Počítat slony

Středa, odpoledne, déšť. Víkend byl super. Zas a znova. Amsterdam je úžasný město, má atmosféru, je v něm celej svět, děvky, tráva, ale taky přes všechny ty turisty takovej zvláštní klid a pokoj. Ty domy. Miluju. Voda, kola, muzea, umění, lidi. Lidi. Nejvíc... I AMsterdam :)

Den Haag. Taky fajn, ale úplně jiná atmosféra. Nějak mu pořád nemůžu přijít na chuť. Ok, parlament, voda a parčík fajn, ale dál? Nevím, nevím. Za tmy paráda ale. Museumnacht bohužel poznala naši celodenní únavu a nebyli jsme schopni si noc užít na 100%...

Chození je taková nuda, jakmile si zvyknete na kolo! A to moje se zase rozbilo pro změnu. Díra v duši už pro mě není žádný problém, ale tohle bylo víc. Rozčílila jsem se když se mi oprava nevedla zdárně a nakonec jsem kolo odvezla do opravny a už jsem zase spokojená, jako na novém :) Jupí.

Měla bych říct, že si začínám zvykat, jak rychle se tu mění společnost, lidi přicházejí a odcházejí, ale ne. Mě to začalo vadit. Konečně se tu k vám dostane někdo blíž a už jede pryč. Welcome to Leiden. Good bye, Leiden. Ještě, že je ta naše planeta tak maláááá.

Nedokážu plně žít přítomností. Dřív mě trápila minulost a teď mě trápí budoucnost. Nevybereš si, Achjo. Jen takový malý příklad - neděle pro mě není den, jelikož mám pořád na mysli, že zítra je pondělí a já musím a musím... Proč si tím ničím den, který je až zítra??? Grr. Neumím tomu pomoct. Ale ono to zas přejde. Jako všechno, jednou.

Neřešme co bylo, netlačme na to, co bude. Teď :) Teď jsem šťastná. Teď mi chybí jen málo.
A zítra jede papá počítat slony do Zimbabwe. Jak ten se máááááá :)

http://www.novinky.cz/zena/styl/206299-ceska-rodina-ocima-cizincu.html

Zrnko.

Všichni jsme jen zrnka. Někdo větší, někdo menší. Svět je příliš malej.

Za chvíli si zvyknete na vše, až to začne být "nudné". Zkušenosti dávají očekávání, nároky, priority. Dlouhodobé plány jsou na nic a jak se říká - "Neboj, já nekoušu." - tak to je celý úplně špatně :)

Přesto všechno, že není na světě dvou stejných lidí, všichni jsme jen zrnka, o to horší, když je někdo dokonce ovce. Stádo a tak dále.

Tak se ptám, jak dlouho to trvá? Roky, desítky let? Chci to hned, ale zárověň si plně uvědomuju, že to nejde.

PA RA DOX. Welcome :)

Co chtít?

Začal nám již holandský školní rok, prosím pěkně, pro ty nejmenší. Tudíž se má "práce" zase vrací do obnovených kolejí. Jako obvykle, nebudu moc konkrétní, nebojte, nebo možná spíš právě zase bojte.
Co se mi honí hlavou... Každý se mě ptá na plány. A tak mě napadlo, jestli jsem teda ten "plánovací" typ a nebo naopak "neplánovat". Já sama nevím. Jednou chci hrozně teď hned vědět co bude za rok a podruhé mi je jedno co bude zítra. Jediné co vím, je že nevím co chci - což je očividně nejdůležitější. Haha. Teď se mi smějte. Ano - Nevím, co chci! Ale podívejte se na to někdo trochu ode mě... Jak si mám z těch úžasnejch možností vybrat... Dobře, mluvíme o tom, něco chtít, ne o výběru, ale když to tak úzce souvisí, že se mi to nechce rozpojovat.

Buďme jednou konkrétní - je mi 20 let. Mám tendence a někdy dost silný chtíč objevovat dál, dáááál. Na druhou stranu mám tendence pokračovat ve studiích. Což dohromady moc nepasuje, pokuď pominu tu maličkost zvanou peníze.

Když je to tak jedoduchý. Nevím, zda se mě někdo aspoň pokusí pochopit, ale mě to prostě táhne všude. Všude. I domů. Jen teď momentálně jediná země, o které bych byla schopna uvažovat o strávením doby neurčitě je Holandsko. Holandsko se do mě dobře zavrtalo. Každopádně, jsem se chtěla dostat k té jednoduchosti - au pair.

Pro mě nejjednodušší, nejpohodlnější a nejdostupnější způsob. Jsou chvíle, kdy si říkám, že tohle už ne, ale kdo to nezná...

