V Brně

Jsem tu druhej den, očividně (ušislyšně), hantec mě ještě nestrhl (ale slovenština začíná!). Za prvních čtyřiadvacet hodin se do mě nahrnulo tolik pocitů, jako jinde za měsíc. První noc v novém bytě. Yes. Konečně ten pravej činžák z šedesátek, takovejhle výtah jsem jaktěživa neviděla, to mají asi jen v Brně, klec, na dveřích divnej klíček přidrátovanej k těm mřížkám a pak dvoje asi dvaceticentimetrový dvířka na magnet nahoře, vycpaný molitanem, aby to neřáchalo, žádná vracečka, pěkně si to otevři a hlavně, po sobě zase všechno zavři, jinak si nikdo tlačítkem „přivolávadlo“ nepomůže. Uvnitř je upozornění, že kouřiti se tu zapovídá.

Na zdech vypínače jako u našich na chalupě, krása, parkety, umyvadlo mám skoro u kolen, ale to je součást atmosféry. Místo postele mám starej oprejskanej otoman, takhle si přesně představuju otoman! A vedle postele? Stolek od šicího stroje. Zlatý šedesátý fakt, ještěže to není žádnej panelák z konce sedmdesátek…

První noc přežiju pod dekou za dvacku a hned ráno chci do Ikey. Už zase Ikea, kolikrát se budu ještě stěhovat… Hned ráno si to rozmyslim a jdu na studijní. Fronta až před budovu  a to se jde přes dvorek až do druhýho patra, vystojím to s vidinou banánů na konci a oni tu mojí ajsik kartu ještě nemají, néééé… Tak to je na kafe…

Jdu teda do jedný z mnoha fajnových kaváren a dám si café latté, hezký… Pak mě ale čeká další fronta, jak u blbců, ale nebudu si tady stěžovat na přepážkové dámy… Chodíte někdy třeba na poštu? To je zážitek…

A Ikea, brusinková limonáda, mňam, klasika. Chcete žlutou tašku? Kupte si modrou!

Jo, mezitím na Masarykově ulici běží, nebo spíš jen tak lehce kluše cikán s kumpánem a za nima dáma v letech křičí, že ji ukradli zlatý řetízek… Normálně jí ho strhli z krku, imbecilové. Je mě blbě, ale nestihnu víc, než ty dva usmívajíce se zatočit za roh… Fuj.

Doma, ještě ráno jsem se tu cítila jako na návštěvě, ale Ikea to asi pomalu mění. Ještě si skočím do Alberta na Mendlák pro ředkvičky, cestou míjím stařenku, přesně takhle si představuju stařenku, Rozklepaný pohyb i mluva, všechny smysly ale ještě fungují, nese si malou, určitě padesát let starou kabelku a žádá mě, jestli bych ji doprovodila, že musela na nákup, protože dcera nebo syn, už nevím, museli do práce a tak musela sama nakoupit a jak jsou rajská jablíčka drahá a nevim kdo, že dělá taxikáře… Je jí devadesát a bydlí v domě nedaleko. Mají úplně stejný výtah, to říkám, je to Brno thing. Ještě klíče, schránku, dopisy jí hned dvakrát popadají a tak ohýbám svůj hřbet, jak je potřeba, kabelku dávám do výtahu a podržím dveře, stařenka se lehce natáhne a jemně mě pohladí po rameni a děkuje, že jsem prý laskavá. Dojalo mě to, zvlášť ta část, kdy říkala, jak je to těžký být sama v tomhle věku…

A tak po dalším stěhování si říkám, že jestli tenhle blog byl skutečně někdy runaway, tak právě teď. Takže, kolikrát ještě?

Můj hrníček

Koupila jsem si ho asi před čtyřmi lety. A to navzdory tomu, že hrníčky se nekupujou, hrníčky se dostávaj nebo rozdávaj jako povinnej dárek,je to první věc, kterou darujete mamince nebo babičce a pak k Vánocům kamarádce., většinu jsem jich poslala dál, ale tenhle je můj.

Stál padesát centů ve výprodeji v jednom holandském department store. Žádnej kýč, světlý a jemný ornament na bílém porcelánu a když se na něj díváte z profilu, zprostředka a trochu ve tmě, tak vypadá jako čtverec.

Tak si ho nesu do domu,  kde teď bydlím a zároveň pracuji, abych měla pocit, že aspoň něco je tam moje. Ale kdeže ty neznabohové ho klidně používají bez povšimnutí, že by tam dřív nebyl. Berou ho jako samozřejmost a dokonce ho nechají stát celou noc na stolku v obýváku, se sáčkem čaje a vodou do půlky tak, že mu tam nechá památný kroužek. Tak to ne, jde se mnou do pokoje a v kuchyni ho bez dozoru již nikdy nenechám.

Pak si ho vezu zpět k rodičům a jen z něj spustím oči, už je z něho udělán odkapávač na čajové sítko, to si nezaslouží! Hned najdu viníka, mamku a začnu poučovat. Dostane se mi odpovědi, že je takovej ošklivej a dokonce tady odprejsklej a má správnej průměr na to sítko… Odprejsklej??? Nééé, to musely ještě ty holandský parchantíčci…

Stěhuju se do Prahy a protože lahodné nápoje si nejčastěji připravuji ve své nové práci, jde tam se mnou i hrníček. Ale co nevidím! Jedna slepice, jmenuje se Lucka a jí jenom ananas, protože prej žere tuky, ale nevím jaký, když žere jen ananas… Tak ta ho najednou zničehonic drží v pracce. Dělám, že nic, protože jsem ještě ve zkušebce. Ale vona jak špulí tu hubu a jak ho drží v hnátě, nemůžu se na to koukat. Pak odejde a nechá ho ve dřezu, nesmyje ani jeden svůj otisk, dezinfikuju a beru domů, tam je v bezpečí.

No a pak se stěhuju do Brna. Zatím je to dobrý, je tu totiž jenom on a já že furt něco piju, tak ho nedám z ruky. Skoro ho ani nemyju, haha, rovnou ho totiž plním. Piju z něj všechno. Teď zrovna brusinkovej čaj

Je teda už jednou oprejsklej a vevnitř jsou ty čáry, jak to je porcelán zvyklej dělat, vypadá to jak hnědá pavučinka na stěně hrníčku a je tam taky už pár letokruhů a na dně jedna skvrna od zelenýho čaje, ale je prostě můj!

Prosím, nedarujte mi už žádný hrníčky.