Den, kdy tě odveze rychlá

Byl včera.

Jak se jmenujete? Kolik vám je let? Berete nějaké prášky? Operace byly? Stalo se vám to poprvé? Uhodila jste se do hlavy? Co si pamatujete naposledy? Proč jste nešla dřív k doktorovi? Musím vám říct, že je to trochu nezodpovědné.
- Zavři už dveře a sundej mi ten debilní pásek, kterej mě tlačí nad loktem.
Potřebujete zvracet?

- Né asi, jen tak škytám. Je mi zima a třese se vyšťavený tělo, jakoby ani nebylo moje. Ještě aby tak začali houkat. Houkají.

Probudila jsem se v autobuse, hlava mezi kolenama, knížka i batoh na zemi a ve vydýchaným vzduchu visí lidská panika, která směřuje ke mně. Řidič volá rychlou, hrdinsky odmítám. Volají mi ji podruhý, když se hrdinsky doplazím do práce, abych tam vyděsila další lidi, jakoby mi to v tom autobuse nestačilo. Hrdinu už radši nedělám.

Křiklavá oranžová a žlutá houká až na Pekařskou, proč mě vezou ke Svatý Anně když parkujou před FN Bohunice? Ok. Interní ambulance, říkám, že to dojdu, ale oranžáci si musí dodělat svůj rituál a tak mě vezou jak do nemocnice Chicago Hope. Míhají se mi jen zářivky a chci jedině doktora House.

Počujete ma dobre?

- Hej.

Mudr Slovence je jistě míň než mně, ale je milá. Do lékařské zprávy naseká nádherný hrubky namíchaný nejspíš z Petržalky.

Tlak, EKG a krevní obraz mám tabulkový, jinýho jsem ani nečekala, vím, že mi nepomůžou.

Vyptává se, od čeho mám odřenou ruku, nejspíš si myslí, že se doma s někým peru a posílá mě na neurologii. Začíná mě to bavit.

Neurologie je snad největší bizár, který ten den zažívám. Oboustranný - jak sestry tak pacienti, zůstávám tam jen ze zvědavosti. Vedle mě sedí věštkyně Jolanda a pán, co v pondělí už nepřijde, protože prý umře. Volají mě jako jednu z prvních a nikoho z doktoru nezajímají ty píchavý pohledy, co mám v zádech. Nejradši bych se obětovala a pustila před sebe Jolandu.

Svlíknout do prádla. No, že by se mi chtělo, kdyby aspoň zhasla nebo zavřela dveře, že jo. Omlouvám se doktorce, že smrdím, moje tělo zvládlo vyloučit tolik potu, že jsem jednu chvilku vypadala jak vytažená z bazénu. Asi jsou zvyklí na horší. Chápu. Proklepne mě a odešle s tím, že jsem plně zdrává. Jsem v šoku...

Nejradši by mě odeslali na kolečko po všech odděleních, ale už se mi nechce skákat po takový opičí dráze a chci si jít sednout někam na čaj.

Nejsmutnější jsou ale ty chodby. Lehátka, čekající pacienti, na co??? Jednomu se motá šiška, druhej je jak mumie, hogofogo dáma chrápe na celý patro, zpod deky ji čouhají podpatky od Blahnika. Babička malovaná jak od Lady je ze všech nejstatečnější, má šátek okolo obličeje a píše esemesku.

Chci tím jen říct, že nemocnice je to poslední místo k uzdravení. Můj obdiv mají lidi, co si zvládají udržet lidskost a třeba tam pracovat...

Padá sníh, je poslední listopad, je krásně a snažím se, aby i mě bylo krásně.

Díky těm, kdo mi včera na těch cestách pomohli.

Srdíčko.

L.

Moje poslední prázdniny

Rok a půl bez písmenek?
Ne, protože bakalářka. Osmým rokem nazývám léto 'moje poslední prázdniny'. Hádej co?

Jo. Budík
rychle culík
pes se vzbudí
na vodítko čumí
venku kadí
paní ho hladí
štěně řádí
na křižovatce neřád řadí
Řada v Tescu
v akci maj tresku
sváču kup v blesku
psa venku peskuj
odvoz píše esemesku
požaduje jinou stezku
stojí to na okresku
pes snídá tresky odřezku
po ranním dešti maje mě za lochnessku
posunu desku na úkor stesku
a poslouchám hudbu nebeskú
Spěch schod po schodu
hledám s odvozem shodu
Jupí
Mít Škodu není na škodu
ráno do práce k odvozu
večer tu správnou hospodu
povědět příhodu
ve Škodě mít naivní svobodu
hlavně nezapomenout na přírodu
jedem, míjíme nehodu
u krajnice obvodu
přespříliš ležících tvorů
a to mě bolí

Píp, dveře, píp, výtah
druhé patro mou práci skýtá
lochnesska k pc pospíchá
heslo skrývá
co jednu číslici a jedno velké písmeno vzývá
bumbum klávesnice divá
tlačí pokyny prstů a hlava do obrazovky se dívá
kručí mi v srdci nebo v žaludku
čas na lahůdku za minutku
mmmmmm jídlo
mi dává křídlo
KAFE
zostří mi tě, paragrafe
KAFE
píp píp

jedem

a to všechno protože stromy