Poslední týden jsem začala psát příspěvek a po prvních pár slovech byla jakákoli fantazie a vůle psát pryč.
Je zpátky.
Přemýšlím, jak pojmout tenhle blog. Jako osobní, to je moc osobní. A tématické články... Né, že by nebylo o čem, ale nevím, jestli na to mám. Říkám si, stejně to tu čte jeden člověk, můžeš psát co chceš... A to dělám, nuda, co?
Musím ale. Mám nutkání vypsat se z toho, co mě ovlivnilo za poslední týden či více. Prvně - nedokážu se ubránit nesledovat denně zprávy z Čech, tedy na internetu - to mě ovlivňuje. Často je mi zle z případů, který se u nás dějou. Nejen u nás, ve světě. Lidi dokážou být velký zrůdy a nejen ubližovat. Ať fyzicky či psychicky. Dokážou být bezcharakterní. Ale unikneme tomu? Těžko, to bychom museli být jedině všichni buddhisti, nebo nevím. Často se mi plní oči slzama nad tím, co denně čtu.
Ale tohle neovlivním. Ovlivním jen tu svoji cestu a možná pár lidí okolo. Zajímavé, jak se pohled na určitě věci změní, víte-li, že je máte pouze po určitou dobu, nikoliv po neurčitou.
Konečně čtu! Nevím, proč jsem si tak dlouho nechávala ujít ten pocit z četby knih! Blb no :) Hlavně, že to přišlo. Čtu v angličtině. Angličtina se pro mě stala v určitých situacích přirozenou. Jsem tomu ráda, ani si to neuvědomíte, jak to jde automaticky. Hlavně, že to přišlo :)
Rýsuje se mi blízká budoucnost, přesto, že nejsem rýsovací typ. Jsem ráda. Jsem vděčná a odhodlaná.
Těším se na změnu, těším se zase na sebe. Zvědavá, jak dlouho mi to vydrží.
Čas letí, leťme taky.
Pomalu si v sobě urovnávám, co se ve mě událo, za ten rok, co jsem mimo ČR. Mnohé, ale o tom až příště, milé děti.
Lucie
Žádné komentáře:
Okomentovat