Kupé II.

Pronásledoval mě už ve Skalici. Na nástupišti nikdo, jen tři prázdný lavičky, sednu si úplně na kraj, jak mám ve zvyku, uši sluchátka, ruka kniha a děda jednoduše vedle mě posadí dvě naditý igelitky a přešlapuje si ze sluníčka do stínu. Výstavní pupek, zlatý zub a tváře jako dvě červený kuličky, 65+.

Lezu do vagónu, uprostřed prázdný kupé, jupí. Po chvíli děd ve dveřích - "S dovolením." Usmívá se, zlatej zub, tak jo, dobrý, pojď si, děde. Cítím vůni bábovky.


Zrovna pasáž, kdy se Dorian vrhá na Basila a zarývá mu nůž do široké cévy za uchem a děd ruší, jestli na mě nefouká, jak originální. "Fouká, ale příjemně, můžete nechat otevřeno."

"Ach tak. Taky do Prahy? Já tam jako děcko žil, ale to už je dlóho."

"Hm, hm."

Kouká z okna: "Koně, aj já mám koňa, to je kósek, ale už jen jednoho, tomu bylo pětatřicet, to je věk na koňa! Šak dvaačtyřicet roků sem s něma tahal klády po boskovických kopcách. Ale dneska už ani náhodó. Všechno se pomalu hojí. Švica mi dala koláčky, tak jsem to tu provoněl celý vagón, haha, dáte si? Já su jeden z těch, co jedó vlakem jednó za rok. Do Prahy na mrskačku! Haha. Znáte Velenov? Tam zme jezdili na rekreaci a mám tam chalupu po prarodičích..."


Přistupuje paní, ptá se, máme-li volno a děd: "Šak sednite."


Na trase známá průvodčí, kdo jste ji jednou potkal, jistě pamatujete. Natahuje linie monotónní, ale klesající melodie, ale hlavně to její luxusní neskutečný protažení rozlučkového slova: "Děkujuuuuuuuuuu.".


Děd cení zlatý zub: "A jakého jste vyznání?" A už se jal vytahovat z brašny letáček "Zprávy z Medžugorje" - v tu chvíli se vracím k Dorianovi, děd mluví dál. Šup a letáček mám v ruce. Ale věřím, že jen hledal posluchače, tyhle lidi nechtějí vést konverzaci, chtějí si mluvit to svý, čemu věří, co je těší, zajímá, baví, nadchne...

V Ústí mě vlastně vysvobodí slečna s krosnou, co mi nemilosrdně oznamuje, že jí velebně sedím na rezervaci číslo 76. Zrovna já.

Stojím u okna, čučím na tu tisíckrát jetou cestu Ústí - Choceň a jak to tam mám ráda a zároveň jak mě to tam tísní.

Asi jsem se zamilovala do kraje jihomoravského.

Je tulipán pán na tulení?

Vždycky, když mi někdo řekne - hlavu vzhůru,

šlápnu do ještě většího hovna.

Ale já jsem skromná

Stačí mi vidět kvést sakuru.


A vždy, když mi někdo říká,

že život jen krájím,

kouknu se, kdo mi podává nůž,

ty, pro který bych se rozkrájela.


A že sekat dobrotu?


Vždycky, když mi někdo řekne - opatruj se,

kolik mám asi pater?

A kolik desater,

ví to snad jeseter,

tatér nebo instalatér?

Jsem zmaten...


A vždy, když mi někdo říká,

že bych měla prásknout do bot,

mrknu a jsem bosa

a pak je mi kosa.


Vždycky, když se mě někdo zeptá - není ti vedro,

já na to - leda tak v Mexiku, Pedro!


Je tulipán pán na tulení?

Nikdo jiný už tu není,

krčím rameny,

máme ještě gentlemany?


Komu vadí, že mám tři zubní kartáčky?

Špinavý hodíme do pračky.


Myslím, tedy škytám.

Kupé I.

Občas se mi stane, že v kupé klimbnu, ale sen to nebyl.


