„Tak asi tady, né? Nebudem to hrotit. Dobrý den, máte tady volno?“
Průměrná paninka těsně před šedesátkou a s rukou v obvazech, který z ní činily obří kmen s prsty jako pahýlky větví. „Jistě, prosím.“
Růžový tričko kvality bangladéšský pracovní síly, ale s koněm Ralpha Laurena. Růžová růžová. Dvě tašky a růžovej růžovej klobouk se táhly po celý délce kupéčka. A naproti my tři holky, čerstvý, plný srandy a spocený jak koně, protože 628 stupňů Celsia.
„A tady jsem vám holky chtěla ukázat tu hustou stavbu, těsně před Blanskem, vypadá to jako sekta, určitě tam zavíraj lidi a mučej je a venku na takový zahrádce je obří kovová socha nějakýho jejich fýrera. Fakt haluz.“
A paninka to rozjela.
„Ale kdepak, to sú bývalé hutě. Železárenské. Klamova huť. Poslední budovy se zachovaly. O to se zasloužil ten Salm, z rakouského šlechtického rodu, ale to už je snad půl tisíciletí zpátky,“ řečeno tónem pamětníka.
„To byla taká Salmova říše.“ (Já v duchu: „Sámova?“)
Ptám se, koho znázorňuje ta socha, koukám na to vždycky z vlaku a v tý rychlosti nepoznám, jestli je to Masaryk nebo Lenin... No představte si idylku, les, řeku, kopce a najednou třímetrová černá železná kráva v obřím plášti na zahrádce hradu/sekty/kamenodomu s krásnýma oknama... „To je Jiří Dimitrov, ten tu započal ČKD a závody na turbíny, víte, tam se dodnes vyrábió turbíny.“
- Následuje přednáška o turbínách, rezignuju vnímat a jen podotknu, že paninka toho nějak moc ví o turbínách. „To víte, co mě zajímá, to si najdu.“ - „A vy jste u toho někde pracovala nebo pracujete?“ - „Ale né, já su elektrikář!“
„A tu je kraj Lišky Bystroušky... A tady lidi chodíó do kopca lesem a tam je až dědina. A ty tunely tady...“ - Právě projíždíme jedním z asi deseti tunelů na našich dvaceti kilometrech. Scéna jak Smoljakův příběh o vodníkovi u mlýna, protože rachot. „A ty tunely tady, to dělali Italové. A dodnes tu mají tu, družbu. A tady v Adamově, to byli mistři, jak dokázali vystavět ty paneláky ve stráni, tam jsou dva nebo jo, vidíte, tři a za celou dobu vůbec nepopošli To je umění, toto vyprojektovat.“
Jo, to si taky vždycky říkám, jak se tam ty paneláky tyčí majestátně, jako hrady, o tom žádná.
Verunka nevinně prohlásí, že tu byli prosímpěkně dvakrát na výletě a že je to tu strašný.
„A toto je Blanenský tunel, má tři kilometry.“ - Tři kilometry? No nebudu oponovat, ale to má asi těch deset tunelů dohromady. „A co studujete, holky?“
„Jazyky, Nizozemštinu.“
Spráskne ruce - „Jé! To je tak na vdávání do Holandska! Jednou si mě jeden chtěl vzít, to bylo v osmašedesátém, na dovolené v Jugoslávii, takový pěkně stavěný, hranatý.“
Tunel.
„A když jsme u toho, kamarád mého syna studoval japonštinu v Olomouci a pracoval dva roky v Tokiu, víte co mi dovezl za dárek? Hahaha..."
Tunel.
„Přivezl Beatles v japonštině! No to vám bylo, já to vůbec nemohla poznat! A vy studujete taky jazyk? To chce ještě k tomu něco, dneska co je jazyk sám o sobě.“
Tunel.
„Já jsem dokončila uměleckou fakultu v Ostravě.“
„Jéééje, no tak to je vůbec k ničemu! Haha. To jde všechno dopředu.“
Poslušně neodporujeme.
„A kam jedete, to jste všechny z Blanska?“ - „Nené, do Blanska na výlet, koupat se na lom.“
„Ts, lom, to aspoň aquapark, jestli je už otevřený nebo na přehradu.“ - „Nené, lom.“
Tunel.
A konečně všechny vehementně upozorňuju na sochu a sektu. Už jsme tady! Stejně to pro mě navždy bude sekta, mučírna alá hostel. A hned na druhou stranu, lom! Zatopený kamenolom s poklady na dně, protože tam jezdí jenom potápěči. Brzdy hvízdaj, před paninkou teda klobouk dolů, dobrá elektrikářka. „Nic holky, musím pro psa na cvičák.“ Nasadila klobouk a „Mějte se krásně, ať se daří!“
x
