Tři. Jo. A dva dny oči jak králík. Hlava jak vyprázdňující se kontejner se sklem. Když se nám chce brečet, nevypadá to jak v americkým filmu. Neklepe se nám brada a netlačíme slzu, za to nás tlačí krční mandle a klepou se ruce.
Člověk (žena) brečí z mnoha důvodů. Pominu fejky (tlačený slzy), ale zaměřím se na reálný pláč:
-- Kvůli někomu
-(muži) - v 95% zbytečně, kvůli muži povoleno plakat pouze štěstím (?)
-(ženě) - no, nevím, jestli někdy žena pláče kvůli ženě, bez fejku, možná, když se dotyčná rozhoduje mezi dvěma potomky, kterého zachránit, a kterého odeslat na smrt, ale nepláčeme pak kvůli těm dětem?
-(dítěti) - tak tady pozor, to skoro nikdy není fejk! Ale možná taky často zbytečné?
-- Kvůli něčemu
-(zvířeti) - to též nebývá fejk, ale bývá to taky k nečemu? Chudák šimpanzíček dostal chřipečku a maminečka ho teď nemůže kojinkat. Oujé.
-(věci) - no tak snad se ta váza jen rozbila, vím, že byla po babičce, ale váza neumřela, že jo.
-- Kvůli pocitu
-(dojetí, smutek, radost) - a to je zrádné, ve finále si totiž uvědomíme, že to není kvůli Petrovi, Markovi nebo Sofii, ale kvůli smutku, dojetí nebo radosti. Tudíž kvůli pocitu. Když se nás někdo zeptá, proč brečíme, viníme ostatní. Brečíme ale jen kvůli sobě. Pláč je dost možná i sobeckej. Je to fyzický projev našich citů a emocí. Pochopitelně je to přirozený projev a netřeba ho potlačovat, jen ne vždy viníme skutečné podněty.
Brečíme, když nás něco dojme, může to být film, vzpomínka, dítě. Když někdo, koho považujeme za důležitého (potencionální partner) nebo kdo je skutečně důležitý (rodič) odejde. Když umírají cizí nevinní, kvůli nějakýmu šílenýmu hajzlovi, nebo hloupý nehodě, o kterých nás informují media. Když naše fenka porodí, když je první slunečný teplý den po zimě, když nám blízcí dají najevo, že nás mají rádi, když nám na National Geographic řeknou, že labuťák nikdy neopouští labuť a tučňák cestuje týdny za potravou pro mládě a když na konci Hříšnýho tance přijde Patrick Swayze, že Baby nebude sedět v koutě.
Není to všechno zbytečný?
Jak se to vezme, nikomu jinýmu pláč nepomůže, jen nám samým, v tom je možná ta sobeckost. Občas je bezesporu potřeba ventilace a měla by být podporována příslušnými spolupachateli. Přeci jen je lepší brečet, když vás u toho někdo drží kolem ramen.
Takže plačme, ale věďme, že je to dobré jen kvůli vlastní ventilaci. Nikomu tím nepomůžeme. Jen sobě.
Jak to mají muži nevím. Jak to máte, muži?
A o dětském pláči možná příště! (Vydírací prostředek, uraženost, naštvanost, zcizení oblíbené hračky, zákazy, obyčejné otravování hlídajícího, škrábaneček, mytí hlavy a jiných částí těla, zelenina místo čokolády...) - nepřipomíná nám to ty muže???
L.
čtvrtek 15. března 2012
čtvrtek 16. února 2012
2 roky
Před rokem jsem polemizovala, co bylo před rokem a co bude za rok. Teď je za rok.
Před dvěma lety jsem byla v nějakým jiným světě, plná emocí a zážitků a podnětů... Nadšená, až moc. Zbytečně.
Před rokem jsem byla v Praze, navštěvující různý kuchyně velkých podniků, další novej svět, ale už střízlivější. Praha je dobrá. Cítím se tam dostatečně doma, ale zároveň cítím velkou tendenci a možnost objevovat. Objevovat něco, co neznám, ale je mi blízký.
