Je lehký mě zranit.

Nějak to běží.

"Jak se máš? Jsi přijela na návštěvu, jo?" Néé asi. "Dyť tys byla někde v tom Nizozemsku, né?" No shit.
Jeden musí mít často trpělivost.
Jaro v plným, kvete to, kýchá se, žloutne, každej rok stejný. Nevím, co si mám myslet, jestli vůbec myslet mám.

Učim se, si představ. Já.
Piju mlíko, skoro teda, představ si, já.
Umím dělat dobrý kafe.
Chovám se jak patnáctiletá. JÁ!

Ale konečně zas žiju, po pauze. Bude léto, co bude? Budu makat, jsem se rozhodla.

Něco chci, ale nevím co.

* říjnová věta - I know more less what I would advice  to person in my situation. But it is so hard, I also need to hear it from someone else. Je lehký mě zranit.
Říjen byl blbej. Čekám na další.

Dobré kuny se vracejí

Doma je doma.

Metropole

Metro v dole

kde jsou pole?

Tam naučí tě číst

cizí pohledy snýst

číst někomu přes rameno

nevstávej, nemá dočteno

zamračení tváři vnýst

mezi těly se proplíst

Tam můžeme spolem

chodit jen tak kolem

Maraton je jednou za rok

sprint všude a denně

proč, když všechny vagóny stejně

za dvě minuty zas míjej mě?

Rychlá dávka regulátoru kyselosti

denní dávka lhostejnosti

Týden co týden

prý vzájemně vstříc si vyjdem

den za dnem

míjíme se, chladnem

míjení a pomíjivost,

toť moderní je život

Metropole.

Tam můžeme spolu

sedávat u stolu

Metropole.

Tam můžeme sami

vyhledávat bary

Tam sejdeme se spolu

v nějakým tom baru

pak se každý sbalí

a jde zase domů

Metropole nabídne ti

metropole ukousne ti

tam budeme každý

zpívat písně strašný.

Celý svět jezdí se podívat

jak Vltava umí kolíbat

my ten svět ignorujem

nenápadně pozorujem

V Metropoli pod večerem

lítaj jen hlasy kolem

V Metropoli nad řekou

svítí hvězdy, já s tebou

Metropole

lidé křičí, mlčí

Metropole

davy, kusy hnoje

fronty, shony, spěch

zamyšlení, povrchnost

kam zmizela Vaše ctnost?

Bezmocnost a šílenství

v tom Metropole tkví

infinitiv slova tkví

od nikoho se nedozvíš

Tam sejdeme se u metra

ať rychlé sbohem můžem si dát

Metropole

metro v dole

nikde pole.

Vrba

Vrba mlčí a jen tak
ve větru uhlazuje hladinu
poslouchá a pak
udělá z tebe hrdinu.

Jdeš k ní jako chudinka
víš, že se to vsákne
připadáš si malinká
ale Vrba tě nepráskne.

Šeptáš a mluvíš
jak se k tobě chová
řveš a křičíš
že máš doma vola.

Vrba mlčí a jen tak
ujišťuje tebe
že nad peklem je snad
jedině už nebe.

Kdyby Vrba mluvila
snad i ty bys věděla
že místo vola doma
jedna kráva byla.

Ale Vrba mlčí
svůj úkol splnila
tvoje blbost kříčí
že máš doma debila.

Odcházíš odpočatá
znovuzrozená vyslyšená
vyčištěná nadopovaná
pozitivní a energická.

Vrba mlčí a jen tak
čeká na další rány
až přijde zase mrak
a vylije svý plány.

Dělá z tebe hrdinu
a sama umírá
pod tíhou problémů
který na ni přelejváš.

Každej jednu potřebujem
ale koho má Vrba?
Možná hladinu možná zem
a co třeba Chrpa?

II.

Za rok nebo za týden
na Valentýna nebo na Husa
odpoledne nebo ráno
se všema nebo sama.

A přece. Přece jo.

Tulipán chřadne
voda vysychá
jistota spadne
 byť nikdy nebyla.

