II.

Za rok nebo za týden
na Valentýna nebo na Husa
odpoledne nebo ráno
se všema nebo sama.

A přece. Přece jo.

Tulipán chřadne
voda vysychá
jistota spadne
 byť nikdy nebyla.

Z malíčku mi roste nová květina. Začíná mrazivý jaro. Pučí. Puč. Jdu domů a myslím si, kde radost má. Doma je Hynek a Vilém. Zalévají moji květinu a ta roste.
Bolí mě dlaň, jsou tam kořeny totiž. Totiž, abyste mi rozuměli, kvetu.
Óda na domov.
Prej to není básnička, když se to nerýmuje, tak co to teda je? Neodpověděla.
Jestli mi něco chybí? Určitě ne vitamin C.
Jestli jsem ok? Vždycky jsem ok.
Jestli nemám hlad? Vždycky mám hlad.
Jestli chci pomoct? Nechci, ale pomůžu. Teda nechci, ale pomož.
Vrb moc není, spíš dubů.
Zas nemám postel, skříň ani ovladač. Mám ale vázu. Tulipány jsem vyhodila.
Zas nemám chuť, ale mám hlad.
Jestli chci sušenku? Chci. Čaj? Taky. Jestli nejsem unavená? Nejsem. Nebo možná jo, já už nevim.
Jím mandarinku.

Nadějný jaro
naději vzalo
ale vždyť jaro ještě není!

Naděje se změnila v jistotu, jestli teda kdy byla. Ta jistota. Naděje jo.
Květiny kvetou!
Závěr shoppinglistu.

I.

Kolikrát si to zakážeš,
tolikrát to porušíš.
Proč to nejde?
Půjde to za rok.

Vezmi si mě za člověka,
za kopce, za čáru, za sebe.
Polib mi ruku,
buď toho schopnej.

Sníš o tom,
že to sníš potom,
neumíš to ale naschvál,
jen ve spánku
a tak se unavuješ,
zbytečně.

Kde je moje báseň?
Kde je Metropole?
Na druhý straně účtenky.
Na druhou stranu,
nenaúčtujme si to.

Chci,
aby jsme si voněli.

Sníš sen

Když si řekneš, že nemáš co ztratit a pak si řekneš, že možná fakt nemáš, že to uvidíš časem, tak čas je právě to, co ztrácíme nejčastěji.

Rozhodně nejsem snílek. Moc to neumim. Mít sen a jít za ním, nevim. Ale něčeho dosáhnout, to musí mít člověk fakt sen, třeba vzdálenej až na Mars, ale musí, jistá naivita je zapotřebí, ale čeho dosáhnout? Něčeho?

Sen a cíl je asi taky jiná cenová. Ale jo, já je mám oba, když chci. To chtění mně teda dává zabrat. Na starou hlášku, že všechno co je fajn, se smí, jsem úplně zapomněla. Stejně už to neplatí.

Někdo má sen se stát třeba zpěvačkou nebo kosmonautem. Zvláštní.

Ale ty původní sny, ty spánkový, to jsou podle mě ty důležitý. Někde vzadu v mozku se ti spojí prostě úplně všechno. To mě baví, často je to sranda, která ti ale hodně ukáže. Kdo se v tom snu objeví, v mém případě výhradně v absurdním prostředí, je prostě relevantní. A my je tak často a tak rychle zapomínáme. Dnes se mi zdálo, že mě v supermarketu strašně tajně pronásledovala ruská mafie. O ruský mafii vim pramálo, ale byli tam, kluci plešatý, v černý padělaný kůži, koukali po mně u regálu s rýží. Pak střih a ujíždím jim na kole ve sněhu. Ztěžka, ale jde to. A pak nic, zbude po tom snu často jen pocit, tenhle silně negativní, ale byl tam ještě někdo, někdo pozitivní, ale už nevim kdo. Věděla jsem to. Stejně tak, jako že včera jsem věděla, co se mi zdálo včera a dnes už to nevím.

Vlastně jo, mám jeden vyfabrikovanej sen. Že napíšu knihu. Napíšu.

So much to die for.

Těšim se, co se mi bude zdát dneska.

A tak sním svůj sen. Dobrou chuť a buenas noches.

Byla jednou jedna kuna, kterou nikdy nikdo neviděl.

Vánoční kuna na konci světa.

Doma je doma, Valenýnka to taky říkala. Taky říkala, že jsou to dva různý světy, dva různý živočišný druhy, jako kočka a kocour a hrdličky jsou samice od holubů. Hodit si korunou.