Si tak proletuju nabídky au pair job... Neskutečný. Zavání to tak šíleným dobrodružstvím, vzrušením, zkušenostmi, zvědavostí a blabla, samozřejmě taky odpovědností, ale mě tohle hrozně naplňuje. Ten pocit objevovat nové. Ta možnost. Ta skutečnost.
Další věc, co vím, stačí pár měsíců. Ne rok. Ne dýl. Někdy třeba. Ale stačí.

Na druhé straně je ta rozumnější část mého já, která, si myslím, se projevuje více, aspoň na první a druhý pohled. Studium. Konečně se stát "nezávislou" - ano, tady v holansku to jde. Student s možnostmi. A to mě taky hrozně láká!

Chci mít prostě jen sama ze sebe radost, dobrý pocit a být na sebe i svým způsobem pyšná. Ať tak, nebo tak, myslím, že budu :)) Sobecký, co? Ani ne sobecký, jako možná namyšlený, haha. Řekli byste to do mě?

Lucie, zas plácáš!!!

Sorry.

Tyhle myšlenky bych asi neměla ani publikovat, zastrčit hluboko. Ale napsat je chci. Taková úleva. Stejně to čtu jen já. A směju se. A snažím se přijít na to, co tím básník chtěl říct...... Nikdy nikdo neví, co tím básník chtěl říct. Nikdo! Dokonce často ani básník, tak prosím, nechápajte :)

Trošku konstruktivnější příspěvek

Zdravíčko, spolupachatelé,

co nového pod pihou? AAAAAle, až zas tolik mnoho ne. Co je za mnou - slabší chvilka, rychlá aklimatizace, alkoholové opojení, nahá těla, tanec a co se týká "práce" tak je za mnou i celkem zábava s dětmi.

Děti. Jsou stejně úžasný stvoření. Není to tak dávno, co bych s trochou přitvrzení tvrdila, že děti ráda nemám. Ale koukněte na ně. Jen koukněte. To je prostě jedinečný. Občas, když jsem s těma svýma holkama někde, v bazénu, na hřišti, tak pozoruju ty ostatní holandský a jinak namixovaný cvrčky a je to sranda, úplně mě to zahřívá. Asi měknu :)

Můj první víkend po dovolené tady byl, řekněme aklimatzační. Druhý už jel v plném proudu. Páteční sesion začala míchanými drinky a skončila nad ránem kdesi mezi partypeople. Sranda :)
A sobotní očekávaná akce - Gay Pride. Konečně taky nějaká party v Amsterdamu. Paráda. Jen ten déšť.
Někdy mám pocit, že pro normální smrtelný čtenáře, či jiné příznivce, je toto čtivo nezáživné a nudné. Pro mě ventilace nepochopitelného, dejme tomu. Tak tady je jedna z natáčení :) -

V Amsterdamu jsme se po průvodu nahých, zmalovaných, růžových a jinak poznamenaných individuí odebrali na nějakou tu svačinku. V Holandsku jsou velmi populární Flemish patat/frites - megahranole s majonézou. V Amsterdamu je dokonce vyhlášeno pár míst, kde mají ty opravdový a nejlepší. Jeden takovej malej bar jsme našli. Naše jihoamericko-španělsko-německo-holandsko-česká skupina si začala objednávat. A pan mistr za pultem byl naprosto fenomenální! Nejen, že se se všemi bavil stylem - Jak se máš, co si dáš? Odkuď jsi? .... Ale po odpovědi začal mluvit příslušným jazykem. A to nejen pár základů, ale pěkně souvislé věty (angličtina, španělština, portugalština, němčina, holandština, arabština...) Fajn chlapík, řekla jsem si. A pak jsem šla na řadu já a říkám si - Tak teď se ukaž... "Jak se máš? Dobře?" mě nepřekvapilo, ale otázka, jestli jsem z Moravy nebo Čech a pak "dobrý zadek" a "hovno" už ano :))) Frajer. A je z Egypta.

To chci taky časem umět. Jazyky :)

Neděle klasicky totálně neproduktivní den, večer večeře se stejnou skvadrou ve studentském domě a s mexickým desertem. Prý - To je cookie pro děti... Myslela jsem, že mě upadne huba. Nevěřte mexičanům, když řeknou, že jídlo není ostré, nedej bože, když řeknou, že trochu... A to bylo prosím pěkně pro děti :)

No a včera zas pár drinků, tentokrát s místními a švédy. Jo jo. Mám se dobře...

Dááále? Možná. Otazníky se začínají zmenšovat, ale zase se objevují další, který se zvětšujou. Každopádně už z toho nemám takový dusno v mozku :)

Už teď se rýsují další plány na víkend. Nice.

Zatial, přátelé a příznivci a žíznivci.

