Rudolfův porod

Ok, trochu to trvalo, ale asi si to umíte představit. Článek je bez velký korektury a ani není moc vtipnej, píšu jak to ze mě jde...

Porod.

Přestože to bude dost osobní, chci se o to podělit tak, jak to bylo. Mě samotnou zajímají příběhy ostatních, tak to cítím.

Čtvrtek 20. prosince, procházka se psem jako každé ráno, ale cítím něco jinak. Něco mě táhne dolů a břicho jakoby kleslo jak se říká. Už se mi přeci jen obtížněji, ale dál pohoda. dopoledne ještě vařím pro kluky česnečku na spravení a u toho mi asi tvrdne břicho nebo co a cítím takový jemný, pravidelný pocit, nejde to moc popsat, rozhodně to není bolest, možná jemňoučký tlak, takový, co by možná ostatní ani nepocítili, ale já jsem cíťa choulostivá, že jo. Stahy? Poslíčci?

Dělám si srandu, že zítra jedem.

Po obědě se pocity lehce zintenzivňují, ve tři odpoledne jdu do vany, jak se radí, předtím fascinovaně s Markem šaháme na břicho, když zrovna ztvrdne (zkamení). Bolest není. Ve vaně nic, po vaně opět to stejné. Navečer volám své kamarádce dule, jestli to jsou poslíčci nebo co, poradí ať si dáme svařák a uděláme fajn večer, že už je to ono. Taky to tak cítím.

Kupodivu nejsem ani nervózní, ani vystrašená. Dávám si ten svařák, i když teda alkohol v těhotenství mi vůbec nechutná, přijde mi všechno nehorázně silný. Nevím proč, ale zůstanu spát na gauči s rozsvíceným světlem, nějak to tak cítím. Bolest stále nikde, jen pocity. Po půlnoci mě budí už intenzivnější tlak, teď už se dá počítat kontrakce na minuty a to taky dělám, jsou nepravidelné, pauzy dlouhé a kontrakce krátké. Zaspím to. Kolem třetí a čtvrté už jsem vzhůru a jen mezi kontrakcema klimbám. Jsou od sebe 8-5 minut a ta bolestivá část je poměrně krátká a nebolestivá :)

Ok, v pět už vstávám, běhám na záchod, jen čůrám, mám furt pocit, že potřebuju. Kontrakce už jsou znatelné, prodýchávám dlouhým pomalým dechem do břicha, to mi dělá dobře. Stále žádný stres, usmívám se, strach není, sama se divím a vítám Rudolfa. Bolest ještě stále nevyslovuju.

V 5:55 nás přijímají v porodnici, kterou máme 15 minut autem. Ležím na zadním sedadle, přeci jen, sezení mě zbytečně tlačí, zní to dramaticky, ale není. Do porodnice jdu po svých, celkem s úsměvem, je to tady. Zvoníme u dveří na porodním oddělení a mně se chce brečet dojetím nebo čím, celá já. "Dobrý den, my jdeme asi rodit." A já popotahuju.

Vyšetření, jste na dva centimetry, zklamání. Co že, to je jako sotva začátek? To ne teda, protestuju, cítím to jinak. Přijímají nás, vybrala jsem si pokoj s vysněnou vanou, kterou vůbec nepoužiju, s žebřinama, na který se sotva podívám, využívám jen nafukovací míče všech velikostí a tvarů a žíněnku. Dělá mi dobře ležet na boku nebo být v podřepu, na všech čtyřech nebo stát a opírat se o lokty... Ok, tak teď už je to intenzivnější, to už bych asi nechtěla zažívat doma.

Je ještě před sedmou a vchází rozespalý doktor, že mě jde vyšetřit, vypadá jako princ krasoň, co právě vyšel z posilky a před ním se mám jako roztahovat jo, no jak chceš. 2 - 3 cm, to není možný, Rudolfa už vidím s námi, ale zůstávám beze strachu a uklidňuju Marka, že tam můžeme být klidně až do 4, do 5 do večera... - "Do oběda je tady, neboj, Lucie."

