Tolik věcí ještě neumim...

Tolik věcí ještě neumim... A jestli vůbec někdy.
Včera jsem připálila brownies.
Dneska je neděle a já se zas neumim přimět k tomu, abych se jen neválela. Vím, mám volno, od všeho, od všech, ale já nechci mít volno. Nechci to svádět na neděli, ale stejně je to prokletej den. Jsou prázdniny a to tak nějak znamená, že je neděle skoro každej den... Paradoxní je, že když toho má člověk nejvíc, že musí nakoupit, do práce, vyzvednout něco na poště, uklidit balkón po bouřce, umýt společnou chodbu, tak toho nejvíc stihne. Jakmile má volno a řekne si - "Konečně volno, konečně mám čas na to, co mě baví!", tak najednou nic. Teda já nic. Dneska se tomu říká prokrastinace, ale mě se to nelíbí. Mluvím o tom a zas nic nedělám.
Ale nic, zpátky k tomu, co ještě neumim. Neumim se motivovat (šipka nahoru), neumim (a teď dlouho přemejšlim)....
Neumim pořádně řídit auto, neumim chlastat, neumim mít hnednadhled, nadhled snad mám, ale ne hned... Jinak toho umim dost, ha, ale chci umět řídit a ten hnednadhled. Chlast je mi jedno.
Chci umět vědět, co chci a chci to vědět hned. Chci bejt lepší. A zas nevim, co chci.
Tolik věcí ještě neumim...
Někdy chci, aby mi bylo třicet nebo šedesát. Pak si myslím, že všechno co chci, budu umět. Ale víte, co znamená myslet.
Až si tohle jednou budu číst, třeba příští týden, budu se smát.

Půlka léta v půlce srpna?

Půlka léta, zdálo by se. Dovolená za náma. Malý děti za tři týdny do školy.
Zrovna tohle píšu a ve winampu mi hraje vánoční song, zvláštní. Nejradši bych se naložila do ledu, bouřky lámou muškáty a déšť se vsakuje do koberců. Song skončil.
Mám prázdniny, zase, dávno jsem ze školy a stejně mám každej rok prázdniny. Asi proto v září zas nastupuju. Bude ze mě velká holka, študovaná, ha.
Včera mi volala jakási brigádnice z outůčka a hned po tom, co jsem ji odsouhlasila, že jsem to já, spustila o nový kartě, pak jsem ji tři minuty nevnímala a pak se mě ptá, kam to můžou doručit, tak to byla fakt drzost. Mají nás za debily, ach jo.
V práci po mně chtějí expreso, pikolo nebo turka.
Jsem líná a štve mě to. Pro ostatní dělám co jde a pro sebe všechno odkládám, a když už mám čas pustim si Zoufalky, takhle já jsem zoufalá. Jenomže jediný ty mě vždycky zvednou tak, že u nich vydržím ležet třeba tři hodiny.
Tak jo, jdu psát a pak si pustím S04E03. A pak spát. Pak vstát, udělat něco pro rodinu, jít do práce, jít s kámoškama na pokec a zase jít spát a pak do práce a pak S04E04.
Díky.

Kind of blind

I take my green jacket
and I go to my bar
neighbour is getting her racket
noises seem stronger than they are.

At the bar
boring people pretend
they ain't bored
so I told my friend
that my neighbour snored

And I start to think
I could be kind again
so no more drink
maybe only now and then.

In the meantime
I think I'm going blind
then I actually find
that my mind finds it fine
and I start to be kind,
kind of.

So I come home
and I feel the touch of God
neighbour still snores
and I realize, it's no God
it's just another shot

But...!

This shot is not liquid
this blindness is not of eyes
I thought I won't repeat it
it's quite surprise

It's you, you are my shot
you make me blind
we were on the right spot
let's leave the wrong steps behind

In the meantime
I think I'm going blind
then I actually find
that my mind finds it fine
and I start to be kind,
kind of.

In the meantime
let me be blind
from now on I only see you
you must stay to remind
that I can be kind,
kind of.

