Zase čtu náhodný příspěvky z ranýho dějství tohodle blogu. Jej, je to síla, ale jinak to nebylo. Moc se nezměnilo, jen jsem starší, byť jen o 2 roky. Ale i to říká hodně.
Já prostě mám talent na slova.
Jednou je toho tolik, o čem psát, jak psát a komu to věnovat, ale nic nejde nějak pořádně dokončit. Asi právě z toho důvodu, kolik toho je. Nikdo na mě nespěchá, já sama. Zároveň.
Jak bylo někde nedávno řečeno - Čím víc možností na výběr máme, tím méně jsme ve výsledku se svou volbou spokojení.
Já prostě nechci, aby mě z ničeho nic začlo pálit dobrý bydlo. Nechci dopadnout jak Julia Roberts v Eat, Pray, Love. Je to až nechutný, jak jsme rozmazlený a co všechno nám dává impulsy, že je tam někde jinde něco lepšího. Jasně, je fajn mít na výběr, ale ty vole, wake up!
Ale ne, dnes už žádný hloubky.
Jdu pohladit vypůjčenýho psa, v teplákách ho o půlnoci vyvenčit. Taky mě sere, že je ještě v 8 ráno tma. To bych vraždila, kdyby za timhle stál nějakej člověk.
Venku potkávám hlučný puberťáky a vždycky si říkám, jak je otravný, že se neuměj chovat. Za prvý, já jsem byla úplně stejná a za druhý zjišťuju, že si vždycky říkám, joo 12, 15, 17, ten věk si živě pamatuju, ale ono se to začíná nějak vzdalovat. Dvanáct mi bylo už před deseti lety. Deset let. To mi bude 32.
Jsem z všech těch tématickejch článků a blogů teď tak zblblá, že píšu, co mi do mozku vleze. Chci jednou nebo dvakrát vydat knihu. Chci taky napsat o půjčovně, o Woods, o Nikol, o Praze, o vypůjčeným psovi, o EC, o Mejtě, o tom, když mi bylo 12, o Evě, o eMku, o Mirkovi a o Aleně.
To zní jak shopping list.
A tak píšu, začnu a přeskočím a skončím tady, dělajíc si seznam toho, co chci napsat, přitom vůbec nevím, co chci.
Začíná zima, eeew, nevím, kde mám šály. Loni jsem touhle dobou začala jednu plést, ale koukám, že je to nepravidelnej zkušební kus, širší než delší a šála nikde, stejně jsem to už zapomněla.
Beru vitamíny s vírou, že se mi viry vyhnou.
Jo, vlastně jedna věc, na co se těšit, jedu do Madridu, jen tak, jak loni Paříž, tak teď tohle, snad tam bude teplejc a víc svítit puchejř.
A pak zas Vánoce a domů! Domů.
No nic, jdu teda s tim psem a spááát, poněvadž jsem kantáre. A furt je tma.
L.
