Kupé V

Příběhy nekončí, milí, každá cesta má svoje kupé.


Sobota ráno, lehká hlava, jedu od rodičů, takže v tašce dvacet vajec a dva zapomenutý a znovuobjevený svetry. Vagón plnej, ale přitisknu se na stěnu a nechám projít dav (bojim se o vajíčka) a vracím se. Častá chyba je nezalízt hned do prvního kupé, kde je pár míst mezi krosnama a s nadějí volnějšího, se snem prázdného kupé jít dál.

Vlezu do třetího kupé, dobrý den, máte tu volno a sednu si naproti velice zvláštnímu staršímu páru, jež poutal mou pozornost již pár vteřin předtím a to především barvou vlasu oného muže.

Tři zlaté vlasy děda Vševěda, napadlo mě hned. Ale nebyla to ani blond, ani šedá, byla to spíš žlutá. Jo, žlutá jako kyblíček, který byl moje značka ve školce.

A tak si sedím a už tuším, že tato cesta nebude jen tak obyčejná. Nedávám si sluchátka.


„A dal ti Kuba tu dvacku? Za nocleh?“

- „Seš vychrtlá.“

„Vychrtlá? To sem no. Kdy máš narozeniny? Že bych šla na hřbitov a tam ti nasbírala kytky, hahahahah.“


A tak bystřím, Vševěd tak přes padesát určitě, díra na červený kostkovaný košili, klíče cinkaj u pasu, věčnej úsměv, boty masiv, ale očividně z dob normalizace, vlasy žlutý na Ivánka a tak vůbec, připomíná fanouška Plastiků z první řady.

Oba mají ruku na stehně toho druhýho.

Ženská velký brýle, takže velký oči, obarvený tmavý rozhašteřený vlasy, trošku Janis, vychrtlá a o něco míň vrásek než Vševěd.


Zvoní telefon.


„Ty kozo, čau kozo, dělaj chujoviny, co vaříš?“

- „Ať něco dobrýho pošle telefonem.“

„Prej máš něco dobrýho poslat telefonem, hahaha, to je čurina. Na...“

- „Zdar kozo, co že? Néé. Čekám na dopis, jestli mám pojištění od státu. Noo, sedmičku no, Iveta mě ale ruinuje, jsem hubenej, já ti dám zas tu kozu. Pak budou Svitavy, prdel Moravy.“


Dnes je to nejen příběh z kupé ,ale taky příběh z uličky, hlas se line celým vagónem - „Dělej vole, vstávej, už je Ústí dopiči, děléééj vé, vzbuď se, vstávej kurva voe!“ - Pak už jen představa mávnutí rukou a bouchnutí dveřmi.


„To jsou Ervíni, stojí a čumí, ale aby vylezl, to né. ... To je hezký, podívej... Tady musí být hadů! No, ještě řekni, že v lese nejsou hadi! Zmije!“

- „Sama seš zmije, hahahah.“

„Hahahha. Co ti řekli za ty přestupky?“

- „Ale nic.“

„Když seš blbej, tak seš blbej. Podívej, toho sněhu tady, to u nás vůbec není, ty jo.“

- „Sis měla vzít lyže, hahahah. Nebo boby. Hlavně abys zastavila, to je jedno vo co.“


(projíždíme Českou Třebovou)


- „Tady bydlí samej cigoš.“


„Kecáš!“

- „Tohle je všechno jejich, tyhle baráky, cihlový. A tady se to stalo, tady jak tam strčil tu botu. To byl takovej okamžik... Dostal tři roky a pak ho pustili za dobrotu. Jdu se vychcat. Pomalu se oblíkej.“


„Jsem na něj zvědavá a je to od tebe hezký. Bude mu 39 né si říkal a jí bylo kolik? Čtyři a půl? Třeba se potkáme s tvojí manželkou, hahhaha.“

- „A proč ne! Letos ji bude 60. Ale už od 79 s ní nejsem.“

„Jsme měli jí hrát šipky dnes, ale ona čuměla ty vole, víš o čem mluvím.“

- „Nevim.“

„Tak jdi do prdele... A to už je vono? Tady je sněhu! U nás vůbec a koukej na ty hory, to je nádhera (jsme kousek řed Svitavama), teď už jsme tam? Jo, to je vono? mějte se hezky, nashledanou!“


Rozloučila se sympaticky, podívala na mě velkýma očima a chvilku předtím mě švihla rukávem, když se oblíkala „Hahahahha, jé pardon!“. S jejich odchodem spolujezdec u okna okamžitě začal větrat, což podle mě bylo spíš pózerské gesto, protože jediné co bylo cítit, byl kouř z cigaret a tomu borcovi čouhaly z kapsy elemka.


Z uličky se ozvalo: „Pro...(škyt) sim vás, tohle už už je Ústí, neboooo?“


Svět je plnej. Napadá mě, že cizí hovory se neposlouchají, ale kdyby jsme to dělali, máme prázdný knihovny.




Věnováno Českým Dráhám.