Kurz tvůrčího psaní

Snad poprvé se mi stalo, že jsem usínala ve vlaku. Za celou cestu mi asi pětkrát udělala hlava ten nepříjemnej pohyb, jakoby padající půlkruh. V Pardubicích přistoupil chlap ve středním věku, takovej bručoun, nepozdravil a furt se mračil. A tak největší radost mi ten den udělalo, že jsem ho rozesmála. Právě svým usínáním, asi jsem měla i otevřenou pusu. A tak když jsem otevřela oči, usmíval se a rychle přesunul pohled ze mě na okno.

Byla tam přesně taková šmouhatá tabule, jako na základce, mokrá houba  a prašivá křída. To mě potěšilo, asi že mi to připomnělo opravdovou školu. První dojem je vždy rozhodující.

A tak dáváme dohromady první věty. Mezitím se všichni potíme, protože venku je asi 138 stupňů, lidi tam omdlívaj, nahý blonďáci padaj z nebe a ženský si kupujou jahodovýho Mrože, protože je na něj vtipná reklama.

Odpoledne jsem si vzala dvacet litrů vody a šla se projít. Cestou na Vyšehrad jsem potkala paní, co zrovna omdlévala, tak jsem ji polila devatenácti litry a doprovodila ji na zahrádku blízké restaurace, kde mi poděkovala za záchranu života. Došla jsem konečně na hřbitov a ptala jsem se Karla Čapka, proč jsem tu nikdy předtím nebyla. Ze strachu, že budu mít vypálený sluneční brýle jak želva ninja jsem si je na chvíli sundala. Krásno, prázdno, ticho, světlo a já s mhouřícíma očima.

Došla jsem dolů na nábřeží, pozdravila labutě a najednou jsem byla až na Andělu. Zahrádka byla ale plná, tak jsme si sedli dovnitř.

Druhý den kurzu jsem si v rámci cvičení vymyslela postavu Jardy Klimenta, vidláka z Těšína. Pokud neumřel, žije tam dodnes. Jarda se na kurzu spřátelil s paní Mišel, uznávanou pražskou právničkou, jež vždy toužila po kariéře herečky. Hned si padli do oka. Jo a Jarda mi vyhrál finskou žvejkačku!

„Tak jo, dobrý, hezký, hezký, berem.“

Pod okny v miniparku se potili snad i psi, zkoušeli jsme vytvořit průvan. Navrch toho všeho mě hřály úsměvy v tý naší učebně, byli jsme na sebe milí, tak to má být. Neměla jsem chuť ani na kafe ani na cigarety, jen na toho Mrože.

Odpoledne jsem usnula, ale nešlo mi to jako v Paříži. Pak jsem dostala chuť na bílej jogurt a dvě hodiny jsem hledala Penny Market, na kterej jsem koukala z balkónu. Celá já.

Večer byl neopakovatelnej. Nohy nahoru na zábradlí na panelákovým balkóně, celej ten měsíc zářil měsíc a snažila jsem se si představit konkrétní obrazce na rozsvícenejch oknech protějších paneláků. Moc mi to nešlo, hodně lidí spalo. Típla jsem poslední elemku do zavařovací sklenice a Vlasta dokončila svoji pointu větou, že šéf je debil.

Spala jsem zase na peřině, ne pod peřinou.

Třetí den jsme očuchávali, poslouchali a chutnali. To mě bavilo, zase. Vzpomněla jsem si na Evu a na její kašel, na její čaj a vůbec na celý Holandsko. Skořici a anýz cítím do dneška.

Potřebovala jsem si akutně navodit mráz jdoucí po zádech, ale místo toho mě furt polívalo horko. Večer měly přijít bouřky, ale nepřišly. Zato jsem přišla na to, že Mrože prodávají hned naproti škole, o přestávce byl jen můj a já jeho.

Přišla jsem na víc věcí, hlavně o sobě.Třeba nakonec fakt dokážu vymyslet a napsat delší text, třeba nemusí být všechno založeno jen na mých zkušenostech. Třeba to vůbec nemusí být založeno na zkušenostech. Vzpomínám na Borise Viana. To je miláček.

