Slibuju, že tyhle moje příliš vážné zamýšlení nad skutečnostmi brzy vystřídá více nadsázky, ale neodpustím si ještě pár úvah. Poslední dobou je toho víc než obvykle, heslovitě mi součet mých myšlenek zabral půl druhé áčtyřky.
Ale nemůžu se tomu čím dál víc ubránit, těm myšlenkám. Takže, položila jsem si otázku: Proč nás všechny tolik ovlivňuje společnost, jako celek, a jak až daleko vlastně?
Ovlivňuje nás nejvíc, mnozí z nás si to neuvědomují, o to smutnější je tenhle fakt, ale ano, nejvíc. Nejdřív nás ovlivňují rodiče, což je přirozené, za většiny okolností. Od doby, co si začneme hrát s ostatními dětmi, jsou to právě ony, další ovlivnitelé. Stejně tak působíme ale my, jako jedinci, na ně, pochopitelně. Dítě se ještě přeci jen nenechá tolik ovlivňovat, ale to je jen tím, že ještě není vyvinuto natolik, aby mohlo vnímat morální zásady. Morální zásady. A jsme tam.
No, nechme dětství. To jen na úvod. Člověk je jednoduše ovlivňovám svým okolím odmalička a to tak, že maximálně. Ovlivňován prostředím, časem, rodinnými poměry, společností, kamarády, ale i situací geografickou, náboženskou a dokonce i ekonomickou. Dá se říct, že vším. Je to přirozené, ale zároveň to vše potlačuje naše pravé já, protože jsou tu právě ty morální zákony a situace, do jakých jsme byli narozeni. Nevybrali jsme si. Následujeme zákony, řídíme se podle vyhlášek, posloucháme rodiče, studujeme, pracujeme, odvádíme daně, zakládáme rodiny. Protože je to prosě tak "normální". To je slovo. Co je normální? Všechno, co nevyskakuje z proudu. To slovo se mi začalo hnusit.
Takhle to prostě je, lidé můžou být sebevíc otevřenější jakýmkoli odlišnostem, ale přesto, je tu to slovo "normální". Chováme se tak, protože je to normální, protože se to do nás očekává. Chápu, že to je pro některé lidi opravdu to, co je naplňuje, ale pro všechny?
No a k tomu výrazu - Potlačování vlastního já, to je smutné, ale je to tak. Jsme donuceni. Rodiče od nás očekávají určité vlastnosti, činy a tak dále. Je to ale to, co bysme chtěli opravdu my sami? Samozřejmě, že rodiče nechceme zklamat, nedej bože jim ublížit, a tak se snažíme, třeba si to ani neuvědomíme, třeba nás to ani nenapadne, že bysme mohli chtít něco jiného. Ale...
Lidé obecně nejsou hnáni do situací, kdy by mohli využít aspoň z poloviny svoje instinkty a svůj potenciál tak, jak nám to příroda nadělila. Máme pohodlný svět, pohodlný život, práci, za práci peníze, za peníze tu pohodlnost. Jak pak tedy poznáme sami sebe? Vlastní já? Nemusí to být třeba extrém, jako zdolat Mt. Everest nebo odprostit se od materiálního života a jít žít někam do jeskyně. Stačí si to uvědomit, všechny ty vlivy a na chvíli se pokusit se od nich odprostit, třeba jen v myšlenkách. Jde to?
Budou Vánoce. Určití lidé od nás očekávají dárek. Dáme jim ho. Jsou uspokojení. Nedáme jim ho. Jsou uražení (Což nám v lepším případě alespoň naznačí, v horším předstírají, že je to v pořádku - jsou ovlivněni naší reakcí). Chceme jim ho dát nebo chceme, aby byli uražení? Jsme svobodní? Ovlivňuje či svazuje nás něco?
Něco máme rádi a něco ne. To je dobré vědět. Něco musíme udělat, aniž je to naše přání. Někdy jsou to drobnosti, někdy životní rozhodnutí.
Ovlivňuje nás společnost, reklamy, peníze, přátelé, nepřátelé, media, výmysly scénáristů, chutě, barvy, roční období, nálady blízkých, závist, historie, chemie, umění... Cokoliv. Všechno. Je to tak dobře? To je jedno. Je to totiž tak. Ovlivníme to?
Já se snažím, zajímám se. Miluju poznávání, přestože často je to tak, že za něčím cestujete, vynaložíte energii, úsilí, čas, pěníze abyste nakonec přišli na to, že podstata vašeho já či čehokoliv po čem se honíte byla vždycky na prahu vašeho domu. Ale jinak byste to nezjistili. Třeba. takže já hledám. Stále hledám. Možná dobře, možná ne. Ale hledám sama sebe. Jsem blízko, ale cesta je cesta. Nic vám nedá víc, jako zkušenosti. Nikdy se nenaučítě čtením či posloucháním. Učitel? Může ukázat cestu, ale neřekne vám, kdo jste a co je pro vás to nej. Je fajn, že tohle čtete, ale bežte ven a žijte, poznávejte a skrz věci, lidi a události poznávejte sami sebe. Přesto ale nezapomínejte na vlivy. A že jich je .... Možná to ani nejde, vlastně nejspíš to nejde, se odprostit, bez újem a tak dále, ale přemýšlejte o tom.
Kdo? Já? Já!
P.S. Nebojte, přejde mě to.
Žádné komentáře:
Okomentovat