Z malíčku mi roste nová květina. Začíná mrazivý jaro. Pučí. Puč. Jdu domů a myslím si, kde radost má. Doma je Hynek a Vilém. Zalévají moji květinu a ta roste.
Bolí mě dlaň, jsou tam kořeny totiž. Totiž, abyste mi rozuměli, kvetu.
Óda na domov.
Prej to není básnička, když se to nerýmuje, tak co to teda je? Neodpověděla.
Jestli mi něco chybí? Určitě ne vitamin C.
Jestli jsem ok? Vždycky jsem ok.
Jestli nemám hlad? Vždycky mám hlad.
Jestli chci pomoct? Nechci, ale pomůžu. Teda nechci, ale pomož.
Vrb moc není, spíš dubů.
Zas nemám postel, skříň ani ovladač. Mám ale vázu. Tulipány jsem vyhodila.
Zas nemám chuť, ale mám hlad.
Jestli chci sušenku? Chci. Čaj? Taky. Jestli nejsem unavená? Nejsem. Nebo možná jo, já už nevim.
Jím mandarinku.

Nadějný jaro
naději vzalo
ale vždyť jaro ještě není!

Naděje se změnila v jistotu, jestli teda kdy byla. Ta jistota. Naděje jo.
Květiny kvetou!
Závěr shoppinglistu.

I.

Kolikrát si to zakážeš,
tolikrát to porušíš.
Proč to nejde?
Půjde to za rok.

Vezmi si mě za člověka,
za kopce, za čáru, za sebe.
Polib mi ruku,
buď toho schopnej.

Sníš o tom,
že to sníš potom,
neumíš to ale naschvál,
jen ve spánku
a tak se unavuješ,
zbytečně.

Kde je moje báseň?
Kde je Metropole?
Na druhý straně účtenky.
Na druhou stranu,
nenaúčtujme si to.

Chci,
aby jsme si voněli.

Sníš sen

Když si řekneš, že nemáš co ztratit a pak si řekneš, že možná fakt nemáš, že to uvidíš časem, tak čas je právě to, co ztrácíme nejčastěji.

Rozhodně nejsem snílek. Moc to neumim. Mít sen a jít za ním, nevim. Ale něčeho dosáhnout, to musí mít člověk fakt sen, třeba vzdálenej až na Mars, ale musí, jistá naivita je zapotřebí, ale čeho dosáhnout? Něčeho?

Sen a cíl je asi taky jiná cenová. Ale jo, já je mám oba, když chci. To chtění mně teda dává zabrat. Na starou hlášku, že všechno co je fajn, se smí, jsem úplně zapomněla. Stejně už to neplatí.

Někdo má sen se stát třeba zpěvačkou nebo kosmonautem. Zvláštní.

Ale ty původní sny, ty spánkový, to jsou podle mě ty důležitý. Někde vzadu v mozku se ti spojí prostě úplně všechno. To mě baví, často je to sranda, která ti ale hodně ukáže. Kdo se v tom snu objeví, v mém případě výhradně v absurdním prostředí, je prostě relevantní. A my je tak často a tak rychle zapomínáme. Dnes se mi zdálo, že mě v supermarketu strašně tajně pronásledovala ruská mafie. O ruský mafii vim pramálo, ale byli tam, kluci plešatý, v černý padělaný kůži, koukali po mně u regálu s rýží. Pak střih a ujíždím jim na kole ve sněhu. Ztěžka, ale jde to. A pak nic, zbude po tom snu často jen pocit, tenhle silně negativní, ale byl tam ještě někdo, někdo pozitivní, ale už nevim kdo. Věděla jsem to. Stejně tak, jako že včera jsem věděla, co se mi zdálo včera a dnes už to nevím.

Vlastně jo, mám jeden vyfabrikovanej sen. Že napíšu knihu. Napíšu.

So much to die for.

Těšim se, co se mi bude zdát dneska.

A tak sním svůj sen. Dobrou chuť a buenas noches.

Byla jednou jedna kuna, kterou nikdy nikdo neviděl.

Vánoční kuna na konci světa.

