Já ty rychlíky miluju. Kupéčka jsou něčím magický, zpoždění nezpoždění, výluka nevýluka.
Nastupuju v Chocni, čtvrteční ráno, hodina a půl přede mnou, v plánu literatura do školy, úkol, co mám za dvě hodiny odevzdávat. Po cestě bývá čas a klid...
'Dobrý d...'
-'Jé to su rád, že tu aspoň nebudu sám, že, pote, prosim...'
Vybrala jsem si kupé, kde seděl starší pán s velkým červeným kufrem. Nestihla jsem ani pozdravit a bylo mi jasný, že ten úkol nedodělám.
-'Kam jedete?'
'Do Skalice, vlastně né, dnes rovnou do Brna,' říkám.
-'No a já jedu do Skalice! Hehe, já su z Boskovic, víte?'
Jako děcka, já přestávám věřit na náhody. Jak jsem si před pár lety tvrdila do kapsy, že všechno je náhoda, že všechno je jen obří náhoda a v sekundu se mohl člověk jen obrátit a všechno mohlo být jinak. Že kdybych se tenkrát dala doleva místo doprava, stačil jeden klik, správná sekunda, správnej růžek... Ani k tomuhle Tondovi jsem nemusela přisednót!
Já nevím...
Po vyjímečném středečním večeru, kdy jsem se sešla s lidma, co mají vztah k cestování, vyslechla příhodu o vyhoštění z Austrálie na Singapur, o nepálský pohostinnosti a o balení kiwi na Zélandu potkám člověka, co přiletěl z Emirátů a z kapsy mu ještě čouhá arabskej ubrousek. V Chocni. A dokonce jsem ho neviděla poprvé, jak se posléze prokázalo...
'No, já teď taky bydlím v Boskovicích,' říkám ještě tak poloopatrně, spíš v tom smyslu, že je to docela náhoda. Haha.
Upřeně na mě začne civět - 'Počkejte, počkejte! Budu hádat, určitá podoba...'
'Tady vás musím zastavit, já v Boskovicích bydlím, ale pochazím tady odsud.'
Aha moment. Spíš ještě ze slušnosti se ptám, odkud jede s takovým kufrem. Nevypadalo to, že z Pardubic.
-'Nó, z Prahy z letiště, před pár hodinama jsem přilétl z Emirátů. Já tam už jednó byl, ale jen na týden, tak jsem si to teď prodlóžil. No parááááda, ukážu vám video, ale mám nové tablet, tak to s ním moc neumím a mám jen třívteřinový video z té nejvyšší budovy v Dubaji, tam jsem teď byl taky asi potřetí.'
Zcvrklej, šedivej, atleticky šlachovitej až útlej, Nike kšiltovka, věk kolem pětašedesáti, důchodce a vytáhl tablet, přisedne si vedle mě a ukazuje třívteřinový fotky. Říkám, že to je vlastně dokonalý takový vidějíčko a že bohatě stačí že jo, při představě, že mi tam dvacet minut pouští video, kde se otáčí na ochozu obří budovy někde v Arábii.. Prý to posílál kámošovi do Ameriky, aby taky viděl. A prý tam byl sám, tak nejradši cestuje. Když se naposledy nudil, spočítal všechny své lety v životě. 81. Cestuje ale teprv od roku 1999, Za komanšů vedl prodejny s potravinami, pak si otevřel nejspíš svoje a rozhodil sítě po světě.
Něco z toho mu muselo dost vynýst.
Jen se rychle mrknu na telefon, kolik je hodin, nechci být nezdvořilá.
-'Ale já vás nechám, šak vy máte zprávy, řešení. To je ajfoun?'
'Jako student zrovna teď nemám třicet tisíc, ale na Lenovo si rozhodně nestěžuju.'
-'Tak to vám teď něco ukážu, to vás potěším.'
Čekala jsem, že mi daruje ajfoun, ale vytáhnul černý pouzdro a z toho svý černý Lenovo.
Předtím měl jeden telefon sedm let, ale už to prý nešlo dál. V Emirátech mu bylo příjemně, je tam spíš vyšší vrstva a tamější obyvatelé jsou fakt movitý, podle jeho slov vědí, co chcou. Ptá se mě, co vlastně dělám, já že studuju nizozemštinu.
