Chci toho tolik, ale musím si přiznat, že nic nejde hned a že to za mě nikdo neudělá. Dost prokrastinuju a omlouvám si to tou náročnou péči o dítě. Já vím, jedno dítě, žádný dítě. V klidu si to dál vyprávějte matkám jedináčků...
Jdu do toho. Sbírám odvahu a motivaci. Baví mě to, ale prezentovat se tím a nabízet to za peníze je jinej level! Moje pochybovačný já je na vzestupu vždy, když se mám někam posunout...
Kdysi (do teď) jsem měla sen, že napíšu knížku. Jednou jsem se s tím svěřila staršímu známýmu, co už tenkrát měl rodinu, dvě krásný děti, kariéru.
A říkám: 'Ale když já přece nemám co říct, je mi 22 a tu knížku budou číst třeba padesátiletý lidí a co já jim tak můžu předat???'
On se jen usmál, řekl, ať nemyslím na blbosti a dělám to, pro co mám nutkání. Dnes ho chápu. Konečně. Stejnej známej mi taky řekl, jak je to s náhodama. To jsem se mu zas tenkrát smála já. Dnes srdíčko.
Je únor a já jsem se pustila do výroby letních barefoot sandálků na míru. Stříhám podrážky, motám uzlíky a upaluju konce. Ptám se ve svý sociální bublině na zájem a on je. Cítím tíhu zodpovědnosti a zároveň příjemnou motivaci. Sakra, věř si trochu, Lucie... Věř.
Takže děkuju a cítím, že to někam povede. Tohle jsem ještě necítila. Bosý nebudou teď jen moje nohy, ale i moje myšlenky. Jsem vděčná a jdu motat.
Rudolf je celkem parťák, ale to, že už 14 měsíců, noc co noc spím přerušovaně, mu musím sakra hluboko odpouštět.
Vaše užskorovůbecnebio-matkaspíšlesana,
Lucie