Dneska je to rok a dva roky. Dnes jsem zase v Leidenu, v Holandsku, žiju tu, už tolik neexperimentuju, mám to, co jsem dlouho neměla a žiju jinak. Ráda peču, protože je pro koho. Třeba. Stále spousta otazníků, nenaplněný tendence, ale spokojenost. Dospělejší. Rozhodně ve srovnání před dvěma lety...
Najs.
L.
Před dvěma lety jsem byla v nějakým jiným světě, plná emocí a zážitků a podnětů... Nadšená, až moc. Zbytečně.
Před rokem jsem byla v Praze, navštěvující různý kuchyně velkých podniků, další novej svět, ale už střízlivější. Praha je dobrá. Cítím se tam dostatečně doma, ale zároveň cítím velkou tendenci a možnost objevovat. Objevovat něco, co neznám, ale je mi blízký.
Dneska je to rok a dva roky. Dnes jsem zase v Leidenu, v Holandsku, žiju tu, už tolik neexperimentuju, mám to, co jsem dlouho neměla a žiju jinak. Ráda peču, protože je pro koho. Třeba. Stále spousta otazníků, nenaplněný tendence, ale spokojenost. Dospělejší. Rozhodně ve srovnání před dvěma lety...
Najs.
L.
pondělí 6. února 2012
Červen
Červen
Ok, jmenuji se Johana, kdybych se jmenovala Laura, bylo by všechno jinak.
Pár formalit ze školy a jsem free. Smutno a happy zároveň. Byly to dobrý čtyři roky, často taky pěkně na hovno, ale jo, takhle zpětně, je to přeci jen velká etapa, když je mi devatenáct. Pořád je to ale čerstvý a pořád se ve mně budí vztek za nějaký křivdy. Ten náš stařec na praktický, to mu nikdy nezapomenu, šmejd zapšklej. No nic, mám to tak jako tak.
Co budu dělat, člověk si furt přeje nic nedělat, mít volno a najednou co. Můžu se pár dní fakt flákat, ale to vede jen k useless pocitu. Stejně to tak udělám.
Flákám se.
V mezičase koukám po jobu, aby naši neřekli, ale i samotnou mě to pochopitelně zajímá. Ale jako, všichni po maturitě, všichni prázdniny, kdo by nechtěl job. Nabídek je dost, ale zájemců mnohem víc. Chce to někoho známýho někde…
Do Prahy se mi furt lítat nechce, ale copak tady něco? Mamka se zmínila o známý v knihovně, možná bych na to mohla pushnout. Mohla.
Yes! Dnes se jdu podívat do knihovny! Jinak spousta filmů konečně, roztřídila jsem si bordýlek v pokojíčku, vyhodila nepotřebné, našla pár pokladů, který nakonec taky vyhodim. Sakra, když mi bylo čtrnact kreslila jsem mnohem líp, než teďka. To nevyhazuju. Definitivní konec dětství jde pryč s odpadem. Vyřazený krámy, malý trička, smradlavý plyšáci. Pryč. Očista, pocit dospělosti, nekompletní, ale nejvíc dosud. Bye bye, malá Johanka.
V knihovně mě chtějí na dva, tři dny v týdnu, super! Megaštěstí. Můžu začít hned, tak začínám. Rovnám knihy zpět do poliček, klidná práce, sem tam práce s lidma, ale spíš si tam tak porovnávám. Porovnávám hlavně to, co dál, ale knihovna na prázdniny dobrá. Vlastně výborná. Pořád dost času na prázdniny.
Šéfová je trošku pruda, starší lady knihovnice, všechno má svůj pořádek, což je v knihovně pochopitelný, přesto mě její pořádkumilovnost (jde to tak říct?) extra nebere. Střídá se tu se mnou ještě jedna holka na výpomoc, znám ji od vidění, jako každýho od nás, ale dělá mi protisměnu, takže se nevídáme. Vypadá celkem v pohodě. Míša. Nevím odkud, ale mám o ní zvědy už z dřívějška, že je do větru, no, ani nevypadá. Navíc u nás? Jako koho tu může střídat? Haha.
