Takový bezzubý těhotenství

A co se nestalo...


Já, která se lítostně usmívám nad příběhy těhu blitek, nateklých kotníků, žhavení žah, bolení v bedrech a nevím nad čím vším, co ještě trápí všechny snažilky... Pak jdu, omdlím a zlomím si zub. Politujte mě.


Ne, foto nebude. Ale klidně se stavte a doneste mi nakrájený jablko.


'Jejejej, paní Písaříková, to je teda nadělení. A ten hematom na bradě, ret prokousnutej...'


'Jo no, to se spraví, zahojí, hlavně, že břicho je cajk.'


Asi 4:30 a jdu stabilně čůrat. Po chvilce rozdýchávání si já blbec řeknu, že by bylo nejlepší dojít na gauč a lehnout si. Dva kroky a zube jedničko, ahoj! Máru vzbudí pecka a dnes cením jeho klid, když mě zvedá a utírá krev na dlažbě. Ihned vím, že břicho je cajk, ale stejně tak rychle cítím, že nemám zub a to není možný, tohle se mi nestává... Brní mi hlava.


Zní to skutečně hůř, než to teď je, ale beru to jako červenou stopku od těch ranních fofrů, kdy se spěchá (za čím?). Nebolelo to tak, jak si představujete. Nejblbější byl snad ten ret, ten pitomej křivej zub ho ještě před bodem zlomu stihl prorazit, proto krev a proto tři dny brčko. Vypadala jsem jako kanadskej hokejista nebo jako reklama na tísňovou linku domácího násilí.


Jsem doma. Zneschopněna, byť schopná. Peru, želím, venčím, vařím. Žienka domáca.


Co mě na tom všem štve ale nejvíc (teď přijde hluboký poselství) je, že vás doktoři začnou děsit domněnkama a diagnozama a posílat z jednoho oddělení na druhý a to mě fakt neba. Protože kdo hledá, najde. Takle se vyrábí pacient.


A tak se ani nenaděju a už ležím nahoře bez, v kalhotech s těhupruhem přes břicho (vypadám jako Obelix) na oddělení kardiologie. Sestřička milá, vůbec nevím jak jsme se dostali ke kojení a prsům jako pytlíkům. Pan doktor přichází až v této fázi a tak dřív než můj obličej vidí moje, ehm, kozy.


Nalepený kolečka na hrudi mi pravidelně odpadávají vinou vlivu diskuzí na internetu s radami typu: 'Mazat, mazat, mazat, jinak strie, strie, strie!'. Jak jsem jinak hrdinka, ultrazvuk srdce mi teda nebyl vůbec příjemnej.


'Ale copak, kope?'


'Ne spíš mě tlačí ten váš neomalenej ultrazvuk, ale jelikož jsem hodná holka, držím.'


Na neurologii už jsem byla loni v Brně, to byl velkej zážitek o dva články nazpět, zubař je minimálně na tři návštěvy a gynekolog už je můj nejlepší kámoš.


Vězte, že mě nic nebolí a že se cítím dobře. Bylo jen potřeba trochu zpomalit.


Teď, když modřina na bradě už vybledává, plním šuplíky dupačkama a pouštím si starý díly Čtyři v tom. Čekám, kdy mě jebne a založím si účet na Modrým Koníkovi. Kdybych z toho jó zblbla, přijďte mi to na férovku říct, ať vás jako správná bio-eco-natur-matka, těhulka, snažilka, látkovačka (...) můžu bezmeznou sílou internetových argumentů vyfakovat.



Srdíčka a sluníčka.