Mazat, mazat, mazat, jinak strie, strie, strie!'. Jak jsem jinak hrdinka, ultrazvuk srdce mi teda nebyl vůbec příjemnej.


'Ale copak, kope?'


'Ne spíš mě tlačí ten váš neomalenej ultrazvuk, ale jelikož jsem hodná holka, držím.'


Na neurologii už jsem byla loni v Brně, to byl velkej zážitek o dva články nazpět, zubař je minimálně na tři návštěvy a gynekolog už je můj nejlepší kámoš.


Vězte, že mě nic nebolí a že se cítím dobře. Bylo jen potřeba trochu zpomalit.


Teď, když modřina na bradě už vybledává, plním šuplíky dupačkama a pouštím si starý díly Čtyři v tom. Čekám, kdy mě jebne a založím si účet na Modrým Koníkovi. Kdybych z toho jó zblbla, přijďte mi to na férovku říct, ať vás jako správná bio-eco-natur-matka, těhulka, snažilka, látkovačka (...) můžu bezmeznou sílou internetových argumentů vyfakovat.



Srdíčka a sluníčka.

Jsem TĚHOTNÁ! Exkluzivně, víme první, ŠOK! Zpověď:

Je to tak. 

Díky všem mužům, kteří dočetli až sem. Ahoj.

Možná se to ještě k někomu nedoneslo, takže přivítejme velkoúžasnolepého krále Jelimána... Hurá ajeto.
Jak to přišlo? Samo. Tělo ví. Chvíli jsem to brzdila (práce, víc práce, bydleníčko), ale v jednu chvíli si prostě řekneš, že jo, stejnak to bude trvat a přesně v tu chvíli, kdy si ostýchavě říkáš, že si třeba příští rok umíš představit jakože už porodíš, tak uslyšíš: „Ták, pani Hojná, termín by byl 1.1. 2019, ano?“ - Ehm?

Tak jo.

Ale ještě předtím to byly jen dvě čárky: „Fakt jo??? Tak to je hustý, Lucieee!“ - Musim to někomu říct a nevim komu! Nechce se čekat až kdoví do kdy, nerada tyhle předsudky... Rodina je rodina, takže už to ví, je velmi potešující a povzbuzující vidět tu radost, kterou okolo sebe najednou mám, doporučuju.

A jedem. Květen, nemám chuť k jídlu, to vůbec neznám!!! Odmítám brambůrky i čokoládu. Piju Colu, fuj, nechápu, ale poslouchám... Náš novej kámoš měří 3,6 milimetrů. Nebaví mě o tom mlčet, ale mlčim.

Červen, pomalu to úlevně oznamuju, jezdím na kole, ale tak nějak spíš jako paní starostová, žádný lesní treky, dojímá mě živá hudba, mám papír, že je vše tabulkový, a tak oznamuju v práci. Asi po dvou letech jím pořádný maso a to hned hovězí burger, co že? Poslouchám... Letím do Holandska a poprvé ve vzduchu i v tomhle stavu se soustřeďuju jen na to nepoblít se. Zvládám.

Červenec - Marek přibral. Já ještě spím na břiše. Celý život jsem zvyklá maskovat problémový partie a teď jako co to má bejt... V buse mě ale ještě nepouštějí sednout. Tak stojím.

Srpen, vedra snaším velmi dobře, hůř už to jak se mě na to každej ptá. Ranní procházky se psem! Nepotřebuju ani hned po probuzení piškot, jak radí na emiminu. Jo a vzali jsme se, natajňačku, nějak jsme se jednou na gauči na tom shodli, a je to fajn. A tak jsem si říkala, že je ten správný čas vrátit se ke psaní. Dozvídáme se, jestli to bude Kazimír nebo Kazimíra. 

Zaří, kdyby naše dítě mělo jednou vést nějakej kroužek, byl by to Večerní kurz tance na močáku. Kick-box bude za pár let asi dobrej kroužek. 4.9. mi poprvé natekl kotník!!! Jupí! Žáha je jak dráha do pekla, v buse furt stojim, hladím si břicho a nic, zmetci brněnský.

Břicho je znatelný, začínáme tedy 7. měsíc abyste věděli, vy zvědavci, i po hodinách nepřetržitýho jezení na svatební veselce jsem nepřibrala víc než je nutno (doporučuju! tělo zpracovává, makám i když sedím :)

Pro fajnšmekry - 27. týden. Počkat! ... Jo.

Jde to i bez blitek a bolesti zad, bez olizování stěn, bez nakládanejch okurků a čokolády, bez sledování Malých lásek, bez rad bezradných mamin, bez Femibionu, bez diskuze.... Nejde to ale bez vědomého rozhodnutí a přijetí všeho tak jak to je, bez lásky (och, klišoidní) a bez burčáku.

Jsem teď znalec, ptejte se!

Vaše biomatka Písaříková
srdíčka a sluníčka