100

28.10. 2011

100

Tolik k číslům a snad jen dvě slova za všechny ostatní - Jsem šťastná!


L.

Slib.

Neslibuje. Prostě ne. Už to slovo je přeci hloupý. Slib.

Ale zaslíbila se.

Najednou, tak jistě a beze stopy zaváhání. Bylo to. A bude to? Nikdo nic neslibuje. Bude nebude. Bylo nebylo...

Zaslíbila. Zaslíbila!

Myslela si, že je šťastná, ale vlastně nikdy nepoznala, jestli je to skutečně tak, nebo jestli si to jen namlouvá. Byl vůbec někdy někdo šťastný? Jak dlouho? Být šťastná. To je velká věta. Je spousta věcí, snad i pocitů, co vlastně neexistují. Pro ni. Ale myslela si to. Když ne teď, tak kdy? Zbytečný otázky.
Opakování. Dokola. Dokola na kolo. Jela. Jela za zlatým světlem, ale to ji nedělalo šťastnou. to ne. Možná mělo.
Věřila totiž, že věci, které pro ni neexistují, mohou existovat pro ostatní.

Věřit a slibovat. Co to sakra je? Tak má být šťastná? To ne.

Důvěřovat a zaslíbit. To zní líp. Teď.

To je jak smích a úsměv. To už je moc. Příště...

Smích a úsměv se možná začínají obracet? Je to možný??? Marti?

Zásadně cizí měsíc.

Za měsíc se toho stane hodně, ale třeba taky vůbec nic zásadního v životě jedince. Ne. Tady to nejde nezásadně.
Přihlouplý úsměv mi vlastně zapříčinila celkem velká zásaditost. Ale na ty velký zásady já kašlu. Zásadně.
Jsem strašně tichá. A někdy strašně vtipná.
Od všeho trochu a nic pořádně. Dokola.

Podzim.


Navštívila Paříž, aby uvěřila, že existuje. Existuje. Ona.
Jakoby najednou novej život. Novej? Nevím. Voilà.

Slunce se odráželo od plného měsíce tak silně, jakoby to nebyl jen odraz. Krátery to jistily. Spát je zbytečný. To až nahoře, na trávě, s batohem pod hlavou a bez odrazu. Udělala si na to nadhled hned po ránu. Cizí byt, cizí vůně. Cizí člověk, za měsíc přestane být tolik cizí. Ale nechtěla nic odcizit. Jen šepot. A myšlenku. Posbírala zkušenosti a odjela ku odrazu, tam, kde to přestávalo být cizí.

L.