První týden v knihovně, tři dny, doma flákač, rozmluva s mamkou co jako dál. Málo peněz, koukám dál po jobu a nechce se mi tady dál bejt, nejradši bych se odstěhovala. Do Prahy třeba, tak na zkušenou jak se říká. Nic mě nedrží, nesvazuje a ven se mi docela chce, už jen pro ten pocit ještě větší dospělosti. Uvidím.
Přemýšlím, že když Praha, tak kde bydlet. Do srpna ještě určitě doma, ale pak by to šlo. Proč ne. Trochu se cejtim blbě kvůli mámě, jsem poslední, kdo jí chce „opustit“, Brácha už dávno a táta celkem nedávno. Jako dítě jsem si říkala, jaký to je, bejt z rozvedený rodiny, mít nevlastního fotra, jako vlastně většina mejch kámošek. Bylo mi čtrnáct, když se to asi začalo srát mezi nima. Přesně nevím, nechci se na to ptát. Každopádně táta se loni definitivně odstěhoval, že prej já a brácha už jsme dost velký. To sice jo, ale. Bydlí teď někde na vesnici, s Irenou, viděla jsem ji jednou a stačilo. Bohužel. Jednou to snad bude lepší.
Ale chci se taky odstěhovat. Chci. Třebaže budu jednou zas chtít zpátky k mámě.
Táta mi přestal platit. Že prý jsem už dospělá, no to si to teda u mě vylepšuje. Ach jo. Kdyby mě vzali na tu debilní vejšku. Ale stejně, za těch podmínek, co jsem tam stihla zpozorovat bych se na ni asi brzo vykašlala. Velice motivující přístup.
Nic, v knihovně pohoda, dokonce jdu s Míšou na kafe. Říkáme si, jak se známe-neznáme a je zábavná. Moje vlna, kupodivu. Pamatuju si ji ještě ze základky, je o rok starší. Chodila s Denym, tak to byla ona. Ale rozešli se asi před půl rokem, Přeci jen si ji zařazuju líp, nemám odvahu jí říct, co mi o ní utkvělo v hlavě, tak se neptám. Jedna paní povídala, blablabla, známe to. Radši ji nechám na mě udělat dojem teď, docela se jí to daří. Vejška jí nevyšla ani tenhle rok, chce jet někam do Evropy, do světa, na rok třeba, tak na tohle já nemám, myslela jsem si ještě dlouho. Když se loučíme, vypadá to, že se zase uvítáme. Good. Přijdu domu a na fb žádost o přátelství. Míša. Potvrdit. Projedu maily, joby, bydlení v Praze, novinky, zprávy – z těch jsem buďto znechucená nebo se mi chce smát. Je to ale takovej ten smutnej smích. Vím, že si to nemůžu tolik brát, ale v mým věku si to prostě beru, navíc v tomhle období měsíce. Mám hlad, je stejně čas na večeři, udělám si rybí filé, nechám trochu mamce, za chvíli přijde z práce. Má radost. Někdy nemám vůbec chuť jí poslouchat a mluvit s ní, jsem na ní taky protivná, ale je to máma. Nikdy ti nikdo není bližší než máma. Asi proto. Teď mám ale radost, že má radost, z blbýho filé. Stejně jdu rychle do pokoje, nechci na ní být zas bezdůvodně protivná. Zas mail, job, Praha, fb, skype. Nic. Film. Spát.
Ok, jmenuji se Johana, kdybych se jmenovala Laura, bylo by všechno jinak.
Pár formalit ze školy a jsem free. Smutno a happy zároveň. Byly to dobrý čtyři roky, často taky pěkně na hovno, ale jo, takhle zpětně, je to přeci jen velká etapa, když je mi devatenáct. Pořád je to ale čerstvý a pořád se ve mně budí vztek za nějaký křivdy. Ten náš stařec na praktický, to mu nikdy nezapomenu, šmejd zapšklej. No nic, mám to tak jako tak.
Co budu dělat, člověk si furt přeje nic nedělat, mít volno a najednou co. Můžu se pár dní fakt flákat, ale to vede jen k useless pocitu. Stejně to tak udělám.
Flákám se.