Dvě hodinky si tak lebedíme v kontrakcích, který jsou intenzivnější a intenzivnější. I když jsem původně nechtěla, tady už použiju slovo bolest. Ok, tak to je ono. dýchám, moje kontrakce jsou od sebe stále cca 5 minut a samotná bolest je krátká, sotva pár vteřin pocitově a odeznívá. To by šlo. Další vyšetření, 5 cm, paní Písaříková, co říkate, že bysme vám praskli vodu? V původní představě byl nebeskej porod bez zásahů a bez bolesti. Představy jsou vůbec velký téma před porodem a obzvlášť po něm, u nich se ještě zastavím. Ruplá voda mi nevadí a tak o půl desátý popohánějí porod oblevou. Varovali, že se celý proces zintenzivní. Ok. Co mi vadí je, že si mě k tý vodě posadí poprvé na tu kozu a bohužel se z ní už nedostanu dřív než po akci... Protože monitor a pak už mi dochází síla. U vody mi nikdo neřekl, že se jim nezdála, že dokonce byla zkažená, protože si do ní náš mladej v závěru těhotenství naprděl... Nevadí, asistentka mi doporučuje dýchat kyslík z masky, ať má miminko lepší podmínky, souhlasím. Cítím trošku pochyby, ale nenechám se strašit.

Fajn, tak teď je to v plným proudu. Marek u mě, otírá čelo, dýchání mi dává zabrat, nemám úlevy a přiznávám velmi náročně poslední dvě hodiny. Mrzí mě, že už nemám energii se z toho pitomýho kozího křesla přesunout do jiné, lepší polohy, takhle mám pocit, že tlačím do stropu. Motá se kolem nějak moc lidí, sotva to vnímám, mám jen Marka a sem tam tu naši porodní asistentku, která se o nás od začátku stará. Úžasná mladá ženská, na stejný vlně jako my, to jsem si přála, díky. Říkají, že už si můžu zkusit jakoby zkušebně tlačit, jak jakoby zkušebně, copak je to nanečisto? Mám pocit, že jsem zabetonovaná a mám přes ten beton něco protlačit jen dechem a nějakým vnitřním děním, a to se dělá jak? Dochází mi energie, to jsem nečekala, nejsem sice maratonec, ale ty procházky se psem mi dávaly slušný každodenní základ.

Mrzí mě teda dvě věci, že jsem začala tlačit tak brzo a že jsem zůstala v nejdebilnější poloze na zádech (klasika jako ve filmech). Ale v 11:30 byl tu, ani jsem to popravdě nepoznala, hlavička vykoukla a zakoukla už několikrát a já byla z nekonečnýho tlačení vyčerpaná. Tlačení a závěr tedy pro mě osobně byla nejtěžší část porodu, často ženský říkají, že pak už jen dvakrát zatlačily a hotovo, tak já tlačila pocitově tak dvacetkrát a reálně nevím. Moc už jsem závěr nevnímala tak, jak jsme zvyklí, byla jsem trochu jinde i bez rajskýho plynu, bez epidurálu nebo co se všechno píchá. Pár vteřin před Rudolfem mi ještě stihly píchnout oxytocin (šikovná sestra mi způsobila modřinu na tři týdny), na to už se mě nikdo neptal, stejně bych je neslyšela, ale mám pocit, že Rudolf byl v té vteřině venku.