Odpoledne jsem objevila malej milej antikvariát. Možná je to barbarství, ale já si prostě nerada kupuju nový knížky. Takže radost hned třikrát, ale tahat se mi to teda nechtělo. Tak jsem si dala pauzu v nějakým pajzlu. Zítra poslední den, co se ještě o sobě dozvím?

Ráno jsem složila gauč a vyjímečně jsem si dala pecky do uší. Cestu městem vnímám jako klip a na Pražského povstání povstanu.

Poslední den přišla největší výzva. Prej detektivka. To mě nebaví ani číst, natož psát. Říkala jsem si, že mi třeba aspoň konečně projede ten mráz po zádech, až si vyslechnu osudy obětí a pachatelů mých kolegů, ale horko bylo silnější. Potila jsem pointu svý zápletky, ale nějak jsem se v Davidovi, Monice a Lauře ztratila. Zvláštní, ztratit se v něčem, co sami vymyslíte. To jsou ty klacky pod nohy!

Stala jsem se svědkem bezprostřední inspirace a přednesu čerstvé autorské básně. Potkáváme, potkáváme. Jo, jo, potkáváme. A taky mizíme.

A tak jsme zmizeli, všichni, až tak skoro prchavě. Já spokojená, přišla jsem si pro mantinely a ty jsem dostala, taky příjemný nakopnutí, motivaci a nikdy mě nenapadlo tolik pestrých situací a postav během jednoho týdne. Pak jsem přišla domů, do tý svý kavárny, tam hrál novej Jamie a já si šla našlehat pěnu, abych si mohla nakreslit srdíčko do krémy. Jo a tenhle poslední odstavec už sem nepatří :)

Kurz tvůrčího psaní Reného Nekudy

Striptýz, závěs a ostružina

Anthony zpívá please don't strip my mind
a já s ním
leave something behind
a já sním.

Sním svůj sen
furt dokola
dobrou chuť
zase blábolám.

Vykrádám samu sebe
pointy nikde
striptýz pro tebe
buhvíkde.

Nechávám něco za oponou
tu ale nemám
nemám ani blbej závěs
snažím se jen se záclonou.

Kytarový sólo mi připomíná
že mám zavřít mysl
že mám kytaru
a že nejsem jediná.

Jedině trochu líná
že prej jiná, ha
nejezdim v limuzínách
chodím jen v džínách
radši než v medicínách
léčím se v disciplínách
v noci nezhasínám
nejradši zapomínám
chci usínat u delfína
nejlíp na Filipínách
s lahví vína
počítat v ampérhodinách
v mocninách
vzít sebou Antonína
třeba do Berlína
okolo zní holandština
lekker ostružina
ve stopách bratra Kaina
šla linka dějová.

To be continued...
Please don't strip my mind

Motýli v hlavě

Na tenhle příspěvek jsem si vzala po asi třech letech brýle. Abych na Tebe lépe viděla.
Ale čím víc se bude člověk na něco dívat, tím spíš mu uteče ta první, často jediná správná podstata.

Takže jsem zase v Mejtě. A Mejto je ve mně. Jsem doma. Je moje a já jeho.
Nezklamalo, Evička pořád tančí v prní řadě s dětma.

Mám motýli v hlavě. Ano, tam. Nandej mi do břicha svý brouky. Třeba z všech těch zkoušek, univerzitních i neškolních. Mám takovou tu příjemnou nervozitu. Nemáme pro to slovo v češtině. Z těch procházek, z hudby, ze slunce, z vodky s brusinkou, z café latté, z jógy, z povídek - z toho všeho motýli. A víc.
Olejka žloutne. A jak rychle. Ještěže víme, že po zimě přijde vždycky jaro. Stejně jako loni.
Uklízím si v šuplíkách a co nenajdu. Motýly. Šuplíky můžeme mít i v hlavě. A některý by se měly nechat zavřený. A dost už metafor, je mi z nich těžko. Když je mi těžko, dám si něco na odlehčení. Třeba bílej jogurt z Valašska.