V mezičase koukám po jobu, aby naši neřekli, ale i samotnou mě to pochopitelně zajímá. Ale jako, všichni po maturitě, všichni prázdniny, kdo by nechtěl job. Nabídek je dost, ale zájemců mnohem víc. Chce to někoho známýho někde…
Do Prahy se mi furt lítat nechce, ale copak tady něco? Mamka se zmínila o známý v knihovně, možná bych na to mohla pushnout. Mohla.
Yes! Dnes se jdu podívat do knihovny! Jinak spousta filmů konečně, roztřídila jsem si bordýlek v pokojíčku, vyhodila nepotřebné, našla pár pokladů, který nakonec taky vyhodim. Sakra, když mi bylo čtrnact kreslila jsem mnohem líp, než teďka. To nevyhazuju. Definitivní konec dětství jde pryč s odpadem. Vyřazený krámy, malý trička, smradlavý plyšáci. Pryč. Očista, pocit dospělosti, nekompletní, ale nejvíc dosud. Bye bye, malá Johanka.
V knihovně mě chtějí na dva, tři dny v týdnu, super! Megaštěstí. Můžu začít hned, tak začínám. Rovnám knihy zpět do poliček, klidná práce, sem tam práce s lidma, ale spíš si tam tak porovnávám. Porovnávám hlavně to, co dál, ale knihovna na prázdniny dobrá. Vlastně výborná. Pořád dost času na prázdniny.
Šéfová je trošku pruda, starší lady knihovnice, všechno má svůj pořádek, což je v knihovně pochopitelný, přesto mě její pořádkumilovnost (jde to tak říct?) extra nebere. Střídá se tu se mnou ještě jedna holka na výpomoc, znám ji od vidění, jako každýho od nás, ale dělá mi protisměnu, takže se nevídáme. Vypadá celkem v pohodě. Míša. Nevím odkud, ale mám o ní zvědy už z dřívějška, že je do větru, no, ani nevypadá. Navíc u nás? Jako koho tu může střídat? Haha.
První týden v knihovně, tři dny, doma flákač, rozmluva s mamkou co jako dál. Málo peněz, koukám dál po jobu a nechce se mi tady dál bejt, nejradši bych se odstěhovala. Do Prahy třeba, tak na zkušenou jak se říká. Nic mě nedrží, nesvazuje a ven se mi docela chce, už jen pro ten pocit ještě větší dospělosti. Uvidím.
Přemýšlím, že když Praha, tak kde bydlet. Do srpna ještě určitě doma, ale pak by to šlo. Proč ne. Trochu se cejtim blbě kvůli mámě, jsem poslední, kdo jí chce „opustit“, Brácha už dávno a táta celkem nedávno. Jako dítě jsem si říkala, jaký to je, bejt z rozvedený rodiny, mít nevlastního fotra, jako vlastně většina mejch kámošek. Bylo mi čtrnáct, když se to asi začalo srát mezi nima. Přesně nevím, nechci se na to ptát. Každopádně táta se loni definitivně odstěhoval, že prej já a brácha už jsme dost velký. To sice jo, ale. Bydlí teď někde na vesnici, s Irenou, viděla jsem ji jednou a stačilo. Bohužel. Jednou to snad bude lepší.
Ale chci se taky odstěhovat. Chci. Třebaže budu jednou zas chtít zpátky k mámě.
Táta mi přestal platit. Že prý jsem už dospělá, no to si to teda u mě vylepšuje. Ach jo. Kdyby mě vzali na tu debilní vejšku. Ale stejně, za těch podmínek, co jsem tam stihla zpozorovat bych se na ni asi brzo vykašlala. Velice motivující přístup.