Doma je doma, Valenýnka to taky říkala. Taky říkala, že jsou to dva různý světy, dva různý živočišný druhy, jako kočka a kocour a hrdličky jsou samice od holubů. Hodit si korunou.

Nový rok. Další, nic novýho. Žádný rekapitulace, to je zbytečný, jeď dál.
Neprokrastinuj, buď aktivní s mírou, ale buď.
Starej se o svý tělo, jo, každej ho máme.
Nezaobírej se zbytečnostma.
Rozpoznej zbytečnosti.
Druž se se solitérama.
Cherish. Takový krásný slovo, tak si ho přelož.
Nos ponožky z ovčí vlny.
Nejez jehněčí.
Potěš někoho.
Zvedni se.
Zamysli se, jak je to s poctivostí.
Nekrájej život.
Neztrácej se.
Nezapomínej.
Chtěj.
Uč se.

Hlavně ať jsme zdraví, že jo. Ve víně je pravda.

Fotografie se jsmenuje Poslední perníček.

Tak buďte hodní. Šťastní.


Věnováno.

Malá nedělní povídka o takové sobotě

Kdesi za sedmero kopečky a sedmero kanály v jednom hlavním městě uspořádalo se pár krajanů v shluk a bavili se. Bavili se bujaře, hlučně, s vervou, s pivem a bramboráky. Přesně tak, jak se patří v jejich kraji. Nikdo nemohl být překvapen.
Když kde se vzal, tu se objevil švarný jinoch, ujal se se svým kumpánem podia a začali melodicky vypravovat krásné i prazvláštní příběhy, byť žádné bizarnosti, sem tam o prasečí hlavě či že je někdo hezkej, hezkej, hezkej anebo veleznámé francouzské vyprávění  pod názvem By horse, like a king. Krása, prožitek momentu však nebyl jednohlasý. Řečníků a zpěvníků tu bylo více a nebyl to sborový chorál. Byl to balvanskej neomalenej šumohluk.
Málokdo skutečně poslouchal, jelikož bylo sotva slyšet. Teda vlastně bylo slyšet moc, ale moc všeho a ne moc jednoho, na to je čudlík na pultu. A když se pak vyhrožovalo posledními čtyřmi příběhy, byly skutečně čtyři, i přes pětiprocentní protest.
Co následovalo, drazí a milí, bylo lehce surreální. Baviči se dál bavili, o to nic, ale zbylých pár procent krajanů, jakoby zahalil zvláštní dým. Voněl jako bylinka a omamoval jako lesní víla. Linul se mezi krajany, do nich, ven a zase dovnitř. Ten ódér byl jak Brno.
Jinoch připálil cigaretu krajance, tak jak to má být a sám trval na tom, že nekouří. Simuloval při tom pomocí nonverbální komunikace skutečný úkon kuřáka, což ho samotného lehce rozesmálo, až se ztratil v příběhu. Kumpán byl vždy opodál, byť neméně v pozornosti okolních okolků. Valil oči a ukazoval na klatováky, byť sám od Komety.
Sem tam přičundroval nějaký ten brat, či jiný příslušník a zase se všichni bavili. Tlumočili si navzájem, protože občas mogen we ook gewoon Nederlands praten maar dat hoef niet de hele tijd.
Kam se ten zázračný dým posléze vypařil povědět neumím, jelikož nám ujel vlak, ale to nás vlastně zlehka probudilo, někdy totiž jdu po ulici, zastavím se a nevím vůbec nic. Vůbec nic.
Slepice ani kouhoutek tak jak je známe v téhle zemi za devatero lesy nežijí. Všechno je tu about love.

Peace and Love, někdo říká třeba.

A jestli neumřeli, žíjí dodnes.

