...a zase ta Lucie!

Jako sladce po srážce

odnesený v tašce

sedíš vedle na přednášce




nahýbáš se k flašce

tam bitva byla u Šalingradu

a k Norsku patřej Špilberky.




Medovinu vezmeš Valašce

tučňáka vrátíš Aljašce

dopis odevzdáš přepážce

a pravíš cosi, tuňáka sežravše

tam dolů sejdeš z vinohradu

a najdeš svý boxerky.




Jako čáry co kreslej pastelky

dýško necháváš velký

když zavíraj večerky

ženy hlídaj svý kabelky

tam prej zezadu

vyskočí pět hadů!

(nebo kakadu?)




Hade, kolik je hodin?

Krčí rameny,

Hade, jak se ti chodí?

Hází na mě kameny.




Ten zelenej hajzl z Alzy

zasloužil by transy.




Zkamenělá Lucie

Čtyřjazyčná

Vieš, iba ten pocit,
Oh my God, that's it!
Ga je mee
nebo seš přikovanej?

Wat wil je, vraag maar,
I'll see you in a bar
Keď niekoho ľubíš
tak, že ho odháníš.

Ik neem je in m'n armen
Crying, go away man
Dosť už bolo čudnosti
Chci šunku od kosti.

Chci tu pihu nad rtem
Donť give it to them
Welterusten en slaap lekker
Chcem tenis hrať ako Boris Becker.

So how do you feel
Ik zal je laten zien
Ten debilní splín
Netreba ti pak inzulín
Radši vodkorkuj Veltlín
We'll make a deal
Hoe laat is het, tien?
Nothing is real
Ani ten Hermelín
Ani izba plná rastlín
Tot ziens! Misschien...

Víkendová

Co tím chtěl čtenář číst?

Chci mít pihu nad rtem
Ve světě, kde tuňák káru vytuní
Chci venčena být psem
Tam, kde tučňák špeky odtuční.

Chci být zázvorový džem
Na planetě, kde duny duní
Chci dát se všem
        (jen jestli budu ten džem)
Tam, kde tele zvolní.

Chci praštit Borise sklem
V kraji, kde Dáni jsou oddaní
Chci chaluhou nahradit křen
Tam, kde hltání je lhaní.

Vyměň šíp za kulku

Jablečnej koláč s extra cukrem, křupavý okraje, zkaramelizovaný krystalky, skořice. Hádej, co je za období.
Přijedu domů, abych našla pár papírů, vyberu z nich jeden a ten jako vyhodím. Ten vyhozenej za chvíli zas někdo vyloví, spočítá kroužky a strašně se o tom mluví. Ještěže zelená uklidňuje.
Venku krásnej den, počasí jak na jaře, jdu na balkón, dole pouštěj draka, sbírám prádlo ze šňůr. Můj táta je rybář, jistě to má svý výhody, takovej čerstvej amur... Ale proč to říkám, protože jsem našla na svým svetru šupiny. Prádlo neprádlo, balkón posloužil jako pitevna a lednice jako márnice. Jak já tohle nesnáším. Ráno vstaneš a pochopitelně jdeš do ledničky, jogurt nebo vejce tam čekáš a ony mrtvoly po ránu, čuměj s votevřenou hubou.
Včera jsem dlabala dýni, takovýho goliáše, ale vystihla jsem devil laugh, to jo.
Dneska je to devadesát pět let od vzniku Československa. Si říkám, jestli jsme neměli vzniknout jako monarchie třeba. Ha, asi ne... Masaryku?!

Zajímavý období tohle. Loni touto dobou jsem si sepsala paměti o všech mých listopadech. Teď jsem si to četla a není k čemu se vracet, co bych napsala jako pamět do tohoto listopadu? Začíná až za pár dní, počkám si, ale nic slavnýho. Zabouchnutá vodbouchnutá, bum prásk.

Až zas potkáte toho přitloustlýho andílečka s šípem mezi buřtskýma prstama, dejte mu radši nabitej samopal. Ať je klid.

Policista, který řídí dopravu (How sexy is that)

Stál tam, ve čtvrtek, ve středu Údolní a Úvozu.
Byl to nejvetší boss, v bodě všech os.
Sama uniforma poroučela všem kapkám z čela.
Píšťalka přísná, jen krátce hvízdla.

Červený pomeranč (na hlad), zelená (na žízeň), nemaj teď slova svolená.
Ruce jak pravítka, říkaj ti „Dvacítka!“.
How sexy is that! Za volantem šedý děd.
Říkám si: „Děde, nespěte, jeďte!“

Stál tam, uprostřed provozu, já šla po Úvozu.
Zpod policejní čepice, čouhá šedin pár sice.
Říkám: „Džordž Klůny!“ a všichni čuměj jak sůvy.
Americký pilotky, how sexy by byl krotký!