Nic, v knihovně pohoda, dokonce jdu s Míšou na kafe. Říkáme si, jak se známe-neznáme a je zábavná. Moje vlna, kupodivu. Pamatuju si ji ještě ze základky, je o rok starší. Chodila s Denym, tak to byla ona. Ale rozešli se asi před půl rokem, Přeci jen si ji zařazuju líp, nemám odvahu jí říct, co mi o ní utkvělo v hlavě, tak se neptám. Jedna paní povídala, blablabla, známe to. Radši ji nechám na mě udělat dojem teď, docela se jí to daří. Vejška jí nevyšla ani tenhle rok, chce jet někam do Evropy, do světa, na rok třeba, tak na tohle já nemám, myslela jsem si ještě dlouho. Když se loučíme, vypadá to, že se zase uvítáme. Good. Přijdu domu a na fb žádost o přátelství. Míša. Potvrdit. Projedu maily, joby, bydlení v Praze, novinky, zprávy – z těch jsem buďto znechucená nebo se mi chce smát. Je to ale takovej ten smutnej smích. Vím, že si to nemůžu tolik brát, ale v mým věku si to prostě beru, navíc v tomhle období měsíce. Mám hlad, je stejně čas na večeři, udělám si rybí filé, nechám trochu mamce, za chvíli přijde z práce. Má radost. Někdy nemám vůbec chuť jí poslouchat a mluvit s ní, jsem na ní taky protivná, ale je to máma. Nikdy ti nikdo není bližší než máma. Asi proto. Teď mám ale radost, že má radost, z blbýho filé. Stejně jdu rychle do pokoje, nechci na ní být zas bezdůvodně protivná. Zas mail, job, Praha, fb, skype. Nic. Film. Spát.
Laura nebo Johana
Laura nebo Johana
Jmenuji se Laura nebo Johana. Jsem ve věku, kdy člověk hledá a objevuje. Především sám sebe, Jaký to klišé, ale je to tak. Pomalu se věci , myšlenky i lidi cedí, vlivem okolností. Jsem taky dost naivní, přestože si tu naivitu uvědomuju hned v zárodku, nezbavím se jí, je to hrozně zvláštní, dělat něco, s vědomím, že to není správně, ale jinak bych to v tu chvíli neudělala. Ani zpětně. Až později se ukáže, jestli je to dobrej směr nebo ne. To patří k věku. Jednou se mě někdo zeptal, co je mou největší předností, chvíli mi to trvalo, ale teď bych asi odpověděla to, že můj rozum-nerozum tkví v tom , že při rozhodování si uvědomuju nedostatek svých zkušeností, jež jde ale s věkem a nedá se pushnout.
Něco konkrétnějšího. Vyrostla jsem na malým městě u Prahy, velkoměsto na dosah, ale s dostatečným odstupem, takže mě můžete považovat za maloměšťačku. K Pražákům se vrátím někdy jindy. V součastný době dělám velký nic, mám za sebou čerstvě maturitu, neúspěch ve stupidních přijímačkách na vysokou, je léto, přelom, čas na změnu, megaotazník.
Hledám si job a vrtám se v tom, co dál. Jedna etapa právě skončila, je takový prázdno, nejistota, chuť do změny, nemám strach, možná jen z toho, abych nepromarnila nějakou lepší příležitost, než kterou si nakonec vyberu, člověk nikdy neví, dokud tam nevleze. Jdu si užít poslední opravdový prázdniny a pomalu se připravovat na skutečnou dospělost, která má teoreticky odstartovat úspěšnou maturitou nebo co. Já jsem maturita.
Červen.
Pokračování brzy.
Jmenuji se Laura nebo Johana. Jsem ve věku, kdy člověk hledá a objevuje. Především sám sebe, Jaký to klišé, ale je to tak. Pomalu se věci , myšlenky i lidi cedí, vlivem okolností. Jsem taky dost naivní, přestože si tu naivitu uvědomuju hned v zárodku, nezbavím se jí, je to hrozně zvláštní, dělat něco, s vědomím, že to není správně, ale jinak bych to v tu chvíli neudělala. Ani zpětně. Až později se ukáže, jestli je to dobrej směr nebo ne. To patří k věku. Jednou se mě někdo zeptal, co je mou největší předností, chvíli mi to trvalo, ale teď bych asi odpověděla to, že můj rozum-nerozum tkví v tom , že při rozhodování si uvědomuju nedostatek svých zkušeností, jež jde ale s věkem a nedá se pushnout.
