Červen
Ok, jmenuji se Johana, kdybych se jmenovala Laura, bylo by všechno jinak.
Pár formalit ze školy a jsem free. Smutno a happy zároveň. Byly to dobrý čtyři roky, často taky pěkně na hovno, ale jo, takhle zpětně, je to přeci jen velká etapa, když je mi devatenáct. Pořád je to ale čerstvý a pořád se ve mně budí vztek za nějaký křivdy. Ten náš stařec na praktický, to mu nikdy nezapomenu, šmejd zapšklej. No nic, mám to tak jako tak.
Co budu dělat, člověk si furt přeje nic nedělat, mít volno a najednou co. Můžu se pár dní fakt flákat, ale to vede jen k useless pocitu. Stejně to tak udělám.
Flákám se.
V mezičase koukám po jobu, aby naši neřekli, ale i samotnou mě to pochopitelně zajímá. Ale jako, všichni po maturitě, všichni prázdniny, kdo by nechtěl job. Nabídek je dost, ale zájemců mnohem víc. Chce to někoho známýho někde…
Do Prahy se mi furt lítat nechce, ale copak tady něco? Mamka se zmínila o známý v knihovně, možná bych na to mohla pushnout. Mohla.
Yes! Dnes se jdu podívat do knihovny! Jinak spousta filmů konečně, roztřídila jsem si bordýlek v pokojíčku, vyhodila nepotřebné, našla pár pokladů, který nakonec taky vyhodim. Sakra, když mi bylo čtrnact kreslila jsem mnohem líp, než teďka. To nevyhazuju. Definitivní konec dětství jde pryč s odpadem. Vyřazený krámy, malý trička, smradlavý plyšáci. Pryč. Očista, pocit dospělosti, nekompletní, ale nejvíc dosud. Bye bye, malá Johanka.
V knihovně mě chtějí na dva, tři dny v týdnu, super! Megaštěstí. Můžu začít hned, tak začínám. Rovnám knihy zpět do poliček, klidná práce, sem tam práce s lidma, ale spíš si tam tak porovnávám. Porovnávám hlavně to, co dál, ale knihovna na prázdniny dobrá. Vlastně výborná. Pořád dost času na prázdniny.
Šéfová je trošku pruda, starší lady knihovnice, všechno má svůj pořádek, což je v knihovně pochopitelný, přesto mě její pořádkumilovnost (jde to tak říct?) extra nebere. Střídá se tu se mnou ještě jedna holka na výpomoc, znám ji od vidění, jako každýho od nás, ale dělá mi protisměnu, takže se nevídáme. Vypadá celkem v pohodě. Míša. Nevím odkud, ale mám o ní zvědy už z dřívějška, že je do větru, no, ani nevypadá. Navíc u nás? Jako koho tu může střídat? Haha.
První týden v knihovně, tři dny, doma flákač, rozmluva s mamkou co jako dál. Málo peněz, koukám dál po jobu a nechce se mi tady dál bejt, nejradši bych se odstěhovala. Do Prahy třeba, tak na zkušenou jak se říká. Nic mě nedrží, nesvazuje a ven se mi docela chce, už jen pro ten pocit ještě větší dospělosti. Uvidím.
Přemýšlím, že když Praha, tak kde bydlet. Do srpna ještě určitě doma, ale pak by to šlo. Proč ne. Trochu se cejtim blbě kvůli mámě, jsem poslední, kdo jí chce „opustit“, Brácha už dávno a táta celkem nedávno. Jako dítě jsem si říkala, jaký to je, bejt z rozvedený rodiny, mít nevlastního fotra, jako vlastně většina mejch kámošek. Bylo mi čtrnáct, když se to asi začalo srát mezi nima. Přesně nevím, nechci se na to ptát. Každopádně táta se loni definitivně odstěhoval, že prej já a brácha už jsme dost velký. To sice jo, ale. Bydlí teď někde na vesnici, s Irenou, viděla jsem ji jednou a stačilo. Bohužel. Jednou to snad bude lepší.
Ale chci se taky odstěhovat. Chci. Třebaže budu jednou zas chtít zpátky k mámě.
Táta mi přestal platit. Že prý jsem už dospělá, no to si to teda u mě vylepšuje. Ach jo. Kdyby mě vzali na tu debilní vejšku. Ale stejně, za těch podmínek, co jsem tam stihla zpozorovat bych se na ni asi brzo vykašlala. Velice motivující přístup.
Nic, v knihovně pohoda, dokonce jdu s Míšou na kafe. Říkáme si, jak se známe-neznáme a je zábavná. Moje vlna, kupodivu. Pamatuju si ji ještě ze základky, je o rok starší. Chodila s Denym, tak to byla ona. Ale rozešli se asi před půl rokem, Přeci jen si ji zařazuju líp, nemám odvahu jí říct, co mi o ní utkvělo v hlavě, tak se neptám. Jedna paní povídala, blablabla, známe to. Radši ji nechám na mě udělat dojem teď, docela se jí to daří. Vejška jí nevyšla ani tenhle rok, chce jet někam do Evropy, do světa, na rok třeba, tak na tohle já nemám, myslela jsem si ještě dlouho. Když se loučíme, vypadá to, že se zase uvítáme. Good. Přijdu domu a na fb žádost o přátelství. Míša. Potvrdit. Projedu maily, joby, bydlení v Praze, novinky, zprávy – z těch jsem buďto znechucená nebo se mi chce smát. Je to ale takovej ten smutnej smích. Vím, že si to nemůžu tolik brát, ale v mým věku si to prostě beru, navíc v tomhle období měsíce. Mám hlad, je stejně čas na večeři, udělám si rybí filé, nechám trochu mamce, za chvíli přijde z práce. Má radost. Někdy nemám vůbec chuť jí poslouchat a mluvit s ní, jsem na ní taky protivná, ale je to máma. Nikdy ti nikdo není bližší než máma. Asi proto. Teď mám ale radost, že má radost, z blbýho filé. Stejně jdu rychle do pokoje, nechci na ní být zas bezdůvodně protivná. Zas mail, job, Praha, fb, skype. Nic. Film. Spát.
