Přijedu domů, abych našla pár papírů, vyberu z nich jeden a ten jako vyhodím. Ten vyhozenej za chvíli zas někdo vyloví, spočítá kroužky a strašně se o tom mluví. Ještěže zelená uklidňuje.
Venku krásnej den, počasí jak na jaře, jdu na balkón, dole pouštěj draka, sbírám prádlo ze šňůr. Můj táta je rybář, jistě to má svý výhody, takovej čerstvej amur... Ale proč to říkám, protože jsem našla na svým svetru šupiny. Prádlo neprádlo, balkón posloužil jako pitevna a lednice jako márnice. Jak já tohle nesnáším. Ráno vstaneš a pochopitelně jdeš do ledničky, jogurt nebo vejce tam čekáš a ony mrtvoly po ránu, čuměj s votevřenou hubou.
Včera jsem dlabala dýni, takovýho goliáše, ale vystihla jsem devil laugh, to jo.
Dneska je to devadesát pět let od vzniku Československa. Si říkám, jestli jsme neměli vzniknout jako monarchie třeba. Ha, asi ne... Masaryku?!
Zajímavý období tohle. Loni touto dobou jsem si sepsala paměti o všech mých listopadech. Teď jsem si to četla a není k čemu se vracet, co bych napsala jako pamět do tohoto listopadu? Začíná až za pár dní, počkám si, ale nic slavnýho. Zabouchnutá vodbouchnutá, bum prásk.
Až zas potkáte toho přitloustlýho andílečka s šípem mezi buřtskýma prstama, dejte mu radši nabitej samopal. Ať je klid.