Něco konkrétnějšího. Vyrostla jsem na malým městě u Prahy, velkoměsto na dosah, ale s dostatečným odstupem, takže mě můžete považovat za maloměšťačku. K Pražákům se vrátím někdy jindy. V součastný době dělám velký nic, mám za sebou čerstvě maturitu, neúspěch ve stupidních přijímačkách na vysokou, je léto, přelom, čas na změnu, megaotazník.
Hledám si job a vrtám se v tom, co dál. Jedna etapa právě skončila, je takový prázdno, nejistota, chuť do změny, nemám strach, možná jen z toho, abych nepromarnila nějakou lepší příležitost, než kterou si nakonec vyberu, člověk nikdy neví, dokud tam nevleze. Jdu si užít poslední opravdový prázdniny a pomalu se připravovat na skutečnou dospělost, která má teoreticky odstartovat úspěšnou maturitou nebo co. Já jsem maturita.
Červen.
Pokračování brzy.
čtvrtek 24. listopadu 2011
Podzim v plném.
Mlha a slunce. V plném.
Potřebuju nějakej manifest asi. Ale nic slavnostního, ještě to tak. Chce se mi brečet bezdůvodně. Má všechno svůj důvod?
Když se jedna věc daří, ostatní se serou.
Tak to asi důvod má. Možná. Nedělejme z toho zpovědnici. Kam by to směřovalo.
Uvidíme se, až mi bude líp.
L.
Potřebuju nějakej manifest asi. Ale nic slavnostního, ještě to tak. Chce se mi brečet bezdůvodně. Má všechno svůj důvod?
Když se jedna věc daří, ostatní se serou.
Tak to asi důvod má. Možná. Nedělejme z toho zpovědnici. Kam by to směřovalo.
Uvidíme se, až mi bude líp.
L.
pátek 28. října 2011
pondělí 24. října 2011
Slib.
Neslibuje. Prostě ne. Už to slovo je přeci hloupý. Slib.
Ale zaslíbila se.
Najednou, tak jistě a beze stopy zaváhání. Bylo to. A bude to? Nikdo nic neslibuje. Bude nebude. Bylo nebylo...
Zaslíbila. Zaslíbila!
Myslela si, že je šťastná, ale vlastně nikdy nepoznala, jestli je to skutečně tak, nebo jestli si to jen namlouvá. Byl vůbec někdy někdo šťastný? Jak dlouho? Být šťastná. To je velká věta. Je spousta věcí, snad i pocitů, co vlastně neexistují. Pro ni. Ale myslela si to. Když ne teď, tak kdy? Zbytečný otázky.
Opakování. Dokola. Dokola na kolo. Jela. Jela za zlatým světlem, ale to ji nedělalo šťastnou. to ne. Možná mělo.
Věřila totiž, že věci, které pro ni neexistují, mohou existovat pro ostatní.
Věřit a slibovat. Co to sakra je? Tak má být šťastná? To ne.
Důvěřovat a zaslíbit. To zní líp. Teď.
To je jak smích a úsměv. To už je moc. Příště...
Smích a úsměv se možná začínají obracet? Je to možný??? Marti?
Ale zaslíbila se.
Najednou, tak jistě a beze stopy zaváhání. Bylo to. A bude to? Nikdo nic neslibuje. Bude nebude. Bylo nebylo...
Zaslíbila. Zaslíbila!
Myslela si, že je šťastná, ale vlastně nikdy nepoznala, jestli je to skutečně tak, nebo jestli si to jen namlouvá. Byl vůbec někdy někdo šťastný? Jak dlouho? Být šťastná. To je velká věta. Je spousta věcí, snad i pocitů, co vlastně neexistují. Pro ni. Ale myslela si to. Když ne teď, tak kdy? Zbytečný otázky.
Opakování. Dokola. Dokola na kolo. Jela. Jela za zlatým světlem, ale to ji nedělalo šťastnou. to ne. Možná mělo.
Věřila totiž, že věci, které pro ni neexistují, mohou existovat pro ostatní.
Věřit a slibovat. Co to sakra je? Tak má být šťastná? To ne.
Důvěřovat a zaslíbit. To zní líp. Teď.
To je jak smích a úsměv. To už je moc. Příště...
