Rodičům

Milá maminko, milý tatínku,

v Praze se mi moc líbí. Jsou tu na mě hodní. Trošku se mi stýská, ale ne moc. Je tu sranda. Bydlíme v moc hezkém prostředí. Píši Vám ze svého pokojíčku, kde mám krásný výhled. Každý den jezdím do centra a potkávám různé fajn i ne moc fajn lidi. Včera jsem si koupila zmrzlinu a malý dárek pro vás.

Mám se moc fajn a těším se, až zase přijedu za vámi. Pošlete mi, prosím, zase něco sladkého, maminko. Marcela mi to všechno vždycky sní, ale já už na ni žalovala. Už to nedělá. Je fajn.

Ahoj, Vaše Lucka

Přiblblý prachy

Přátelé,

trošku jsem si to zúžila aspoň o to, že se soustředím na matičku Prahu. Už jsem se totiž viděla v Seville, tak aby mě to tolik nerozptylovalo...

Rozhodnutí nelehké, za to zásadní.

Začal pravý job hunting. Překvapuju se a nacházím zase nové limity, ale nejen své, především normálního světského života! Sakra, kdyby člověk nezávisel na těch přiblblejch prachách, přesně vím, co bych dělala. Ale závisí a záviset bude.

S chutí do toho.

Proces

Dusseldorf, Sevilla, St. Tropéz ... Nebo Smíchov...

Kdo si má sakra vybrat?

:)

Otázka výběru.

Je to tak.

Má situace, se má tak, že si sháním práci. U rodičů je fajn, ale tak maximálně pár týdnů.

Praha. Chtěla jsem a stále chci. A moc. Ale. Nejde o to, že bych si stěžovala, že nemůžu najít práci. Pracovních nabídek je dostatek, oni si ale mají z čeho vybírat, každopádně jsem přesvědčena, že kdybych se jeden týden snažila intenzivně, hodně intenzivně, v Praze, v případě osobní schůzky být hned k dispozici, za týden či dva něco mám a ještě si můžu vybírat. Otázka ale je - "Chci to?". Celá já.
Je tu totiž ještě druhá strana. Čára. Ven. Je to tak tak jednoduchý, mám zkušenost v rámci au pair, jazykově vybavená a prahnoucí po dalším dobrodružství v neznámu. Je to tak tak tak jednoduchý!!! Právě mi volala maminka z Norska, čekám hovor z Německa. Můžu si vybírat. Otázka ale je - "Chci to?". Celá já.

Tak se mají fakta přátelé. Buďte zvědaví. Nechám vás a sebe ještě chvíli napínat, ale kdo mě zná, nebo spíš, kdo si myslí, že mě zná, ví v tuto chvíli víc, než já sama.

Cheers, buddies :)

Místo toho, abych šla dál, jdu blíž.

"Doma" mi to moc nejde. Kdybych tady aspoň byla někomu prospěšná, snažím se. Ale ten pocit naplnění se nedostavuje.
Praha. Jo. Ale, ale, ale. Táhne mě to zas, táhne. Ven, na vzduch, tady se mi hůře dýchá. Bojím se, že se začnu dusit, potřebuju ale výzvu. Klube se, klube.

Lidi. Bez některých se obejdete, ale očividně oni bez vás ne, jak z toho?
Ven, pryč, utéct. Srab.

Zasraná byrokracie.

Svoboda má taky svoji cenu.

Láska. Ona asi ještě fakt existuje, ale v takovejch prazvláštních formách a neformalitách. Mrška.

Furt řešit co bude, dokola oplzlý otázky. Fakt miluju, copak to na mě nepoznáte?
Jak je to vůbec možný, že se může v jednom malým místečku zmixovat tolik detailů i tolik mega důležitých faktů. K tomu existenční a otravný otázky a jsem tam, kde jsme.

Buď jsi pohrávám s megalomanstvím nebo to prostě uznají až po smrti. Mojí. Welcome.
Pojďme se všichni hromadně uspokojit ať je nám všem fajn ...

BOOM!

New.

Yep, a je to.

Z Holandska do Česka. Boom. Ale jo.

Zpět u maminky, uvaří, postará se, fajn, ale dlouho se to nedá. Vyřazuju věci ze svého starého pokoje, práce tak na týden, ale těch myšlenek u toho ... Vyhazuju. Hodně. Nedá se to. A zároveň "Ach joooooo!!!".

Je mi čerstvých 21 let. Nostalgie, stará zhruba 5 až 10 let mě slušně dostává už teď, co bude za dalších 20 let? Zajímavé na to pomyslet, ale teď je teď, půjde to přirozeně. Každopádně je to ve mě zase mixér a jakkoli se bavím, užívám a blázním, něco někde je ve vzduchu (vzdychu) a já to cítím.

Praha je úžasná. Už aby to bylo.

A dál?

Miluju změny.

Většina je nesnáší, mě naplňují. Asi se to časem změní, jako všechno, ale teď je to tak. Dokonce přemýšlím, že když změna, tak pořádná. Teď mě jedna velká čeká.

V angličtině bych řekla, že jsem excited, ale nějak mi zrovna tenhle můj pocit, před každou změnou, nejde vyjádřit jedním slovem.

Týden a boom!

Jen říct všechny ty goodbyes and go. I'll be back but now I have to pack.

Báseň.

" To je básnička? Vždyť se to ani nerýmuje. "

Všechno je pomíjivé.

Všechno je pomíjivé.

Co mi rok dal a co jsem mu vzala.

