Co chtít?

Začal nám již holandský školní rok, prosím pěkně, pro ty nejmenší. Tudíž se má "práce" zase vrací do obnovených kolejí. Jako obvykle, nebudu moc konkrétní, nebojte, nebo možná spíš právě zase bojte.
Co se mi honí hlavou... Každý se mě ptá na plány. A tak mě napadlo, jestli jsem teda ten "plánovací" typ a nebo naopak "neplánovat". Já sama nevím. Jednou chci hrozně teď hned vědět co bude za rok a podruhé mi je jedno co bude zítra. Jediné co vím, je že nevím co chci - což je očividně nejdůležitější. Haha. Teď se mi smějte. Ano - Nevím, co chci! Ale podívejte se na to někdo trochu ode mě... Jak si mám z těch úžasnejch možností vybrat... Dobře, mluvíme o tom, něco chtít, ne o výběru, ale když to tak úzce souvisí, že se mi to nechce rozpojovat.

Buďme jednou konkrétní - je mi 20 let. Mám tendence a někdy dost silný chtíč objevovat dál, dáááál. Na druhou stranu mám tendence pokračovat ve studiích. Což dohromady moc nepasuje, pokuď pominu tu maličkost zvanou peníze.

Když je to tak jedoduchý. Nevím, zda se mě někdo aspoň pokusí pochopit, ale mě to prostě táhne všude. Všude. I domů. Jen teď momentálně jediná země, o které bych byla schopna uvažovat o strávením doby neurčitě je Holandsko. Holandsko se do mě dobře zavrtalo. Každopádně, jsem se chtěla dostat k té jednoduchosti - au pair.

Pro mě nejjednodušší, nejpohodlnější a nejdostupnější způsob. Jsou chvíle, kdy si říkám, že tohle už ne, ale kdo to nezná...

Si tak proletuju nabídky au pair job... Neskutečný. Zavání to tak šíleným dobrodružstvím, vzrušením, zkušenostmi, zvědavostí a blabla, samozřejmě taky odpovědností, ale mě tohle hrozně naplňuje. Ten pocit objevovat nové. Ta možnost. Ta skutečnost.
Další věc, co vím, stačí pár měsíců. Ne rok. Ne dýl. Někdy třeba. Ale stačí.

Na druhé straně je ta rozumnější část mého já, která, si myslím, se projevuje více, aspoň na první a druhý pohled. Studium. Konečně se stát "nezávislou" - ano, tady v holansku to jde. Student s možnostmi. A to mě taky hrozně láká!

Chci mít prostě jen sama ze sebe radost, dobrý pocit a být na sebe i svým způsobem pyšná. Ať tak, nebo tak, myslím, že budu :)) Sobecký, co? Ani ne sobecký, jako možná namyšlený, haha. Řekli byste to do mě?

Lucie, zas plácáš!!!

Sorry.

Tyhle myšlenky bych asi neměla ani publikovat, zastrčit hluboko. Ale napsat je chci. Taková úleva. Stejně to čtu jen já. A směju se. A snažím se přijít na to, co tím básník chtěl říct...... Nikdy nikdo neví, co tím básník chtěl říct. Nikdo! Dokonce často ani básník, tak prosím, nechápajte :)