Smích a úsměv se možná začínají obracet? Je to možný??? Marti?
čtvrtek 20. října 2011
Zásadně cizí měsíc.
Za měsíc se toho stane hodně, ale třeba taky vůbec nic zásadního v životě jedince. Ne. Tady to nejde nezásadně.
Přihlouplý úsměv mi vlastně zapříčinila celkem velká zásaditost. Ale na ty velký zásady já kašlu. Zásadně.
Jsem strašně tichá. A někdy strašně vtipná.
Od všeho trochu a nic pořádně. Dokola.
Podzim.
Navštívila Paříž, aby uvěřila, že existuje. Existuje. Ona.
Jakoby najednou novej život. Novej? Nevím. Voilà.
Slunce se odráželo od plného měsíce tak silně, jakoby to nebyl jen odraz. Krátery to jistily. Spát je zbytečný. To až nahoře, na trávě, s batohem pod hlavou a bez odrazu. Udělala si na to nadhled hned po ránu. Cizí byt, cizí vůně. Cizí člověk, za měsíc přestane být tolik cizí. Ale nechtěla nic odcizit. Jen šepot. A myšlenku. Posbírala zkušenosti a odjela ku odrazu, tam, kde to přestávalo být cizí.
L.
Přihlouplý úsměv mi vlastně zapříčinila celkem velká zásaditost. Ale na ty velký zásady já kašlu. Zásadně.
Jsem strašně tichá. A někdy strašně vtipná.
Od všeho trochu a nic pořádně. Dokola.
Podzim.
Navštívila Paříž, aby uvěřila, že existuje. Existuje. Ona.
Jakoby najednou novej život. Novej? Nevím. Voilà.
Slunce se odráželo od plného měsíce tak silně, jakoby to nebyl jen odraz. Krátery to jistily. Spát je zbytečný. To až nahoře, na trávě, s batohem pod hlavou a bez odrazu. Udělala si na to nadhled hned po ránu. Cizí byt, cizí vůně. Cizí člověk, za měsíc přestane být tolik cizí. Ale nechtěla nic odcizit. Jen šepot. A myšlenku. Posbírala zkušenosti a odjela ku odrazu, tam, kde to přestávalo být cizí.
L.
pondělí 19. září 2011
He
He was slowly walking through a forest. He has never been here before. Unknown. Intuition. Light from the sky was hugging the conifers. Only conifers. No leaves. He breathed in as deep as he could.
When you are looking for a meadow, you need to go through a forest.
He went to the middle of a meadow, it was so pure, so natural and so calm. Exactly what he needed in that moment. He got enough of it and went home. By bike.
Wind was just getting stronger and then a rain came. The harder rain - the clearer mind.
He got dried himself and was happy.
Good luck.
L.
When you are looking for a meadow, you need to go through a forest.
He went to the middle of a meadow, it was so pure, so natural and so calm. Exactly what he needed in that moment. He got enough of it and went home. By bike.
Wind was just getting stronger and then a rain came. The harder rain - the clearer mind.
He got dried himself and was happy.
Good luck.
L.
čtvrtek 8. září 2011
She
She took a cab to the closest place where she can get rest. All situation made her feel sad, miserable and melancholic.
Miserable. Life can be like this. She sat on a big stone and lighted a cigarette. What a pleasure. What now? What helps? What? Who?
That place was empty, full of green but it was just before evening so not dark, not light. No sun, no moon.
Another cigarette.
Nothing. That was what she needed at that moment. She got enough of it, so she stood up and went home. On her feet.
And then the night came. Moon was sowing the stars around and silence spilled around all town. All country, all planet. All planet.
Rest in peace.
Miserable. Life can be like this. She sat on a big stone and lighted a cigarette. What a pleasure. What now? What helps? What? Who?
That place was empty, full of green but it was just before evening so not dark, not light. No sun, no moon.
Another cigarette.
Nothing. That was what she needed at that moment. She got enough of it, so she stood up and went home. On her feet.
And then the night came. Moon was sowing the stars around and silence spilled around all town. All country, all planet. All planet.
Rest in peace.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)