Dva a půl a ta husa chodí bosa.

Dva a půl roku. Ale proč se furt vracet... Je ti dvacetdva, jsi zhruba ve čtvrtině nebo taky ne, máš za sebou dětství, ale ne o moc víc. Stále sbíráš. Tak sbírej, dokud se ucho neutrhne...
Plno nejistot, otázek a piva. Zas se ti chce depkoidně přemítat, ale už to tolik nebaví. Už. Stále neustále se v tobě něco pere, je to dost únavný, ale nejde nad tím mávnout. Prej, když se nad tím musí přemýšlet (pochybovat), tak to není dobře, ale správná hospodyně musí být vždycky nespokojená. Tak jak teda.

Ale ne, je to fajn.

Poslední květen, možná úplně, podle některejch přiblblejch ezoteriků. Červen. Vlastně, máj, půjdeme v háj a červen? To je jak s tím, že jsem si vysloužil kuřátko, kachnu a bosú husu a pak už nevim. Ha.

Neupínat se, stejně jsme ve finále solitéři.

Nezapomínat odkud jsme, stejně se tam nejednou vrátíme.

Nestát na jednom místě, stejně je posun nutnej.

Nebrečet. Tolik.

Ale taky se nezátkovat. Tolik. Třeba jo, třeba ne. Až mi bude šedesát tak budu mít nejchytřejší blog na světě!

Ciao,

L.

Některý šuplíky jsou plný, některý chyběj.

                                                Bylo se doma. A předtím se bylo na pohovoru.

Česká příroda je nekonečná. Městský nebezpečí ale bohužel taky. Každopádně je to boj a je to boj všude. Teď se třeba bojuje s byrokracií. Proč jednoduše, když to jde složitě. No nic, je to tam, ale stojí to úsilí, čas, trpělivost a upřímně, hlavně prachy.

Zas se to nějak zpomalilo, takovej hukot už to není, ale pozor, zdání může klamat. Rýsuje se změna, ale mě nikdy rýsování nešlo. Deskriptivní geometrie. Fuj. Ale občas si něco črtnout, to už je lepší. A tak črtám a snažím se, třeba to tady v Holandsku někdo ocení. Zatím je to dřina.

Praha. Taky jsem tam nedávno byla, mrknout na to, co bylo před rokem. A dobrý. Praha má stále něco do sebe, stále atraktivní, jen ne teď aktuální.

Některý šuplíky jsou plný, některý chyběj. Ty, co jsou plný jsou momentálně asi důležitější a to dává energii na ty ztracený a zmatený. Prostě je důležitý s kým a ne kolik. Protože spoustu pocitů si člověk nekoupí. Nebo spíš citů.
Ty nejmenší detaily dělaj štěstí. Nebo aspoň ten pocit. Jako když tě někdo večer lehce probudí šepotem, že máslo je vytažený z ledničky, aby se ráno dobře rozmazávalo na croissanty.

V úterý budu píct, protože je pořád pro koho. Brownies.

Broken happy.