Nový rok. Další, nic novýho. Žádný rekapitulace, to je zbytečný, jeď dál.
Neprokrastinuj, buď aktivní s mírou, ale buď.
Starej se o svý tělo, jo, každej ho máme.
Nezaobírej se zbytečnostma.
Rozpoznej zbytečnosti.
Druž se se solitérama.
Cherish. Takový krásný slovo, tak si ho přelož.
Nos ponožky z ovčí vlny.
Nejez jehněčí.
Potěš někoho.
Zvedni se.
Zamysli se, jak je to s poctivostí.
Nekrájej život.
Neztrácej se.
Nezapomínej.
Chtěj.
Uč se.

Hlavně ať jsme zdraví, že jo. Ve víně je pravda.

Fotografie se jsmenuje Poslední perníček.

Tak buďte hodní. Šťastní.


Věnováno.

Malá nedělní povídka o takové sobotě

Kdesi za sedmero kopečky a sedmero kanály v jednom hlavním městě uspořádalo se pár krajanů v shluk a bavili se. Bavili se bujaře, hlučně, s vervou, s pivem a bramboráky. Přesně tak, jak se patří v jejich kraji. Nikdo nemohl být překvapen.
Když kde se vzal, tu se objevil švarný jinoch, ujal se se svým kumpánem podia a začali melodicky vypravovat krásné i prazvláštní příběhy, byť žádné bizarnosti, sem tam o prasečí hlavě či že je někdo hezkej, hezkej, hezkej anebo veleznámé francouzské vyprávění  pod názvem By horse, like a king. Krása, prožitek momentu však nebyl jednohlasý. Řečníků a zpěvníků tu bylo více a nebyl to sborový chorál. Byl to balvanskej neomalenej šumohluk.
Málokdo skutečně poslouchal, jelikož bylo sotva slyšet. Teda vlastně bylo slyšet moc, ale moc všeho a ne moc jednoho, na to je čudlík na pultu. A když se pak vyhrožovalo posledními čtyřmi příběhy, byly skutečně čtyři, i přes pětiprocentní protest.
Co následovalo, drazí a milí, bylo lehce surreální. Baviči se dál bavili, o to nic, ale zbylých pár procent krajanů, jakoby zahalil zvláštní dým. Voněl jako bylinka a omamoval jako lesní víla. Linul se mezi krajany, do nich, ven a zase dovnitř. Ten ódér byl jak Brno.
Jinoch připálil cigaretu krajance, tak jak to má být a sám trval na tom, že nekouří. Simuloval při tom pomocí nonverbální komunikace skutečný úkon kuřáka, což ho samotného lehce rozesmálo, až se ztratil v příběhu. Kumpán byl vždy opodál, byť neméně v pozornosti okolních okolků. Valil oči a ukazoval na klatováky, byť sám od Komety.
Sem tam přičundroval nějaký ten brat, či jiný příslušník a zase se všichni bavili. Tlumočili si navzájem, protože občas mogen we ook gewoon Nederlands praten maar dat hoef niet de hele tijd.
Kam se ten zázračný dým posléze vypařil povědět neumím, jelikož nám ujel vlak, ale to nás vlastně zlehka probudilo, někdy totiž jdu po ulici, zastavím se a nevím vůbec nic. Vůbec nic.
Slepice ani kouhoutek tak jak je známe v téhle zemi za devatero lesy nežijí. Všechno je tu about love.

Peace and Love, někdo říká třeba.

A jestli neumřeli, žíjí dodnes.

Moje listopady

Listopad, skutečně listí padá a já pořád zabouchlá jak okno v Holandsku. Zabedněná, na půl v novým levelu a s klíčema. Za chvíli prosinec, nejzajímavější měsíc a 23. Zítra jedu do Rotterdamu a za týden do Amsterdamu, tak na mě myslete :)