Moje listopady

Listopad, skutečně listí padá a já pořád zabouchlá jak okno v Holandsku. Zabedněná, na půl v novým levelu a s klíčema. Za chvíli prosinec, nejzajímavější měsíc a 23. Zítra jedu do Rotterdamu a za týden do Amsterdamu, tak na mě myslete :)

  *Přesně před rokem jsem byla zabouchlá jak klíče v autě a hledala jsem si nový klíče. Od kola, od bydlení a od dalšího levelu a pekla jsem svý první sušenky a pila svůj první Jenever.
   *Před dvěma lety jsem byla tady, ale blížila jsem se zas tam, ku Praze. Vůbec jsem nebyla zabouchlá a těšila jsem se na novej level, kterej je dneska starej jak Metuzalém.
   *Před třemi lety jsme rozmontovávali a rozprodávali drahocenou půjčovnu, kde jsem dva roky přendávala DVD z obalu do obalu. Dodnes si pamatuju tituly i lidi pod číslama. Skvělý období, skvělá práce, skvělý Pecky!
   *Před čtyřmi lety jsem se rychtovala na maturiťák, blbla s Vévou a smála se Lennonovi a pomalu jsem se odzabouchávávala
   *Před pěti lety jsem byla zabouchlá jak při průvanu, těsně před plnoletostí a plná zvědavosti i chmur.
   *Před šesti lety jsem nejspíš divočila v Roxetu a jestli se dnes za něco stydím, tak právě za to divočení, byť tenkrát se to tak patřilo.
   *Před sedmi lety jsem byla zase zabouchlá, o něco míň a o dost hloupěji, ale jo, začala nová etapa na střední škole a já ze sebe dělala to, co jsem nebyla.
   *Před osmi lety jsem přestávala být dítě a koupila jsem si první tanga, který jsem jako dala kámošce, ať mi je dá k Vánocům a já to pak nemusím vysvětlovat mamce a taky v rámci přípravy na střední jsem kreslila, malovala a modelovala nejvíc ever a dost možná taky nejlíp.
  *Před devíti lety jsem se vzpamatovávala z táborový lásky a představovala si lásku s joudou z 9.A. Taky jsem se vzpamatovávala z návštěvy Ameriky, jež byla strašná bomba tenkrát! Zlatý to časy.
  *Před deseti lety (teď dlouho tápám v paměti) si myslim, že jsem si koupila první podprsenku, z výprodeje v M-klubu, která mi nikdy samozřejmě neseděla, ale bylo to tenkrát hustý, že už mi měla co schovávat!
  *Před jedenácti lety jsem si četla knížku "Děvčátka, na slovíčko" a schovávala ji před mamkou v kočárku na panenky.
  *Před dvanácti lety jsem ještě lítala po nemocnicích a doufala, že už je to pryč.
  *Před třinácti lety mě začal bolet pravej kotník, jež mi byl dán do sádry a to byla zásadní chyba, která zapříčinila ten příští listopad.
  *Před čtrnácti lety jsem si nejspíš ještě pořád hrála s koňma s Evičkou z druhýho patra.
  *Před patnácti lety jsem lítala s klukama ze statku po poli a předstírala, že řídím traktor.
  *Před šestnácti lety jsem byla s tátou na lovu vánočního kapra, kterej byl posléze měsíc v mrazáku a pak den v nálevu, a kterýho jsem podle taťky vytáhla úplně sama!
  *Před sedmnácti lety mě brácha a ségra učili psát, abych mohla sama napsat Ježíškovi. Uměla jsem přečíst jedno slovo - oko a to tak, že O K O (čti písmeno po písmenu).
  *Před osmnácti lety jsem se chystala na svoje čtvrtý narozeniny a už fakt nevim, co jsem si přála. Možná barbínu s mořským ocasem, kterou jsem viděla u Péti (a kterou jsem nikdy nedostala).
  *Před devatenácti lety se mnou byla mamka doma, protože jsem měla ustavičnej zánět průdušek a víc si nepamatuju.
  *Před dvaceti lety si listopad vůbec nepamatuju.
  *Před jednadvaceti lety taky ne.
  *A před dvaadvaceti lety jsem  se nechala vyfotit jak sotva stojim, což se dnes po těch letech dá lehce zopakovat :)
  *A před třiadvaceti lety byl SAMET, já v bříšku a moje mamka v nemocnici.

Mé listopady.