-'Jéé, to mám sóseda, Holanďana, pak ještě Belgičana a Francouze, to jsou hodný kluci!'
Říkám si jestli bydlí v Lucembursku nebo co a on že má barák na Floridě. Koupil ho, když byl dolar za třináct korun. Ten pán mě začíná zajímat, hehe. Musel se odtamtud letos vrátit na jaře o něco dřív, protože mu umřel brácha a on po něm tady zdědil barák, v kterém se provozovala sezónní hospoda, tak co měl dělat, zásoby na léto už tam ležely, tak to přes léto provozoval a točil pivo Pepíkům. Pak má ještě dům tady na Sedmnáctce, pronajímá ho Vietnamcům, ale těm zavřeli bistro kvůli dvěma bobkům. A rád hraje tenis, takže tam občas bývá. Začíná mi docvakávat, že jsem ho tam asi jednou viděla. Připomínám se a on se hned rozvzpomene, že tam chodí kluci a my jsme se na ně chodily dívat, jednou i s kočárem, no asi jsme se už viděli, kdo ví, svět je malej. Prej jsme mluvili o Americe...
Co dělá přítel, ptá se, jestli ho třeba zná, říkám, že v nemocnici, jestli byl někdy na masáži.
-'Jééé, tak to néé, to jsem byl naposledy v Thajsku.'
'Tak to byla asi trochu jiná masáž, né?' osmělila jsem se s úsměvem.
-'Haha, kdepak, to zas já né, to si nemyslete, takhle o mně, to kdepak, ale když už o tom mluvíte, to jsem jednó jel s Jirkem Staňkem a tam jsme byli pozvaný do římskéch lázní, jo, no ale to bylo teda, všechno tam bylo, vějíře, černošky, no jako my že nás tam bylo víc, tak nic nebylo, ale jak by byl jeden sám... Ale o tom vám tady nechci vyprávět, vy jste slušná, šikovná, že jo.'
Směju se.
Napsal o tom povídky a vydal je jako knihu na vlastní náklady. Neprodělal na tom, ale všechno prodal a nemá ani jeden výtisk. Ptala jsem se, nevěřím. Znal Holandský provincie a to i oblasti v Karibiku. Kdo z vás to takhle střílí od boku? Spousta jeho vět začínala: Když jsem byl na Kubě, když jsem byl v Keni, když jsem jel do Mexika... Několik z nich končilo: Stejně nejhorší úsek všech cest je ze Skalice do Boskovic.
Poprvý jsem někomu v kupéčku přiznala, že sbírám matroš a že o něm napíšu...
-'Jééé a to nemusíte, on né každé to má rád, že, povídat si, někdo je zacpané, ale to vám teda ještě řeknu, jednó jsem jel do Bratislavy, tím studentagensy a sedla si vedle mě taková pěkná baba, 42 let, svobodná a my jsme si tak pěkně povídali, no o ní jsem napsal jednu povídku, o které pak ten Jirka, jak jsem s nim jel do těch římskéch lázní, řekl, že je to sentimentální sračka. No ale my byli v kontaktu kolik let, takhle jsem poznal spoustu lidí.'
Ptám se, jestli má rád kafe.
-'Jo. Davidoff mild, ráno velký s mlíkem a odpoledne ne vždy, ale klidně to menší. Ono je dost drahý, tak si ho většinou dovážím. Jako já mám peněz dost, to vám nebudu předstírat, ale zas nechci tolik rozhazovat.'
Blíží se Skalice, zvedá se a lituje, že se mi nepředstavil dřív, Ptá se na moje jméno, slušně povstanu při podání ruky a on že se mu líbím, že jsem šikovná a třeba někde, A že se jmenuje Tonda.
Třeba si to celý z fleku vymýšlel, třeba nepije kafe, každopádně já ten úkol nedopsala, malej svět se nezbořil, napsala jsem po týdnu o tomhle Tondovi (vím, že jste to našel na tabletu a teď to čtete!) a jestli v tomhle týpkovi nějakej z mejch novejch fejsbukovejch boskovickejch kámošů pozná třeba svýho strejdu, tak nechť ho pozdravujte od Lucie z kupéčka.
Příště vám povím, kterak mě balil pracovník nejmenovaného informačního centra stylem: 'Dobrý den, je zde volno, mohu?'
Podobnost postav se skutečnými osobami je čistě náhodná.
Ciao,
L.