  *Přesně před rokem jsem byla zabouchlá jak klíče v autě a hledala jsem si nový klíče. Od kola, od bydlení a od dalšího levelu a pekla jsem svý první sušenky a pila svůj první Jenever.
   *Před dvěma lety jsem byla tady, ale blížila jsem se zas tam, ku Praze. Vůbec jsem nebyla zabouchlá a těšila jsem se na novej level, kterej je dneska starej jak Metuzalém.
   *Před třemi lety jsme rozmontovávali a rozprodávali drahocenou půjčovnu, kde jsem dva roky přendávala DVD z obalu do obalu. Dodnes si pamatuju tituly i lidi pod číslama. Skvělý období, skvělá práce, skvělý Pecky!
   *Před čtyřmi lety jsem se rychtovala na maturiťák, blbla s Vévou a smála se Lennonovi a pomalu jsem se odzabouchávávala
   *Před pěti lety jsem byla zabouchlá jak při průvanu, těsně před plnoletostí a plná zvědavosti i chmur.
   *Před šesti lety jsem nejspíš divočila v Roxetu a jestli se dnes za něco stydím, tak právě za to divočení, byť tenkrát se to tak patřilo.
   *Před sedmi lety jsem byla zase zabouchlá, o něco míň a o dost hloupěji, ale jo, začala nová etapa na střední škole a já ze sebe dělala to, co jsem nebyla.
   *Před osmi lety jsem přestávala být dítě a koupila jsem si první tanga, který jsem jako dala kámošce, ať mi je dá k Vánocům a já to pak nemusím vysvětlovat mamce a taky v rámci přípravy na střední jsem kreslila, malovala a modelovala nejvíc ever a dost možná taky nejlíp.
  *Před devíti lety jsem se vzpamatovávala z táborový lásky a představovala si lásku s joudou z 9.A. Taky jsem se vzpamatovávala z návštěvy Ameriky, jež byla strašná bomba tenkrát! Zlatý to časy.
  *Před deseti lety (teď dlouho tápám v paměti) si myslim, že jsem si koupila první podprsenku, z výprodeje v M-klubu, která mi nikdy samozřejmě neseděla, ale bylo to tenkrát hustý, že už mi měla co schovávat!
  *Před jedenácti lety jsem si četla knížku "Děvčátka, na slovíčko" a schovávala ji před mamkou v kočárku na panenky.
  *Před dvanácti lety jsem ještě lítala po nemocnicích a doufala, že už je to pryč.
  *Před třinácti lety mě začal bolet pravej kotník, jež mi byl dán do sádry a to byla zásadní chyba, která zapříčinila ten příští listopad.
  *Před čtrnácti lety jsem si nejspíš ještě pořád hrála s koňma s Evičkou z druhýho patra.
  *Před patnácti lety jsem lítala s klukama ze statku po poli a předstírala, že řídím traktor.
  *Před šestnácti lety jsem byla s tátou na lovu vánočního kapra, kterej byl posléze měsíc v mrazáku a pak den v nálevu, a kterýho jsem podle taťky vytáhla úplně sama!
  *Před sedmnácti lety mě brácha a ségra učili psát, abych mohla sama napsat Ježíškovi. Uměla jsem přečíst jedno slovo - oko a to tak, že O K O (čti písmeno po písmenu).
  *Před osmnácti lety jsem se chystala na svoje čtvrtý narozeniny a už fakt nevim, co jsem si přála. Možná barbínu s mořským ocasem, kterou jsem viděla u Péti (a kterou jsem nikdy nedostala).
  *Před devatenácti lety se mnou byla mamka doma, protože jsem měla ustavičnej zánět průdušek a víc si nepamatuju.
  *Před dvaceti lety si listopad vůbec nepamatuju.
  *Před jednadvaceti lety taky ne.
  *A před dvaadvaceti lety jsem  se nechala vyfotit jak sotva stojim, což se dnes po těch letech dá lehce zopakovat :)
  *A před třiadvaceti lety byl SAMET, já v bříšku a moje mamka v nemocnici.

Mé listopady.

Runaway

Jmenuje se to Runaway. Člověk aby furt od někud někam zdrhal. Zhora dolů et cetera. Si myslí, že ví, v čem je haromonie, ale najednou strach ze ztráty tý harmonie jí vlastně úplně ničí. Jak se zbavit strachu?

Fuj.

Jak hluboko

Zdrcená si sedla. Zatmělo se jí z toho před očima, vlastně skoro před celým životem, na vteřinu. Vědomí se skoro ztratilo, ale zanechala si pud sebezáchovy. Jak snadno se dá přivodit tahle úzkost a nemohoucnost, pocit ztráty, zrady, bezcenosti.
Hned na to přijde vztek. Nemuselo se to vůbec stát, nic z toho, držela-li by se morálních zákonů a on vlastně taky.
Člověk si pak uvědomí, jak je to celý křehký, že už nepomáhá ani nedělání si scénářů a domněnek. I ty domněnky totiž nešly tak daleko jako tahle nemorálnost. Řekla si, že už to nikdy neudělá, ale pokolikáté už? Protože z kopců se jednou musí dolů.
Doba vychladnutí emocí je relativní, jizva zůstane a je na ní, jak se bude starat o to, aby byla co nejtenčí, ba úplně zmizela. Je to vlastně o sebezapření. Je to prasárna.

Tak jak hluboko??? Sama byla překvapená tím zatměním, snad se to dá svést na ranní nevolnost, ale ještě to do toho. Jak hluboko člověk vidí? Jak hluboko se nechá drtit? Je to překvapující, nejvíc pro ni, další pecka, která snad časem posílí a nezanechá tak hluboký jizvy, jsou to pecky furt, snad dělají člověka skutečně silnějším, ale než se tak stane, je to peklo. Byť vteřinové.

Tak se vrátila do ložnice a čekala. Bolelo to. Slz už bylo dřív dost, nějak na ně není prostor nebo čas, jak se tak s blbou oblibou říká. Zahojí to on? Nebo to rozpáře?