Do očí mi září červená, koukám na něj, frajera.
„Pojďte.“, kejvne na mě a mrkne.
Odzbrojím ho a spoutám, vale všem pokutám.
Uniforma a hvězdiček pět, how sexy is that.

V Brně

Jsem tu druhej den, očividně (ušislyšně), hantec mě ještě nestrhl (ale slovenština začíná!). Za prvních čtyřiadvacet hodin se do mě nahrnulo tolik pocitů, jako jinde za měsíc. První noc v novém bytě. Yes. Konečně ten pravej činžák z šedesátek, takovejhle výtah jsem jaktěživa neviděla, to mají asi jen v Brně, klec, na dveřích divnej klíček přidrátovanej k těm mřížkám a pak dvoje asi dvaceticentimetrový dvířka na magnet nahoře, vycpaný molitanem, aby to neřáchalo, žádná vracečka, pěkně si to otevři a hlavně, po sobě zase všechno zavři, jinak si nikdo tlačítkem „přivolávadlo“ nepomůže. Uvnitř je upozornění, že kouřiti se tu zapovídá.

Na zdech vypínače jako u našich na chalupě, krása, parkety, umyvadlo mám skoro u kolen, ale to je součást atmosféry. Místo postele mám starej oprejskanej otoman, takhle si přesně představuju otoman! A vedle postele? Stolek od šicího stroje. Zlatý šedesátý fakt, ještěže to není žádnej panelák z konce sedmdesátek…

První noc přežiju pod dekou za dvacku a hned ráno chci do Ikey. Už zase Ikea, kolikrát se budu ještě stěhovat… Hned ráno si to rozmyslim a jdu na studijní. Fronta až před budovu  a to se jde přes dvorek až do druhýho patra, vystojím to s vidinou banánů na konci a oni tu mojí ajsik kartu ještě nemají, néééé… Tak to je na kafe…

Jdu teda do jedný z mnoha fajnových kaváren a dám si café latté, hezký… Pak mě ale čeká další fronta, jak u blbců, ale nebudu si tady stěžovat na přepážkové dámy… Chodíte někdy třeba na poštu? To je zážitek…

A Ikea, brusinková limonáda, mňam, klasika. Chcete žlutou tašku? Kupte si modrou!

Jo, mezitím na Masarykově ulici běží, nebo spíš jen tak lehce kluše cikán s kumpánem a za nima dáma v letech křičí, že ji ukradli zlatý řetízek… Normálně jí ho strhli z krku, imbecilové. Je mě blbě, ale nestihnu víc, než ty dva usmívajíce se zatočit za roh… Fuj.

Doma, ještě ráno jsem se tu cítila jako na návštěvě, ale Ikea to asi pomalu mění. Ještě si skočím do Alberta na Mendlák pro ředkvičky, cestou míjím stařenku, přesně takhle si představuju stařenku, Rozklepaný pohyb i mluva, všechny smysly ale ještě fungují, nese si malou, určitě padesát let starou kabelku a žádá mě, jestli bych ji doprovodila, že musela na nákup, protože dcera nebo syn, už nevím, museli do práce a tak musela sama nakoupit a jak jsou rajská jablíčka drahá a nevim kdo, že dělá taxikáře… Je jí devadesát a bydlí v domě nedaleko. Mají úplně stejný výtah, to říkám, je to Brno thing. Ještě klíče, schránku, dopisy jí hned dvakrát popadají a tak ohýbám svůj hřbet, jak je potřeba, kabelku dávám do výtahu a podržím dveře, stařenka se lehce natáhne a jemně mě pohladí po rameni a děkuje, že jsem prý laskavá. Dojalo mě to, zvlášť ta část, kdy říkala, jak je to těžký být sama v tomhle věku…

A tak po dalším stěhování si říkám, že jestli tenhle blog byl skutečně někdy runaway, tak právě teď. Takže, kolikrát ještě?

Můj hrníček

Koupila jsem si ho asi před čtyřmi lety. A to navzdory tomu, že hrníčky se nekupujou, hrníčky se dostávaj nebo rozdávaj jako povinnej dárek,je to první věc, kterou darujete mamince nebo babičce a pak k Vánocům kamarádce., většinu jsem jich poslala dál, ale tenhle je můj.

Stál padesát centů ve výprodeji v jednom holandském department store. Žádnej kýč, světlý a jemný ornament na bílém porcelánu a když se na něj díváte z profilu, zprostředka a trochu ve tmě, tak vypadá jako čtverec.

Tak si ho nesu do domu,  kde teď bydlím a zároveň pracuji, abych měla pocit, že aspoň něco je tam moje. Ale kdeže ty neznabohové ho klidně používají bez povšimnutí, že by tam dřív nebyl. Berou ho jako samozřejmost a dokonce ho nechají stát celou noc na stolku v obýváku, se sáčkem čaje a vodou do půlky tak, že mu tam nechá památný kroužek. Tak to ne, jde se mnou do pokoje a v kuchyni ho bez dozoru již nikdy nenechám.