Je to. Je tady. A hned křičí, to jsem si přála, jako na pozdrav, že je dobrej. Je dobrej. A my taky. V tomhle okamžiku se ti změní pohled na všechny matky. Nemám ho v břiše, ale na břiše. Nemám slov. Pupečník zdaleka nedotepal a ještě nás pak ztepali, že má žloutenku z toho, že jsme nechali pupečník víc jak minutu... No... Chci už jen sprchu a můžeme takhle ležet navždy. Místo sprchy mi donesou UHO  s nějakým hnědým masem a rýží, nekecám hned první den. Nechávají nás ty jejich tabulkový dvě hodinky na pokoji, seznamujeme se a díváme se. Probíráme s Markem, co se to právě stalo. Jen ležím, držím a jsem. Někdy v tuhle chvíli ho na chvilku odnáší, váží a měří (proč je to tak důležitý údaj? zase tabulky) a pak ho donesou mně, sotva dýchající matce na první přisátí. Je teda šikovnej a hned mu to jde, za to já se dívám na sestru jestli to jako myslí vážně a dávám si velkej pozor abych ji nekopla. Nebudu tu rozebírat citlivost mých bradavek, ale něco takovýho jsem nečekala... Taky mě kontroluje jakási doktorka, v posledních dvou hodinách už jsem nevnímala kdo se okolo mě ochomejtá, ale když jsem zaslechla slova "vnitřní zranění" a "šití" trochu mě to probralo. Hráz vydržela, ale Rudolf se asi casnoval ještě uvnitř, díky Rudo :) Šití. Dá se, občas syknu. Další představa, že ho nebudu chtít dát z ruky se rozplývá, potřebuju totiž nutně sprchu, připadám si olepená po celým těle. Rudolfa odnáší rovnou na oddělení, chtějí zkontrolovat jestli nemá z té zkažené vody infekci. Nemá. Já se konečně sprchuju, mám trochu hvězdičky kolem hlavy a rozdýchávám to vstávání z pitomýho kozího křesla, dvě asistentky se na mě dívají: "Teď by bylo fajn, paní Písaříková, kdybyste se vyčůrala." a dívají se dál. Ok... Nějak mi to teď nejde, pardon...

A pak už na oddělení šestinedělí, jsme dojatí a ani se mi nechce věřit, co se právě událo. Rudolfa mi chtějí dát až ráno, že by ho nosili jen na kojení, popravdě, mi to nevadilo a tak se taky stalo. Je zdravej, krásnej, trochu fialovej, hlavička se mu hned srovnala, přesto moje nešikovný tlačení... A je náš! Od následujícího rána ho mám u sebe až do té doby než na den před štědrým dnem zjistí pitomou žloutenku a musí do toho modrýho inkubátoru, chodím se na něj dívat a je mi ho líto, nejdřív je v klidu, ale poslední hodiny tam se mu nelíbí a křičí, to mě trhá... Štědrý večer trávím na chodbě oddělení šestinedělí s Markem s vírou, že zítra nás pustí. Je to tak. Pobyt nebyl zlo, další rozplynutá představa, šlo to, jen to jídlo... K snídani chleba s chlebem, kakajíčko školkový a k večeři vánočka, uf. Kojící strava? Cibulačka? Těch pár dní se tam dalo, bylo to dokonce i docela fajn, personál v pohodě, někdo ráznější, ale žádný trable, stejně se těšíš domů, až to budeš moct dělat po svým, i když nevíš jak :) Kojení? No upřímně, bolí mě to do teď a nechci slyšet o špatným přisátí, dávám na svůj pocit a ten je takovej, že jsem prostě moc cíťa :) Jo a kromě stehů jsem si vytlačila mini hemeroid, nikdy jsem je před tím neměla a naštěstí byl brzo fuč, sorry, musela jsem to říct. Za to stehy mě trápily ještě skoro měsíc po porodu, o tom v dalším článku o prvních týdnech a měsících s Rudolfem neboli doba porudolfská.

Narodil se 21.12. 2018 na slunovrat a na úplněk. Je to střelec, já a Marek taky.. Vážil 3060 gramů a 47 cm měřil, narodil se 38+3, tedy 11 dní před termínem.

Rudolfův porod byl tedy v globálu bez komplikací, pěknej a relativně rychlej. Od příjezdu do porodnice (ze dvou cm až dokonce) za pět a půl hodinky. To beru jako dobu porodu, to předtím bylo jen takový lechtání a příjemná příprava :) Bez utišujících prostředků a větších zásahů a komplikací. Děkujeme!

Jsem vděčná Markovi, že u toho byl s náma, je to tak důležitý! Pro všechny. Díky.

Vaše naše už ne tak moc Biomatka,
Lucie a Rudolf Písařík