neděle 28. října 2012

Runaway

Jmenuje se to Runaway. Člověk aby furt od někud někam zdrhal. Zhora dolů et cetera. Si myslí, že ví, v čem je haromonie, ale najednou strach ze ztráty tý harmonie jí vlastně úplně ničí. Jak se zbavit strachu?

Fuj.

neděle 21. října 2012

Jak hluboko

Zdrcená si sedla. Zatmělo se jí z toho před očima, vlastně skoro před celým životem, na vteřinu. Vědomí se skoro ztratilo, ale zanechala si pud sebezáchovy. Jak snadno se dá přivodit tahle úzkost a nemohoucnost, pocit ztráty, zrady, bezcenosti.
Hned na to přijde vztek. Nemuselo se to vůbec stát, nic z toho, držela-li by se morálních zákonů a on vlastně taky.
Člověk si pak uvědomí, jak je to celý křehký, že už nepomáhá ani nedělání si scénářů a domněnek. I ty domněnky totiž nešly tak daleko jako tahle nemorálnost. Řekla si, že už to nikdy neudělá, ale pokolikáté už? Protože z kopců se jednou musí dolů.
Doba vychladnutí emocí je relativní, jizva zůstane a je na ní, jak se bude starat o to, aby byla co nejtenčí, ba úplně zmizela. Je to vlastně o sebezapření. Je to prasárna.

Tak jak hluboko??? Sama byla překvapená tím zatměním, snad se to dá svést na ranní nevolnost, ale ještě to do toho. Jak hluboko člověk vidí? Jak hluboko se nechá drtit? Je to překvapující, nejvíc pro ni, další pecka, která snad časem posílí a nezanechá tak hluboký jizvy, jsou to pecky furt, snad dělají člověka skutečně silnějším, ale než se tak stane, je to peklo. Byť vteřinové.

Tak se vrátila do ložnice a čekala. Bolelo to. Slz už bylo dřív dost, nějak na ně není prostor nebo čas, jak se tak s blbou oblibou říká. Zahojí to on? Nebo to rozpáře?

Je solitér.

Bolavej, někdy šťastnej, někdy hloupej, často na facku, ale snad právě ta probouzí.

Fackujte mě!!!

pondělí 15. října 2012

Město balkónů

Ty vole, to jsou žvanilové, furt něco drnčej ty Španělové, zlatá holandština.
Tak si jdu vymuzejnit mozek do Del Prado. Spíš než Titian mě zaujme blbec v ňúbalanskách. S otevřenou pusou tam čučí na Rubense, v ruce pádlo, co mu do ucha šeptá kdo to byl, ten Paul Peter. Kdyby aspoň tu pusu zavřel.
Venku obrovský domy a ještě větší stoproudý ulice a největší portréty mistra Dalího. Nad těma ulicema visej všude, všude si představ balkóny! Na nich nikdo a nic není. Jen kachličky, zdobený zábradlí a slunce svit. Střechy nejsou vidět a nad nima se tyčí megasochy, černý koňský spřežení, jen skočit na protější pětipatrák!
A pak je tu ten zvuk semaforu pro pěší, to si člověk připadá jak někde ve Star Wars, pjů pjů pjů pjů pjů... Ne! Jak videohra z devadesátek! Takový ty rakety...
Slunce tam přes tu výšku domů nesvítí do ulic, v říjnu už to byla docela škoda, v červenci asi ne.
Šok byl, když jsem si uvědomila, že kdybych dala almužnu ve výši jednoho eura každýmu somráčkovi a beggarovi na Gran Via, tak dojdu dolů k Bance švorc. Fuj.
Palác fajn, druhej palác taky fajn, náměstí dobrý, druhý náměstí taky dobrý, plaza, palacio, plaza. Ale žádná Eiffelovka, ani Bridge.

Takže maminko, tatínku, z Madridu se mi nejvíce líbil EL GRAN MASTURBADOR!