Let me tell you a story.

Let me tell you a story...

Příběh. Krátký, čerstvý, true story.

Byla jednou jedna slečna. Mladá, zvědavá, chápavá, naslouchavá a mazaná. Denně chodila venčit pejska, který má v podstatě stejné vlastnosti jako byly právě řečeny o ní. Je spousta cest, od domu k domu, park, doprava, doleva, rušnými ulicemi i netknutými uličkami. K vodě nebo jen tak ke stromu a domů, do tepla.
Téměř ale na každé trase míjela stánek s květinami, na rohu, kousek od domu. Střídal se tam zjevně otec se synem. Roztomilý obchůdek, pomyslela si. Zavěšené květináče i řezané květiny, jež byly kupovány provinilými muži.
Jednoho dne, se ale přistihla, že chodí okolo obchodu záměrně, ba dokonce s očekáváním. Když bylo zavřeno, či se prodávající věnovali klientům, byla zklamaná. Proč? No proč asi? Sympaťáci oba dva, navíc ty květiny...

Čekáte rozuzlení jak z červený knihovny, jak mě znáte, co? Ale kdeže... Jednoduše mě tihle dva stánkaři, hlavně ten mladší :), dokázali vždy vykouzlit úsměv na tváři a nejen úsměv, dokonce i smích. Začala jsem se těšit na to, jak mi zase popřeje pěkný den, i když je venku vítr, déšť, zima. Že se na mě usměje, že se usměje dokonce i na toho zmoklýho psa, co ho vedu. Připadám si, jak kdybych ho znala roky. A nikdy jsme spolu nemluvili. Nikdy. A ani nechci. Není potřeba. Je to krásný, není to krásný? Je to krásný ...

Tak už se těším, až zítra půjdu vyvenčit psa. Snad budou mít otevřeno, přestože si tam nikdy nic nekoupím ...