Střízlivost

Tak jsem nám, drazí přátelé, poněkud vystřízlivěla. A to je dobře. To mi připomíná, že jsem se celkem dlouho řádně, neřádně a pořádně neopila, ale to je úplně ale úplně jiná kapitola...
Vystřízlivěla jsem sama ze sebe. To byl teda zase stav. Ale už je dobře. Here we go again - jsem sobecká a je mi tu tak dobře. Pardon.
Procházka tím mým holandským útočištěm tady byla natolik očisťující, že zas a znova... Ráda, ráda, ráda. Leiden ke mně začíná dobře prorůstat, prevít. Ve čtvrtek to vyvrcholilo - Roztrháním. A už je zase dobře, Přišlo již zmiňované vystřízlivění. Dále se očekává nadšení, či zklamání, proplouvání, nové začátky, nové idey a výsledek? Asi nebudu mít nikdy žádný výsledek, jsem se právě rozhodla. I cesta může být cíl. Tak jdeme :)

Inzerát podán, čekám nevelké změny. Víkend mě čeká v holandské metropoli v obklopení gayů, juchů! Amsterdam Gay Pride 2010. Asi se opiju, co vy na to?

Hlavně, že nálada a úsměv mi zas dělají společnost. Ano, nálada. Svoji náladovost bych totiž definovala asi tak, že mám buď náladu anebo jsem bez nálady. Znáte, ne? :)

Úsměv, děcka a s chutí do toho! Jdu si čmárat.

P.S. Dočetla jsem Little Prince v angličtině ... Wooooooooooow!

Roztrhaná

Co, roztrhaná, já jsem přímo rozervaná. Co to sakra je? Chvíli je mi krásně jak nikdy a pak smutkem pláču. Chvíli chci být tam a najednou tady. Mám chuť na zmrzlinu a udělám si čaj.

Nepochopím, nepochopíš.

To je zase výlev, co? Já až si tohle jednou budu číst, tak se tak nasměju, ale teď brečim. Já se zase srovnám, nebojte. Víte co? Včera jsem čekala rady, které by mi ten kruh možností začaly pomalu uzavírat a dočkala jsem se ale takového rozšíření obzoru, že už to není kruh, ale přímka, nikde to nekončí, nikde nezačíná. A pak se rozhodujte :)))

Smích a úsměv

Přátelé, mám po dovolené.

Kde začít. Londýn byl skvělý, pohodový výlet, procházky, londýnská klasika i něco víc. Gay bary, finále World cupu, Temže... Viz foto.

Létání je únavná nuda. Pokuď člověk létá sám a nesedí u okýnka.

No a vrchol večera - DOMA. Dva týdny po půl roce doma, v ČR. S rodinou to vše bylo nad očekávání fajn. Proto jsem taky ve finále strávila nejvíc času s dětma (neteř a synovci) a našima. A dál... Ani nevím, jestli se o tom vůbec mám rozepisovat. Každopádně jsem celé ty dva týdny čekala úplně jinak a teď je vidět, že jsem nevěděla, co mě čeká. Ve finále jsem si to užila celkem na max. Musím mluvit o kvalitě a ne o kvantitě, ale ono je to tak líp, ne?

Miluju Kavárnu a kavárníky. Jsem totiž kavárenský povaleč - dávná pravda.

Tak, toť co se dělo okolo mě a teď, co se děje ve mně. Mnohé. Přirovnala bych to celé asi k rozdílu, mezi úsměvem a smíchem. Úsměv je skvělej, dělá všechno příjemnější, milejší. Motivuje a sbližuje. Baví mě. Smích je mu strašně blízko, ale přesto má úplně jiný význam. Intenzivnější, hlubší, ale už nejde na povel. A je ho málokdy. Toho opravdového hodně málokdy. Tak, chápete? Smích a úsměv je u mě MOMENTÁLNĚ jako ČR a Holandsko. Očividné co je co, ne?

Každopádně, teď se radši usmívám :) Jelikož tady se na mě taky každý usmívá. Ještě jsem zapomněla, že úsměv i smích je nakažlivý, tak se nechte nakazit.

A zase ta otázka co dál? No, popravdě - vrátila jsem se celkem ráda, ale to jen, když se na to podívám sobecky. Mám pocit, že zpátky doma nechávám něco, co se takhle pomalu ztrácí, ale co se ztratí, dá se i najít, ne? Žiju teď a teď je tady. Hehe, to zas vymýšlím pseudomoudra, co? Ale prostě teď v ČR bych asi žít moc neuměla, tady mi to celkem jde :)

Každopádně, žiju teď :) A ty?