Sama a v České Třebové slyším už z uličky: „Tss, musej sedět po jednom...“. Hromotluk dojde až ke mně a: „Dobrý den slečno, máte tu volno? Já jen do Svitav, ale otevřu okno, jsem nabalenej. Musím pak do Brna k soudu, no přichomejtnul jsem se ke krádeži, ten blbec v Intersparu mi strčil krabicák pod bundu no a bylo. Mám teda do Brna zákaz, tak jsem si vzal tuhle bundu, páč jakmile by mě kontrolovali, moh bych dostat další podmínku. Ale vy máte knížku, no nebudu vás rušit ve čtení.“
Vytasil tu zářící oranžovou šmírem zasranou bundu na zádech s nápisem Cargo a ptá se mě, jestli už vím, kde pracuje. Usmívá se, je to jistě pohodář... Otvírám okno. „Já jsem trochu ukecanej, to už jste si určitě všimla, ale lepší než rádio, nemusíte krmit baterky, hahaha, tady vezu klukům do Brna mapu Český Třebový, mi nevěřili, že má ve znaku mexickýho kohouta.“
Podává mi mapu a ten kohout má ksicht zarostlej jak on. „Strejda je farář ve Svitavách, tak se za nim po cestě stavím. Ale jízdenku už mi kontroloval, tak to se svezu rovnou do Brna, já tam mám od soudu zákaz víte, ale stejně musím, hahaha, jsem tam nedávno potkal jednu holku jo, no vona je z Boskovic, to je na Blanensku, víte a taky to neměla lehký, tak jsem se zabouch, ale skoro nic si nepamatuju a to mi ukazovala občanku! Její bejvalej jí mlátil, no a když jsem ho viděl, byl černej jak komín, tak jsem mu taky jednu vrazil. Jak by chlap mlátil ženskou, tak to neuznávám, jako vobráceně ještě jó, jako ženská chlapa, ale jinak né.“

Zub každej jinam, puch se nedá popsat, tlapy jak medvědí, špína, černota, jak kdyby vylezl z pekla, ale usmíval se a furt valil.

„Mám Hondu pětikilo, víte, to pak musím lhát, že jsem buzerant, homosexuál, teplej, když někam přijedu, aby byl od ženských klid, já si to jedu, mám dres Jardy, že jo šedesátvosmička, to jsem se narodil, jsem listopadovej. Jo a byl jsem v televizi na internetu. No a oficiálně jsem vlastně bezdomovec.“
- myslím, že to cítí celej vagón, a tak i kdyby bylo mínus dvacet sedím u toho otevřenýho okna a říkám si proč nevystoupil v těch Svitavech. Vypadal dost hrozivě, i strach by z něj snad šel, ale pak mi mimoděk se slovy „Služebníček!“ ze záchoda přinesl ubrousky a podával mi tu jednu mapu České Třebové s tím lidským kohoutem, tak jsem si říkala, že to třeba bude i tak jinak hodnej člověk.

Strach ale nastal:
„Můj táta seděl za dvojnásobnou vraždu, víte, a tak mě vychoval jeho kamarád, jsem adoptovanej, ale to si nechte pro sebe, kdybyste někdy byla ve Vodňanech a cokoliv, cokoliv byste tam potřebovala, najděte dům tam na rohu, vedle Petra Chelčickýho, jo, Podlaha se jmenuju, Tomáš Podlaha a tam vám otevře buďte strejda nebo Pavel Podlaha, to je můj bratranec, taky šedesátvosmička, červnovej.“

Mezitím se zmatená paní v uličce ptá: „Prosím vás, jsou to Letovice?“ „No jo, ale rychle, než vám zamknou dveře, počkejte, já vám pomůžu, otevřu a támhle máte halu, no nic pěknýho tady není, ale vy se pěkně mějte! Není zač.“

Ze školního batohu, který mrsknul na protější sedačku, mu čouhá kečup. Sedí ob dvě místa vedle mě, když v tom přijde průvodčí a nabadá ho, ať příští stanici vystoupí, že už asi nějak přesluhuje. Oranžová bunda je mu prd platná, neprotestuje, popřeje průvodčímu hezký den a že to prý do Brna dojde na ten soud pěšky. Vystupuje ve Skalici nad Svitavou. I mně přeje pěkný den, mapu ať si nechám a ať se mi daří.

