Tři. Jo. A dva dny oči jak králík. Hlava jak vyprázdňující se kontejner se sklem. Když se nám chce brečet, nevypadá to jak v americkým filmu. Neklepe se nám brada a netlačíme slzu, za to nás tlačí krční mandle a klepou se ruce.
Člověk (žena) brečí z mnoha důvodů. Pominu fejky (tlačený slzy), ale zaměřím se na reálný pláč:
-- Kvůli někomu
-(muži) - v 95% zbytečně, kvůli muži povoleno plakat pouze štěstím (?)
-(ženě) - no, nevím, jestli někdy žena pláče kvůli ženě, bez fejku, možná, když se dotyčná rozhoduje mezi dvěma potomky, kterého zachránit, a kterého odeslat na smrt, ale nepláčeme pak kvůli těm dětem?
-(dítěti) - tak tady pozor, to skoro nikdy není fejk! Ale možná taky často zbytečné?
-- Kvůli něčemu
-(zvířeti) - to též nebývá fejk, ale bývá to taky k nečemu? Chudák šimpanzíček dostal chřipečku a maminečka ho teď nemůže kojinkat. Oujé.
-(věci) - no tak snad se ta váza jen rozbila, vím, že byla po babičce, ale váza neumřela, že jo.
-- Kvůli pocitu
-(dojetí, smutek, radost) - a to je zrádné, ve finále si totiž uvědomíme, že to není kvůli Petrovi, Markovi nebo Sofii, ale kvůli smutku, dojetí nebo radosti. Tudíž kvůli pocitu. Když se nás někdo zeptá, proč brečíme, viníme ostatní. Brečíme ale jen kvůli sobě. Pláč je dost možná i sobeckej. Je to fyzický projev našich citů a emocí. Pochopitelně je to přirozený projev a netřeba ho potlačovat, jen ne vždy viníme skutečné podněty.
Brečíme, když nás něco dojme, může to být film, vzpomínka, dítě. Když někdo, koho považujeme za důležitého (potencionální partner) nebo kdo je skutečně důležitý (rodič) odejde. Když umírají cizí nevinní, kvůli nějakýmu šílenýmu hajzlovi, nebo hloupý nehodě, o kterých nás informují media. Když naše fenka porodí, když je první slunečný teplý den po zimě, když nám blízcí dají najevo, že nás mají rádi, když nám na National Geographic řeknou, že labuťák nikdy neopouští labuť a tučňák cestuje týdny za potravou pro mládě a když na konci Hříšnýho tance přijde Patrick Swayze, že Baby nebude sedět v koutě.
Není to všechno zbytečný?
Jak se to vezme, nikomu jinýmu pláč nepomůže, jen nám samým, v tom je možná ta sobeckost. Občas je bezesporu potřeba ventilace a měla by být podporována příslušnými spolupachateli. Přeci jen je lepší brečet, když vás u toho někdo drží kolem ramen.
Takže plačme, ale věďme, že je to dobré jen kvůli vlastní ventilaci. Nikomu tím nepomůžeme. Jen sobě.
Jak to mají muži nevím. Jak to máte, muži?
A o dětském pláči možná příště! (Vydírací prostředek, uraženost, naštvanost, zcizení oblíbené hračky, zákazy, obyčejné otravování hlídajícího, škrábaneček, mytí hlavy a jiných částí těla, zelenina místo čokolády...) - nepřipomíná nám to ty muže???
L.