Hup Holland Hup

Neumíte si představit, jak to tu vypadá, když se hraje fotbal. Veřte, kdo nezažije... Včera se hrálo semifinále, Holandsko vyhrálo a v neděli velké finále. To, že jsou na ulicich všude vlajky, oranžový prapory a tak dále, to už mě nepřekvapuje, jelikož to je tu tak téměř stabilně... Jedna barva vládne všem. Oranje. Vuvuzely, beesie, Heineken, další trubky všeho druhu, paruky, klobouky, květinový věnce okolo krku, bubny... A děsnej rámus, včera večer, bezprostředně po výhře... Neskutečný, takovej oranžovej život v ulicích snad ani na Queensday nebyl.
V neděli velké finále a ja jsem mimo Holandsko... To je načasování, ale už jsme se dohodli, že do Londýna bereme oranžovou, cokoli najdeme. To bude teprv mazec tady, všude megaprojekce, pivo a oranžová. Dnes večer se hraje další zápas, dokonce i ten se chystám sledovat v hospodě, se španělkou (Španělsko - Německo).

Dost fotbalu.

Asi se budu stále opakovat, ale ta rozmanitost a zároveň čitelnost různých národů je prostě fenomenální, nemůžu přestat analyzovat. Řek má velkej nos, Španěl je chlupatej, Ital perfekcionista co se kafe týká, Polák je samá "kurva", Ir rezatej a ušatej, Angličan slušnej, Američan sprostej, Francouz se šálkou a baretem, Portugal party boy, Jihoameričani jsou další velká ale rozdílná skupina, Afričan ... No já nevím, většinou otravní a nebo zamlklý, záleží jestli sever, nebo jih (i to je fyzicky očividné), Turek vlezlej, překvapivě milý Iráčany (Irán) jsem potkala... Každopádně co chci naznačit - fyzicky je to většinou až vtipný, jak přesně se lidé dají geograficky zaškatulkovat. O Holanďanech nemluvím, ty jsou nejčitelnější. A umí být arogantní, co se jejich země týká.

Funny.

Mohla bych pokračovat dále a dále... Příště :) V pondělí jsem si tak štrádovala okolo půlnoci domů a před hospůdkou si to pokuřujou češi. Turisti. Tak jsem jim hrdnínsky poradila co a jak v Leidenu.

A zítra LONDON! Po 7 letech taky poletím konečně, ale myslím, teda spíš doufám, že se ještě nalítám... Nějak to ještě stále neprožívám, normální výlet, turista :) Ale jsem zvědavá a ěším se, že budu fotit.

Dále se v mých myšlenkových pochodech mnohé nezměnilo, naopak více zmatku.

Co dál? Thats the question.

Enjooooy, see ya!

Jestli a kdyby

Někdy to není až tak ... Až tak triviální. Jsou slabší chvilky, jako tato. Sama ve vile. Nějak to padá. Pustila jsem si 2 BOBULE, pro někoho další trapnej českej film, ale já s odstupem oceňuju víc a víc českej humor a vůbec českou mentalitu. I když mě paradoxně právě ta mentalita nejvíc irituje... Oceňuju asi není úplně správný slovo, spíš asi tak nějak chápu, nalézám, uvědomuju a ztotožňuju, protože jakkoli se mi to nemusí líbit, jsem češka a nikdy to nezapřu. Já jsem rozpolcená, co? Nevím co říkám ...

Rozpolcená. Strašně! Ale proč? Vždyť je to tak jednoduchý, ne? Na co já si můžu stěžovat? Jen sama na sebe... Jsem divná. A lžu. Kdo ví. Strašně mrhám časem, ale já si nemůžu pomoct... Něco potřebuju.

V Leidenu máme za sebou další party. Holanďani umí slavit! LAKENFEEST 2010

Fotbal. World cup, South Africa 2010. Holanďaní šílí. Jak to skončí? Dneska Berdych, milej, ale Nadal milejší...

Teď ještě 3 dny totally free a ve čtvrtek vyhlášený Londýn. Uvidíme, jsem zvědavá. Anglie mě nikdy moc nelákala. Ale třeba tam budu chtít zakotvit. Na chvíli. Kdo ví.

Příští shout ode mě bude veselejší zase, slibuju. Ne, vlastně ne. Já neslibuju ze zásady, takže prostě bude...

Again... Čím blíž je moje návštěva domoviny, tím víc se mi stýská, není to paradox? Jeden z dalších. Je jich nějak moc. Jsem jeden velkej paradox :) Otázka: Dokážu žít mimo ČR? Jak dlouho? A proč vlastně? Když je všude tak dobře.... Protože doma je prostě doma... Kdekoliv to je, je to domov.

Nechme nostalgie a pojďme dělat něco produktivního, hehe, to je výzva a já slibuju (ano, tentokrát fakticky) SLIBUJU, že moje produktivita navýší na aktivitě a já se přestanu vymlouvat a lhát. Aspoň ne tolik a aspoň ne sama sobě.

Popřejtě mi šťastnou cestu a brzy naviděnou!