Jo, a nějak dlouho už jsem nebrečela.
You make it easier when life gets hard.

Je lehký mě zranit.

Nějak to běží.

"Jak se máš? Jsi přijela na návštěvu, jo?" Néé asi. "Dyť tys byla někde v tom Nizozemsku, né?" No shit.
Jeden musí mít často trpělivost.
Jaro v plným, kvete to, kýchá se, žloutne, každej rok stejný. Nevím, co si mám myslet, jestli vůbec myslet mám.

Učim se, si představ. Já.
Piju mlíko, skoro teda, představ si, já.
Umím dělat dobrý kafe.
Chovám se jak patnáctiletá. JÁ!

Ale konečně zas žiju, po pauze. Bude léto, co bude? Budu makat, jsem se rozhodla.

Něco chci, ale nevím co.

* říjnová věta - I know more less what I would advice  to person in my situation. But it is so hard, I also need to hear it from someone else. Je lehký mě zranit.
Říjen byl blbej. Čekám na další.

Dobré kuny se vracejí

Doma je doma.

Metropole

Metro v dole

kde jsou pole?

Tam naučí tě číst

cizí pohledy snýst

číst někomu přes rameno

nevstávej, nemá dočteno

zamračení tváři vnýst

mezi těly se proplíst

Tam můžeme spolem

chodit jen tak kolem

Maraton je jednou za rok

sprint všude a denně

proč, když všechny vagóny stejně

za dvě minuty zas míjej mě?

Rychlá dávka regulátoru kyselosti

denní dávka lhostejnosti

Týden co týden

prý vzájemně vstříc si vyjdem

den za dnem

míjíme se, chladnem

míjení a pomíjivost,

toť moderní je život

Metropole.

Tam můžeme spolu

sedávat u stolu

Metropole.

Tam můžeme sami

vyhledávat bary

Tam sejdeme se spolu

v nějakým tom baru

pak se každý sbalí

a jde zase domů

Metropole nabídne ti

metropole ukousne ti

tam budeme každý

zpívat písně strašný.

Celý svět jezdí se podívat

jak Vltava umí kolíbat

my ten svět ignorujem

nenápadně pozorujem

V Metropoli pod večerem

lítaj jen hlasy kolem

V Metropoli nad řekou

svítí hvězdy, já s tebou

Metropole

lidé křičí, mlčí

Metropole

davy, kusy hnoje

fronty, shony, spěch

zamyšlení, povrchnost

kam zmizela Vaše ctnost?

Bezmocnost a šílenství

v tom Metropole tkví

infinitiv slova tkví

od nikoho se nedozvíš

Tam sejdeme se u metra

ať rychlé sbohem můžem si dát

Metropole

metro v dole

nikde pole.

Vrba

Vrba mlčí a jen tak
ve větru uhlazuje hladinu
poslouchá a pak
udělá z tebe hrdinu.

Jdeš k ní jako chudinka
víš, že se to vsákne
připadáš si malinká
ale Vrba tě nepráskne.

Šeptáš a mluvíš
jak se k tobě chová
řveš a křičíš
že máš doma vola.

Vrba mlčí a jen tak
ujišťuje tebe
že nad peklem je snad
jedině už nebe.

Kdyby Vrba mluvila
snad i ty bys věděla
že místo vola doma
jedna kráva byla.

Ale Vrba mlčí
svůj úkol splnila
tvoje blbost kříčí
že máš doma debila.

Odcházíš odpočatá
znovuzrozená vyslyšená
vyčištěná nadopovaná
pozitivní a energická.

Vrba mlčí a jen tak
čeká na další rány
až přijde zase mrak
a vylije svý plány.

Dělá z tebe hrdinu
a sama umírá
pod tíhou problémů
který na ni přelejváš.

Každej jednu potřebujem
ale koho má Vrba?
Možná hladinu možná zem
a co třeba Chrpa?