Byla jednou jedna kuna, kterou nikdy nikdo neviděl.

Vánoční kuna na konci světa.

Doma je doma, Valenýnka to taky říkala. Taky říkala, že jsou to dva různý světy, dva různý živočišný druhy, jako kočka a kocour a hrdličky jsou samice od holubů. Hodit si korunou.

Nový rok. Další, nic novýho. Žádný rekapitulace, to je zbytečný, jeď dál.
Neprokrastinuj, buď aktivní s mírou, ale buď.
Starej se o svý tělo, jo, každej ho máme.
Nezaobírej se zbytečnostma.
Rozpoznej zbytečnosti.
Druž se se solitérama.
Cherish. Takový krásný slovo, tak si ho přelož.
Nos ponožky z ovčí vlny.
Nejez jehněčí.
Potěš někoho.
Zvedni se.
Zamysli se, jak je to s poctivostí.
Nekrájej život.
Neztrácej se.
Nezapomínej.
Chtěj.
Uč se.

Hlavně ať jsme zdraví, že jo. Ve víně je pravda.

Fotografie se jsmenuje Poslední perníček.

Tak buďte hodní. Šťastní.


Věnováno.

Malá nedělní povídka o takové sobotě

Kdesi za sedmero kopečky a sedmero kanály v jednom hlavním městě uspořádalo se pár krajanů v shluk a bavili se. Bavili se bujaře, hlučně, s vervou, s pivem a bramboráky. Přesně tak, jak se patří v jejich kraji. Nikdo nemohl být překvapen.
Když kde se vzal, tu se objevil švarný jinoch, ujal se se svým kumpánem podia a začali melodicky vypravovat krásné i prazvláštní příběhy, byť žádné bizarnosti, sem tam o prasečí hlavě či že je někdo hezkej, hezkej, hezkej anebo veleznámé francouzské vyprávění  pod názvem By horse, like a king. Krása, prožitek momentu však nebyl jednohlasý. Řečníků a zpěvníků tu bylo více a nebyl to sborový chorál. Byl to balvanskej neomalenej šumohluk.
Málokdo skutečně poslouchal, jelikož bylo sotva slyšet. Teda vlastně bylo slyšet moc, ale moc všeho a ne moc jednoho, na to je čudlík na pultu. A když se pak vyhrožovalo posledními čtyřmi příběhy, byly skutečně čtyři, i přes pětiprocentní protest.
Co následovalo, drazí a milí, bylo lehce surreální. Baviči se dál bavili, o to nic, ale zbylých pár procent krajanů, jakoby zahalil zvláštní dým. Voněl jako bylinka a omamoval jako lesní víla. Linul se mezi krajany, do nich, ven a zase dovnitř. Ten ódér byl jak Brno.
Jinoch připálil cigaretu krajance, tak jak to má být a sám trval na tom, že nekouří. Simuloval při tom pomocí nonverbální komunikace skutečný úkon kuřáka, což ho samotného lehce rozesmálo, až se ztratil v příběhu. Kumpán byl vždy opodál, byť neméně v pozornosti okolních okolků. Valil oči a ukazoval na klatováky, byť sám od Komety.
Sem tam přičundroval nějaký ten brat, či jiný příslušník a zase se všichni bavili. Tlumočili si navzájem, protože občas mogen we ook gewoon Nederlands praten maar dat hoef niet de hele tijd.
Kam se ten zázračný dým posléze vypařil povědět neumím, jelikož nám ujel vlak, ale to nás vlastně zlehka probudilo, někdy totiž jdu po ulici, zastavím se a nevím vůbec nic. Vůbec nic.
Slepice ani kouhoutek tak jak je známe v téhle zemi za devatero lesy nežijí. Všechno je tu about love.

Peace and Love, někdo říká třeba.

A jestli neumřeli, žíjí dodnes.