Větrám a koukám, kam jde a komu co říká. Všem něco říká.

Poslední věta pro lepší efekt by měla znít - A pak jsem se probudila! - ale já jsem pak vystupovala...

Objetí obětí

„Vobjeď ten strom zprava.“


žene se Tonda na prkně


pípá tam pěnkava


kde vrhá se Toník strmě.









Takže oběť čeho?





Obětí jsme si navzájem


Všeho tvého.


Zapijem to čajem,


až dozrajem,


ukážu ti cestu rájem.


A okrajem,


i jinotajem.

Totiž Vánoce

Mám to na jazyku,

počkej, sorry, to je whiskey z Tennessee,

totiž, Ježíšek jen tak ze zvyku

už dárky nenosí.

Moje boty jsou běhny,

odešly mi i se stehny.

Tam zabouchla jsem se do kluka,

co už má kluka.

Totiž, takzvaný absolutní rým

dodá významu správný spleen.

Cizí holka za mnou slavně:

„Seš šťastná? Ne???“

Za ruku mě čapne

kam mě sakra táhne.

„Ty ji znáš?“

„Ne, já myslel, že to je tvoje kámoška!“

Tak se snaž

nebo se smaž.

A místo podání ruky,

začne ti vařit kašičku,

na dlani záruky,

že na zeleným rendlíčku.

You like your girls insane,

totiž, rozdáme se svejm!

Na Vaška!

...a zase ta Lucie!

Jako sladce po srážce

odnesený v tašce

sedíš vedle na přednášce




nahýbáš se k flašce

tam bitva byla u Šalingradu

a k Norsku patřej Špilberky.




Medovinu vezmeš Valašce

tučňáka vrátíš Aljašce

dopis odevzdáš přepážce

a pravíš cosi, tuňáka sežravše

tam dolů sejdeš z vinohradu

a najdeš svý boxerky.




Jako čáry co kreslej pastelky

dýško necháváš velký

když zavíraj večerky

ženy hlídaj svý kabelky

tam prej zezadu

vyskočí pět hadů!

(nebo kakadu?)




Hade, kolik je hodin?

Krčí rameny,

Hade, jak se ti chodí?

Hází na mě kameny.




Ten zelenej hajzl z Alzy

zasloužil by transy.




Zkamenělá Lucie

Čtyřjazyčná

Vieš, iba ten pocit,
Oh my God, that's it!
Ga je mee
nebo seš přikovanej?

Wat wil je, vraag maar,
I'll see you in a bar
Keď niekoho ľubíš
tak, že ho odháníš.

Ik neem je in m'n armen
Crying, go away man
Dosť už bolo čudnosti
Chci šunku od kosti.

Chci tu pihu nad rtem
Donť give it to them
Welterusten en slaap lekker
Chcem tenis hrať ako Boris Becker.

So how do you feel
Ik zal je laten zien
Ten debilní splín
Netreba ti pak inzulín
Radši vodkorkuj Veltlín
We'll make a deal
Hoe laat is het, tien?
Nothing is real
Ani ten Hermelín
Ani izba plná rastlín
Tot ziens! Misschien...

Víkendová

Co tím chtěl čtenář číst?

Chci mít pihu nad rtem
Ve světě, kde tuňák káru vytuní
Chci venčena být psem
Tam, kde tučňák špeky odtuční.

Chci být zázvorový džem
Na planetě, kde duny duní
Chci dát se všem
        (jen jestli budu ten džem)
Tam, kde tele zvolní.

Chci praštit Borise sklem
V kraji, kde Dáni jsou oddaní
Chci chaluhou nahradit křen
Tam, kde hltání je lhaní.