Těm dvěma, co zbyly...
Mám pocit, že už toho bylo napsáno tolik, že nic novýho nepřinesu. Ale o to se ani nesnažím. Nesu sebe. Sebe a svoje mateřství, svoje pocity za zavřenýma dveřma.
Holky, je to pecka. Jsem navíc cíťa, takže ty náročnější momenty snáším jak slepice v prosinci, ale snažím se. Čas přestat se litovat a obviňovat.
Zamýšlím se, co čekají bezdětní, že se z tohodle textu dozvědí. Dělej to, nedělej to... Dělej co ty cítíš. Pecka, co?
Co bych udělala před Rudolfinou jinak... Možná?
Víc bych tvořila a vůbec lépe nakládala s volným časem.
Bych....
To je asi všechno :)
Jasně, po bitvě je každej chytrej. Teda spíš při bitvě, ve chvíli, kdy si bába vezme dítě na procházku.
Mějte děti a mějte je i sebe rádi.
Sebe hlavně, sebeláska.. blablabla, bože, ja už neumím být vtipná, ani trefná, ani hluboká... Možná jindy...
L.
Žádné komentáře:
Okomentovat