Kupé I.

Občas se mi stane, že v kupé klimbnu, ale sen to nebyl.


Sama a v České Třebové slyším už z uličky: „Tss, musej sedět po jednom...“. Hromotluk dojde až ke mně a: „Dobrý den slečno, máte tu volno? Já jen do Svitav, ale otevřu okno, jsem nabalenej. Musím pak do Brna k soudu, no přichomejtnul jsem se ke krádeži, ten blbec v Intersparu mi strčil krabicák pod bundu no a bylo. Mám teda do Brna zákaz, tak jsem si vzal tuhle bundu, páč jakmile by mě kontrolovali, moh bych dostat další podmínku. Ale vy máte knížku, no nebudu vás rušit ve čtení.“
Vytasil tu zářící oranžovou šmírem zasranou bundu na zádech s nápisem Cargo a ptá se mě, jestli už vím, kde pracuje. Usmívá se, je to jistě pohodář... Otvírám okno. „Já jsem trochu ukecanej, to už jste si určitě všimla, ale lepší než rádio, nemusíte krmit baterky, hahaha, tady vezu klukům do Brna mapu Český Třebový, mi nevěřili, že má ve znaku mexickýho kohouta.“
Podává mi mapu a ten kohout má ksicht zarostlej jak on. „Strejda je farář ve Svitavách, tak se za nim po cestě stavím. Ale jízdenku už mi kontroloval, tak to se svezu rovnou do Brna, já tam mám od soudu zákaz víte, ale stejně musím, hahaha, jsem tam nedávno potkal jednu holku jo, no vona je z Boskovic, to je na Blanensku, víte a taky to neměla lehký, tak jsem se zabouch, ale skoro nic si nepamatuju a to mi ukazovala občanku! Její bejvalej jí mlátil, no a když jsem ho viděl, byl černej jak komín, tak jsem mu taky jednu vrazil. Jak by chlap mlátil ženskou, tak to neuznávám, jako vobráceně ještě jó, jako ženská chlapa, ale jinak né.“

Zub každej jinam, puch se nedá popsat, tlapy jak medvědí, špína, černota, jak kdyby vylezl z pekla, ale usmíval se a furt valil.

„Mám Hondu pětikilo, víte, to pak musím lhát, že jsem buzerant, homosexuál, teplej, když někam přijedu, aby byl od ženských klid, já si to jedu, mám dres Jardy, že jo šedesátvosmička, to jsem se narodil, jsem listopadovej. Jo a byl jsem v televizi na internetu. No a oficiálně jsem vlastně bezdomovec.“
- myslím, že to cítí celej vagón, a tak i kdyby bylo mínus dvacet sedím u toho otevřenýho okna a říkám si proč nevystoupil v těch Svitavech. Vypadal dost hrozivě, i strach by z něj snad šel, ale pak mi mimoděk se slovy „Služebníček!“ ze záchoda přinesl ubrousky a podával mi tu jednu mapu České Třebové s tím lidským kohoutem, tak jsem si říkala, že to třeba bude i tak jinak hodnej člověk.

Strach ale nastal:
„Můj táta seděl za dvojnásobnou vraždu, víte, a tak mě vychoval jeho kamarád, jsem adoptovanej, ale to si nechte pro sebe, kdybyste někdy byla ve Vodňanech a cokoliv, cokoliv byste tam potřebovala, najděte dům tam na rohu, vedle Petra Chelčickýho, jo, Podlaha se jmenuju, Tomáš Podlaha a tam vám otevře buďte strejda nebo Pavel Podlaha, to je můj bratranec, taky šedesátvosmička, červnovej.“

Mezitím se zmatená paní v uličce ptá: „Prosím vás, jsou to Letovice?“ „No jo, ale rychle, než vám zamknou dveře, počkejte, já vám pomůžu, otevřu a támhle máte halu, no nic pěknýho tady není, ale vy se pěkně mějte! Není zač.“

Ze školního batohu, který mrsknul na protější sedačku, mu čouhá kečup. Sedí ob dvě místa vedle mě, když v tom přijde průvodčí a nabadá ho, ať příští stanici vystoupí, že už asi nějak přesluhuje. Oranžová bunda je mu prd platná, neprotestuje, popřeje průvodčímu hezký den a že to prý do Brna dojde na ten soud pěšky. Vystupuje ve Skalici nad Svitavou. I mně přeje pěkný den, mapu ať si nechám a ať se mi daří.

Větrám a koukám, kam jde a komu co říká. Všem něco říká.

Poslední věta pro lepší efekt by měla znít - A pak jsem se probudila! - ale já jsem pak vystupovala...