Den, kdy tě odveze rychlá

Byl včera.

Jak se jmenujete? Kolik vám je let? Berete nějaké prášky? Operace byly? Stalo se vám to poprvé? Uhodila jste se do hlavy? Co si pamatujete naposledy? Proč jste nešla dřív k doktorovi? Musím vám říct, že je to trochu nezodpovědné.
- Zavři už dveře a sundej mi ten debilní pásek, kterej mě tlačí nad loktem.
Potřebujete zvracet?

- Né asi, jen tak škytám. Je mi zima a třese se vyšťavený tělo, jakoby ani nebylo moje. Ještě aby tak začali houkat. Houkají.

Probudila jsem se v autobuse, hlava mezi kolenama, knížka i batoh na zemi a ve vydýchaným vzduchu visí lidská panika, která směřuje ke mně. Řidič volá rychlou, hrdinsky odmítám. Volají mi ji podruhý, když se hrdinsky doplazím do práce, abych tam vyděsila další lidi, jakoby mi to v tom autobuse nestačilo. Hrdinu už radši nedělám.

Křiklavá oranžová a žlutá houká až na Pekařskou, proč mě vezou ke Svatý Anně když parkujou před FN Bohunice? Ok. Interní ambulance, říkám, že to dojdu, ale oranžáci si musí dodělat svůj rituál a tak mě vezou jak do nemocnice Chicago Hope. Míhají se mi jen zářivky a chci jedině doktora House.

Počujete ma dobre?

- Hej.

Mudr Slovence je jistě míň než mně, ale je milá. Do lékařské zprávy naseká nádherný hrubky namíchaný nejspíš z Petržalky.

Tlak, EKG a krevní obraz mám tabulkový, jinýho jsem ani nečekala, vím, že mi nepomůžou.

Vyptává se, od čeho mám odřenou ruku, nejspíš si myslí, že se doma s někým peru a posílá mě na neurologii. Začíná mě to bavit.

Neurologie je snad největší bizár, který ten den zažívám. Oboustranný - jak sestry tak pacienti, zůstávám tam jen ze zvědavosti. Vedle mě sedí věštkyně Jolanda a pán, co v pondělí už nepřijde, protože prý umře. Volají mě jako jednu z prvních a nikoho z doktoru nezajímají ty píchavý pohledy, co mám v zádech. Nejradši bych se obětovala a pustila před sebe Jolandu.

Svlíknout do prádla. No, že by se mi chtělo, kdyby aspoň zhasla nebo zavřela dveře, že jo. Omlouvám se doktorce, že smrdím, moje tělo zvládlo vyloučit tolik potu, že jsem jednu chvilku vypadala jak vytažená z bazénu. Asi jsou zvyklí na horší. Chápu. Proklepne mě a odešle s tím, že jsem plně zdrává. Jsem v šoku...

Nejradši by mě odeslali na kolečko po všech odděleních, ale už se mi nechce skákat po takový opičí dráze a chci si jít sednout někam na čaj.

Nejsmutnější jsou ale ty chodby. Lehátka, čekající pacienti, na co??? Jednomu se motá šiška, druhej je jak mumie, hogofogo dáma chrápe na celý patro, zpod deky ji čouhají podpatky od Blahnika. Babička malovaná jak od Lady je ze všech nejstatečnější, má šátek okolo obličeje a píše esemesku.

Chci tím jen říct, že nemocnice je to poslední místo k uzdravení. Můj obdiv mají lidi, co si zvládají udržet lidskost a třeba tam pracovat...

Padá sníh, je poslední listopad, je krásně a snažím se, aby i mě bylo krásně.

Díky těm, kdo mi včera na těch cestách pomohli.

Srdíčko.

L.