Daniel

Byla-li bych se bývala narodila jako chlapec, rodiče jméno Daniel dali by mi. Mnohé by se nezměnilo - například fakt, že zvyknuta jsem svátek svůj i narozeniny v jednom týdnu slaviti. Pak ale nastalo by jistě změn nemálo. Pusťme se spolem do malé fantazie...

Danielovi by stejně jako mě let bylo. Jistě dobrý by hudební sluch měl, podle všeho i další sklony umělecké, pravděpodobně však více progresivnější. Tendence všudybylské a nezávazkové, přelétavost s kapicí zodpovědnosti, dobrodružný a mužný charakter jistojistě nechyběl by. Zájem o společenské dění, přesto často nespolečenské chování, zvědavost, nerozvážnost a nerozhodnost, upíjení vína i chvíl prožitku plnými doušky...

Zásadní životní doposavadní chvíle jiné by asi mnoho nebyly, přesto však ovlivňené jinými zdroji. Neměla bych panenku Zuzanku, ale oranžovou tatru svážející písek (jež jsem v onom věku záviděla chlapci ze třetího patra), ani stáj umělohmotných koní různých tvarů,barev i velikostí, nýbrž armádu zelených vojáčků. Pokémony sbírala bych urputněji a na táboře vyhrála stezku odvahy.
První pusa pravděpodobně později přišla by. S tím možná i první kouřový nádech a jiné aktivity podobné. Okruh blízkých přátel by byl rapidně odlišný, přesto nedaleký. Možná bych byla fotbalista.
Vzdělání by se nejspíše příliš nelišilo. Zkušenosti a možnosti však v mnohém. Daniel by byl zbrzděnější, ale za to by nemohl. Měl by ale talent na pc games. Hudební a kulturní vkus tříbil by se rychlostí stejnou. Z maturitní zkoušky praktické odmaturoval by lépe, ze zbytku hůře. Místo Jardy, Honzy a Tomáše by to jistojistě byla Jitka, Martina a Petra.

Fotoaparát by mu do ruk také lépe vpadl. Žel bohu. Vzal by ho a jel. Jel na sever. Po čase rozumném, navrátil by se. Obohacen kulturně i společensky. Byl by rád.

A jsme tam, kde jsme byli.

Mohla jsem se ale taky jmenovat Adéla... Nebo Jack.

Dobrou.

Cash

Bankovky prohnilý!!! Mor a špínu na ně!

Rok

" (...) Halo, tady Lucie.... Dnes je ctvrtek, 7. ledna, dvacetdeset a ja si to sedim v roztomilem podkrovnim pokoji u vypujceneho, stareho, ale pro me naprosto idealniho laptopu. Leiden, Netherland. (...)"

Tak takhle jsem to načínala, 7.1. 2010.

Co se změnilo?
- Uplynul rok a měsíc
- Sedím v roztomilém pokoji v devátém patře, Praha 9
- Laptop vlastní, nový a ideální
- Leiden, Kingdom of the Netherlands

Jen tak jsem si to chtěla připomenout. A nabízí se podněná otázka a myšlenka - Co bude za další rok?

Jaký si to uděláš...

Jak je fajn, udělat někomu radost. Třeba i cizímu. Třeba i malou. Mám z toho potom radost.
Včera jsem potkala dva kominíky, kdo by to byl řekl, v Praze... Sic jsem se jich netkla, doufám v štěstí. Šiklo by se právě.

Čtu jak o závod. Dokonce i nákup nových knih mě poznamenal. Je to fajn. Až mi budete chtít dát dárek, vyberte mi nějakou knihu.

Poslední dva týdny zažívám spousty nového. Ocitám se v srdcích různých firem a společností v rámci pohovoru a kolikrát se nestačím divit! Nejen Praha a formality s ní spojené mi dává další rozhled, ono namrknout do kuchyně různorodých podniků... V jedné nejmenované společnosti dokonce zacházeli s uchazeči tak laxně, že jsem po 20 minutách (dokonce druhého kola výběrového řízení) řekla: "Nezlobte se, nashledanou." - No vážně se nezlobte, ale med kolem huby mi rozmazávali tak dlouho, že jsem z toho byla celá uleptaná. Fuj...

Přesvědčuji se stále, že mému srdci i rozumu nejbližší prostředí umělecké jest. Ale zůstaňme stát na zemi. Nejde o to kolik peněz, dokuď nemám závazky. Nejde o lokalitu. Nejde tolik ani o samotnou práci. Já jsem člověk přizpůsobivý, ale považte, osobně mi bylo řečeno, že musím být superkandidát na danou pozici, abych měla vůbec šanci.. No tak, chtělo by se vám pak do takových institucí? Už z principu...

Každopádně se učím den co den. Welcome to real life. Jo, docela to jde, jaký si to uděláš... A je to tak, ne, že ne!