Je solitér.

Bolavej, někdy šťastnej, někdy hloupej, často na facku, ale snad právě ta probouzí.

Fackujte mě!!!

Město balkónů

Ty vole, to jsou žvanilové, furt něco drnčej ty Španělové, zlatá holandština.
Tak si jdu vymuzejnit mozek do Del Prado. Spíš než Titian mě zaujme blbec v ňúbalanskách. S otevřenou pusou tam čučí na Rubense, v ruce pádlo, co mu do ucha šeptá kdo to byl, ten Paul Peter. Kdyby aspoň tu pusu zavřel.
Venku obrovský domy a ještě větší stoproudý ulice a největší portréty mistra Dalího. Nad těma ulicema visej všude, všude si představ balkóny! Na nich nikdo a nic není. Jen kachličky, zdobený zábradlí a slunce svit. Střechy nejsou vidět a nad nima se tyčí megasochy, černý koňský spřežení, jen skočit na protější pětipatrák!
A pak je tu ten zvuk semaforu pro pěší, to si člověk připadá jak někde ve Star Wars, pjů pjů pjů pjů pjů... Ne! Jak videohra z devadesátek! Takový ty rakety...
Slunce tam přes tu výšku domů nesvítí do ulic, v říjnu už to byla docela škoda, v červenci asi ne.
Šok byl, když jsem si uvědomila, že kdybych dala almužnu ve výši jednoho eura každýmu somráčkovi a beggarovi na Gran Via, tak dojdu dolů k Bance švorc. Fuj.
Palác fajn, druhej palác taky fajn, náměstí dobrý, druhý náměstí taky dobrý, plaza, palacio, plaza. Ale žádná Eiffelovka, ani Bridge.

Takže maminko, tatínku, z Madridu se mi nejvíce líbil EL GRAN MASTURBADOR!

Čím víc možností na výběr máme, tím méně jsme ve výsledku se svou volbou spokojení

Zase čtu náhodný příspěvky z ranýho dějství tohodle blogu. Jej, je to síla, ale jinak to nebylo. Moc se nezměnilo, jen jsem starší, byť jen o 2 roky. Ale i to říká hodně.
Já prostě mám talent na slova.
Jednou je toho tolik, o čem psát, jak psát a komu to věnovat, ale nic nejde nějak pořádně dokončit. Asi právě z toho důvodu, kolik toho je. Nikdo na mě nespěchá, já sama. Zároveň.

Jak bylo někde nedávno řečeno - Čím víc možností na výběr máme, tím méně jsme ve výsledku se svou volbou spokojení. 

Já prostě nechci, aby mě z ničeho nic začlo pálit dobrý bydlo. Nechci dopadnout jak Julia Roberts v Eat, Pray, Love. Je to až nechutný, jak jsme rozmazlený a co všechno nám dává impulsy, že je tam někde jinde něco lepšího. Jasně, je fajn mít na výběr, ale ty vole, wake up!

Ale ne, dnes už žádný hloubky.

 Jdu pohladit vypůjčenýho psa, v teplákách ho o půlnoci vyvenčit. Taky mě sere, že je ještě v 8 ráno tma. To bych vraždila, kdyby za timhle stál nějakej člověk. 
Venku potkávám hlučný puberťáky a vždycky si říkám, jak je otravný, že se neuměj chovat. Za prvý, já jsem byla úplně stejná a za druhý zjišťuju, že si vždycky říkám, joo 12, 15, 17, ten věk si živě pamatuju, ale ono se to začíná nějak vzdalovat. Dvanáct mi bylo už před deseti lety. Deset let. To mi bude 32.

Jsem z všech těch tématickejch článků a blogů teď tak zblblá, že píšu, co mi do mozku vleze. Chci jednou nebo dvakrát vydat knihu. Chci taky napsat o půjčovně, o Woods, o Nikol, o Praze, o vypůjčeným psovi, o EC, o Mejtě, o tom, když mi bylo 12, o Evě, o eMku, o Mirkovi a o Aleně.

To zní jak shopping list.

A tak píšu, začnu a přeskočím a skončím tady, dělajíc si seznam toho, co chci napsat, přitom vůbec nevím, co chci.

Začíná zima, eeew, nevím, kde mám šály. Loni jsem touhle dobou začala jednu plést, ale koukám, že je to nepravidelnej zkušební kus, širší než delší a šála nikde, stejně jsem to už zapomněla.

Beru vitamíny s vírou, že se mi viry vyhnou.

Jo, vlastně jedna věc, na co se těšit, jedu do Madridu, jen tak, jak loni Paříž, tak teď tohle, snad tam bude teplejc a víc svítit puchejř.

A pak zas Vánoce a domů! Domů.

No nic, jdu teda s tim psem a spááát, poněvadž jsem kantáre. A furt je tma.

L.