Rok. Dvanáct měsíců. Je to tady. Rekapitulace.

Začněme trochu formálně, až klišéiózně. Tento rok, tedy od 5. ledna 2010, žiju v Holandsku. Království, země větrných mlýnů, tulipánů, kol blablabla a je to. Dalo mi to mnohem víc, než jsem si dokázala představit. Neprožiješ, nevíš. Nejen životem mezi jinou kulturou, zvyky, jazyky. Život v domě pětičlenné až idylické rodiny, pes, zahrada a tak. Zvyky, pravidla, výchova dětí, zodpovědnost rodičů, financování, stále se opakující prototyp týdne a víkendu, dovolených, Vánoc a zas a znova. Život v zemi v západní Evropě, která není poznamenána komunismem, má bohatou historii, kolonie po celém světě, kulturu, kořeny. V zemi, která se nemusí zdát tolik odlišná od naší vlasti, přesto ale je. To ale vše přichází až s životem tady. Jet sem na dovolenou je fajn, ale to je všechno. Rok.
Život, kde na novém místě začneš od nuly. Doslova. Nikdo tě tu nezná, ty neznáš nikoho. Začneš. Záleží na povaze, ale pro mě to byla výzva, kterou jsem si maximálně vychutnávala.
Neuvěřitelný, jak rychle se člověk dokáže přispůsobit, aklimatizovat a zvyknout. Až tak, že pak se vrátíš na místo, kde jsi 20 let žil a zase si tam musíš zvykat. Kolotoč. Já se v tom vyžívám. I v té prázdnotě a určitém stesku, kterej samozřejmě následuje. Rok tady ti dá nadhled na vše, co jsi žil předtím. Vše dostane další rozměr. Vše. Rodina, škola, vztahy. A hlavně - nadhled na samu sebe. Miluju změny.
Život bez přátel, kteří tě znají celý život. Život, kde se buď soustředíš jen na sebe a nebo na ty nový, tam venku. Já to zkombinovala. Poznala jsem lidi. Nový lidi. Je jedno odkuď kdo je. Všichni mají co říct a je na tobě, co si od nich odneseš. Já si odnáším hodně. Hodně. Od každýho něco. Formuje to vlastní pohled. Ať chceš či nechceš. Ale dost formalit...

Co mi rok dal. Jaké klišé. Ale dovolte...

Rok v Holandsku tě naučí jak si opravit píchlý kolo. Jak jezdit na kole s deštníkem, nákupem, telefonem, dvěma dětma nebo případně rukama v kapsách, za deště, sněhu, krup, větru i slunce. Jíst teplý večeře místo oběda (jaká to nelogičnost). Postrádat pravej českej chleba a pečivo, pivo - na to všechno se těšíš, ale pak přijedeš domů a je ti z toho zle, člověk si prostě zvykne na všechno... Teplý jídla od maminky. Ve finále snad i tu protivnou pokladní ze sámošky. Ne to ne, vlastně. Českej humor, společný kořeny a s tím spojený pointy či podněty některých myšlenek, vzpomínky. Naopak ti ale ukáže, že ostatní národy mají též vlastní podněty a zvyky, díky kterým si uvědomíš ty vlastní. A tohle je velká věta - Poznat jiné, za účelem vážit si vlastních. Platí pro více předmětů ...
Rok za hranicema rodnýho kraje ti dá rozhled, zkušenosti, poznání, uvědomění a myšlenky, který by jinak těžko přišly. Rozdíly mezi zvyky, to jak lidé různě reagují za stejných situací, mentalita, návyky, tradice, povahy, výchova (jelikož se vše odráží od toho, kde a jak jsme byli vychováni, ne, že ne), ale i ty rozíly v denním životě, jako v obchodě, potravinách, potřebách, službách. Každej jsme jinej, každej národ je jinej. A je to znát. Přestože tam úplně dole, v základech, jsme všichni stejní (meli bychom být).
A to jsem jenom v Holandsku, 1100 km od domova.

Rok 2010 mi dal tolik, jako žádný předtím, intenzivní rok, nepromarněný, cenný. Nelituju. Ty nejtěžší chvíle, jsou totiž ty nejvíc postrkující dopředu. Zcela se změnil můj postoj k většině věcí, co jsem kdy udělala, řekla, o čem jsem byla přesvědčená. Na druhou stranu, v tu určitou chvíli bych nikdy jinak nejednala. To bych teď totiž byla jinej člověk. Trochu, ale jinej.

Další velký plus tohoto roku je uvědomění si významu rodina. A to nejen té, z které pochazíme, ale taky té, kterou si jednou založíme. Rodinný život, zodpovědnosti, výchova... Wow. Rodičové kvalitních dětí - obdiv. Nic pro mě, zatím.

Sbírám zkušenosti. Sbírám. Jinak totiž ztvrdnu na jednom místě. Pro někoho fajn, pro mě teď ne. Možná jednou, možná nikdy. Ale teď ne. Sama se sebou jsem celkem spokojená, uvidíme, kam se to vyvine dál, 2011. Mám pár myšlenek, představ, ale od té první myšlenky do zkutku se stane tolik věcí, že s původní představou to má málokdy co společného, ale tak to je, tak to bude. Přesto ale jaký si to udělám...

Jsem ráda na světě, dokuď mám co objevovat. O nových objevech budu prostřednictvím niterních či ironizujicích příspěvků informovat. Zhruba :)

Díky, L.

Jo! A co jsem roku vzala? Čas přece. Přeměnila jsem ho na zážitky. 2010 nezapomenu.