Pak si ho vezu zpět k rodičům a jen z něj spustím oči, už je z něho udělán odkapávač na čajové sítko, to si nezaslouží! Hned najdu viníka, mamku a začnu poučovat. Dostane se mi odpovědi, že je takovej ošklivej a dokonce tady odprejsklej a má správnej průměr na to sítko… Odprejsklej??? Nééé, to musely ještě ty holandský parchantíčci…

Stěhuju se do Prahy a protože lahodné nápoje si nejčastěji připravuji ve své nové práci, jde tam se mnou i hrníček. Ale co nevidím! Jedna slepice, jmenuje se Lucka a jí jenom ananas, protože prej žere tuky, ale nevím jaký, když žere jen ananas… Tak ta ho najednou zničehonic drží v pracce. Dělám, že nic, protože jsem ještě ve zkušebce. Ale vona jak špulí tu hubu a jak ho drží v hnátě, nemůžu se na to koukat. Pak odejde a nechá ho ve dřezu, nesmyje ani jeden svůj otisk, dezinfikuju a beru domů, tam je v bezpečí.

No a pak se stěhuju do Brna. Zatím je to dobrý, je tu totiž jenom on a já že furt něco piju, tak ho nedám z ruky. Skoro ho ani nemyju, haha, rovnou ho totiž plním. Piju z něj všechno. Teď zrovna brusinkovej čaj

Je teda už jednou oprejsklej a vevnitř jsou ty čáry, jak to je porcelán zvyklej dělat, vypadá to jak hnědá pavučinka na stěně hrníčku a je tam taky už pár letokruhů a na dně jedna skvrna od zelenýho čaje, ale je prostě můj!

Prosím, nedarujte mi už žádný hrníčky.

Tolik věcí ještě neumim...

Tolik věcí ještě neumim... A jestli vůbec někdy.
Včera jsem připálila brownies.
Dneska je neděle a já se zas neumim přimět k tomu, abych se jen neválela. Vím, mám volno, od všeho, od všech, ale já nechci mít volno. Nechci to svádět na neděli, ale stejně je to prokletej den. Jsou prázdniny a to tak nějak znamená, že je neděle skoro každej den... Paradoxní je, že když toho má člověk nejvíc, že musí nakoupit, do práce, vyzvednout něco na poště, uklidit balkón po bouřce, umýt společnou chodbu, tak toho nejvíc stihne. Jakmile má volno a řekne si - "Konečně volno, konečně mám čas na to, co mě baví!", tak najednou nic. Teda já nic. Dneska se tomu říká prokrastinace, ale mě se to nelíbí. Mluvím o tom a zas nic nedělám.
Ale nic, zpátky k tomu, co ještě neumim. Neumim se motivovat (šipka nahoru), neumim (a teď dlouho přemejšlim)....
Neumim pořádně řídit auto, neumim chlastat, neumim mít hnednadhled, nadhled snad mám, ale ne hned... Jinak toho umim dost, ha, ale chci umět řídit a ten hnednadhled. Chlast je mi jedno.
Chci umět vědět, co chci a chci to vědět hned. Chci bejt lepší. A zas nevim, co chci.
Tolik věcí ještě neumim...
Někdy chci, aby mi bylo třicet nebo šedesát. Pak si myslím, že všechno co chci, budu umět. Ale víte, co znamená myslet.
Až si tohle jednou budu číst, třeba příští týden, budu se smát.

Půlka léta v půlce srpna?

Půlka léta, zdálo by se. Dovolená za náma. Malý děti za tři týdny do školy.
Zrovna tohle píšu a ve winampu mi hraje vánoční song, zvláštní. Nejradši bych se naložila do ledu, bouřky lámou muškáty a déšť se vsakuje do koberců. Song skončil.
Mám prázdniny, zase, dávno jsem ze školy a stejně mám každej rok prázdniny. Asi proto v září zas nastupuju. Bude ze mě velká holka, študovaná, ha.
Včera mi volala jakási brigádnice z outůčka a hned po tom, co jsem ji odsouhlasila, že jsem to já, spustila o nový kartě, pak jsem ji tři minuty nevnímala a pak se mě ptá, kam to můžou doručit, tak to byla fakt drzost. Mají nás za debily, ach jo.
V práci po mně chtějí expreso, pikolo nebo turka.
Jsem líná a štve mě to. Pro ostatní dělám co jde a pro sebe všechno odkládám, a když už mám čas pustim si Zoufalky, takhle já jsem zoufalá. Jenomže jediný ty mě vždycky zvednou tak, že u nich vydržím ležet třeba tři hodiny.
Tak jo, jdu psát a pak si pustím S04E03. A pak spát. Pak vstát, udělat něco pro rodinu, jít do práce, jít s kámoškama na pokec a zase jít spát a pak do práce a pak S04E04.
Díky.