Ráda bych nominovala....
Já nevím no, nelila jsem ani kýbl ani škopek, tak proč teď něco takovýho, že jo.
Veronika mě jmenovala ve svém Day 6. Četla jsem si to asi v 6 ráno, takovýto jak jen odprstíte budík na telefonu a zapnete wifi cestou na záchod. Co že? A ještě anglicky?
Rychle, šup, půjčenej pes čůrat, jídlo, mám všechno? Vlak, Brno, posilovna pod hradem, kafe, tuňák, čtyři hodiny škola, rychlochůze, vlak, pes, tuňák...
Až doma si pořádně čtu, co se po mně chce.
Nějak nemám na tyhle výzvy názor, vlastně jsou mi celkem jedno. Ale tohle ve mně něco pohnulo. Večer přemýšlím, co se to se mnou děje poslední týdny. Prý najdi každý den něco pozitivního a napiš nám o tom. Zas tak akorát spamovat zdi. Ale jak chceš.
Pátek ráno, všechno divný, nechce se nic, pes štěká, tma, vylije se mi čaj na nohu, v plánu mám půst (dnes nedobrovolně) a vidinu fakt příjemnýho dne, úkoly jak v první třídě, dvacet mailů ze školy s organizací, všechno to pročíst, udělat TO DO list, páč jinak budu zas brečet... Proč se mi dnes tak strašně nechce?
Jdu s půjčeným psem, hodinka ze tmy do světla, protože je 7 ráno. Domů. Štěká. Neběžím, jak jsem si při usínání slibovala, tak v půlce aspoň zvostřím tempo. Na 2 minuty. Lemra. Vycházíme z lesa, příjemnej kopeček dolů, tak běžím aspoň ten. Ok. Doma. Další čaj, okrájím citrón, toho vyschlýho chemickýho zmetka. Pes asistuje. Dělám si svoje pohodlí u noťasu, že teda udělám ty úkoly. Dělám leda tak epizodu oblíbenýho seriálu. A druhou. Piju čaj.
Dám prát pračku, věším prádlo, napiju se čaje a přemýšlím, jak to všechno vochcat. Nevím, proč jsou takový dny, energie nula v tu chvíli, kdy nevíš co dřív.
Třetí epizoda a říkám si, že když teda nedělám věci do školy, mohla bych dělat aspoň něco užitečnějšího. Beru půjčenýho psa a jdu do Lidlu. To je nápad, utrácet! Kupuju lososa. Aspoň něco pozitivního - oh wait - má to být pozitivní výzva? Však já k tomu dojdu.....
Doma. Jedna hodina po obědě a mně už se nechce srkat čaj. Přiznávám se, vykašlala jsem se na půst. V ledničce kysaný zelí, tak aspoň pocit, že tolik neprasim a odvážím si 150 gramů. Mám pocit, že mi hrabe. Nestačí mi to, tak čumím do spíže, co bych sprasila dál. Ořechy, ty jsou přeci taky fajn, povolený v plánu. Prasim.
Žaludek (mozek) konečně nekručí. Zapiju to vodou s tím zmetkem.
Na odpoledne naplánovaná dlouhá procházka. Aspoň 2 hodiny. Klidně tak desítku, sem tam poběhnout, psa se neptám, Milý plány trochu mění, ale za 15 minut vycházíme, takže se jdu oblíkat. Díky čau, nálada pod půjčenýho psa...
----------------
¨
Po 11 kilometrech pokračuju v tomhle příspěvku. Nálada je hned jinde, děcka... Je to v hlavě! Ty moje trable jak mám dělat strašně moc a dělám děsný nic.. Malichernosti, protože mi Milý zopakoval moje oblíbený slova, který používám, když někdo furt hudruje - Buďto chceš, nebo nechceš, tečka.
Bagruju lososa se zelenýma fazolkama a dopisuju tohle. Pozitivní, já nevím, pro mě rozhodně. Prostě přestat hudrovat, přestat říkal ALE. Rozhodnout se a být pevný.Konkrétně - rozhodla jsem se, že dneska nebudu dělat věci do školy, jen jsem tomu od rána říkala ukňouraně - "mně se nechceeee, to je strašnýýýý, ach joooo...". Kdybych se rozhodla už včera, mohla jsem si ušetřit energii, kterou jsem vyplýtvla na takzvanou depku, která není, když nebudu chtít. Problém je, že člověk se všema těma negativama obklopovat chce, né že ne! Sáhni si do svědomí!
A ještě jednou moudro - Když chceš něco změnit, tak musíš něco změnit. - Trapný, co? Ale zamysli se, místo kňourání.
Na závěr něco osobního. Nemám ve zvyku, tu být velmi konkrétní, ale cítím, že je čas. V lednu jsem udělala rozhodnutí, že změním některý svoje návyky, že změním svoje tělo. Že to dokážu. Klasický novoroční. Ale vydrželo mi to... Znáte to, chci zhubnout, vytvarovat, blablabla, tak jsem zvedla zadek. O tom ale jindy, samostatně...
------------------
A když už jsme u těch osobních věcí... Právě teď, mezi vším tím mým snažením tady někoho namotivovat, zpozitivnit nebo otevřít, po tom, co tady fušuju, jak jsem dnes nakonec v pohodě... Právě teď, jsem zjistila, že druhou porci lososa, se kterou jsem se tak dělala a tak jsem s ní chtěla potěšit svýho Milýho - sežral půjčenej pes! A to ještě není ten vrchol - rozbrečelo mě to jak malou holku.
Prostě, někdy není den, jak to jinak říct, ale je důležitý si to uvědomovat.
Už se tomu směju.
Stay positive, ty vole.