A dál???

Rodičům

Milá maminko, milý tatínku,

v Praze se mi moc líbí. Jsou tu na mě hodní. Trošku se mi stýská, ale ne moc. Je tu sranda. Bydlíme v moc hezkém prostředí. Píši Vám ze svého pokojíčku, kde mám krásný výhled. Každý den jezdím do centra a potkávám různé fajn i ne moc fajn lidi. Včera jsem si koupila zmrzlinu a malý dárek pro vás.

Mám se moc fajn a těším se, až zase přijedu za vámi. Pošlete mi, prosím, zase něco sladkého, maminko. Marcela mi to všechno vždycky sní, ale já už na ni žalovala. Už to nedělá. Je fajn.

Ahoj, Vaše Lucka

Přiblblý prachy

Přátelé,

trošku jsem si to zúžila aspoň o to, že se soustředím na matičku Prahu. Už jsem se totiž viděla v Seville, tak aby mě to tolik nerozptylovalo...

Rozhodnutí nelehké, za to zásadní.

Začal pravý job hunting. Překvapuju se a nacházím zase nové limity, ale nejen své, především normálního světského života! Sakra, kdyby člověk nezávisel na těch přiblblejch prachách, přesně vím, co bych dělala. Ale závisí a záviset bude.

S chutí do toho.

Proces

Dusseldorf, Sevilla, St. Tropéz ... Nebo Smíchov...

Kdo si má sakra vybrat?

:)

Otázka výběru.

Je to tak.

Má situace, se má tak, že si sháním práci. U rodičů je fajn, ale tak maximálně pár týdnů.

Praha. Chtěla jsem a stále chci. A moc. Ale. Nejde o to, že bych si stěžovala, že nemůžu najít práci. Pracovních nabídek je dostatek, oni si ale mají z čeho vybírat, každopádně jsem přesvědčena, že kdybych se jeden týden snažila intenzivně, hodně intenzivně, v Praze, v případě osobní schůzky být hned k dispozici, za týden či dva něco mám a ještě si můžu vybírat. Otázka ale je - "Chci to?". Celá já.
Je tu totiž ještě druhá strana. Čára. Ven. Je to tak tak jednoduchý, mám zkušenost v rámci au pair, jazykově vybavená a prahnoucí po dalším dobrodružství v neznámu. Je to tak tak tak jednoduchý!!! Právě mi volala maminka z Norska, čekám hovor z Německa. Můžu si vybírat. Otázka ale je - "Chci to?". Celá já.

Tak se mají fakta přátelé. Buďte zvědaví. Nechám vás a sebe ještě chvíli napínat, ale kdo mě zná, nebo spíš, kdo si myslí, že mě zná, ví v tuto chvíli víc, než já sama.

Cheers, buddies :)

Místo toho, abych šla dál, jdu blíž.

"Doma" mi to moc nejde. Kdybych tady aspoň byla někomu prospěšná, snažím se. Ale ten pocit naplnění se nedostavuje.
Praha. Jo. Ale, ale, ale. Táhne mě to zas, táhne. Ven, na vzduch, tady se mi hůře dýchá. Bojím se, že se začnu dusit, potřebuju ale výzvu. Klube se, klube.

Lidi. Bez některých se obejdete, ale očividně oni bez vás ne, jak z toho?
Ven, pryč, utéct. Srab.

Zasraná byrokracie.

Svoboda má taky svoji cenu.

Láska. Ona asi ještě fakt existuje, ale v takovejch prazvláštních formách a neformalitách. Mrška.

Furt řešit co bude, dokola oplzlý otázky. Fakt miluju, copak to na mě nepoznáte?
Jak je to vůbec možný, že se může v jednom malým místečku zmixovat tolik detailů i tolik mega důležitých faktů. K tomu existenční a otravný otázky a jsem tam, kde jsme.

Buď jsi pohrávám s megalomanstvím nebo to prostě uznají až po smrti. Mojí. Welcome.
Pojďme se všichni hromadně uspokojit ať je nám všem fajn ...

BOOM!

New.

Yep, a je to.

Z Holandska do Česka. Boom. Ale jo.

Zpět u maminky, uvaří, postará se, fajn, ale dlouho se to nedá. Vyřazuju věci ze svého starého pokoje, práce tak na týden, ale těch myšlenek u toho ... Vyhazuju. Hodně. Nedá se to. A zároveň "Ach joooooo!!!".

Je mi čerstvých 21 let. Nostalgie, stará zhruba 5 až 10 let mě slušně dostává už teď, co bude za dalších 20 let? Zajímavé na to pomyslet, ale teď je teď, půjde to přirozeně. Každopádně je to ve mě zase mixér a jakkoli se bavím, užívám a blázním, něco někde je ve vzduchu (vzdychu) a já to cítím.

Praha je úžasná. Už aby to bylo.

A dál?